Unity in diversity neboli jednota v rozmanitosti, tak zní oficiální motto Indonéské republiky. Mottem Indonésie vyjadřuje svoji harmonii a jednotu nejen mezi mnoha svými národy, kmeny ale i mezi svými mnoha náboženstvími. Země láká už léta na turisticky velmi frekventovaný ostrov Bali, zlákala i naší čtyř člennou partu, tj. Pepu, Mikyho, Lukuleho a mě. Ne však zájmem o Bali, ale právě svojí rozmanitostí rozesetou po svých více než sedmnácti tisíci ostrovech. Naše cesta touto úžasnou zemí měla začít v hlavním městě Jakartě.
Ještě předtím jsme se ale zastavili na jeden den v Dubaji, kde jsme měli delší letecký stop-over. Tam také začaly naše první trable. Chtěli jsme se trochu vyhnout drahému hotelu, a tak jsme ve své spořivosti vybrali nejlevnější hostel, který byl zároveň tím nejodpornějším v celém městě, kdy i jeho značně korpulentní majitel spal pode mnou na palandě. Hlavním bodem návštěvy Dubaje však ale byla nejvyšší stavba světa, věž Burdž Chalífa. Návštěvu jsme plánovali od samého počátku, a i jsme si dlouho dopředu zamluvili vstupenky na její vyhlídku.
To jsme však netušili, že ráno před samotnou návštěvou vypukne žluté peklo. Spustila se totiž písečná bouře, která celé město zahalila do žlutého mraku. Ten nejhustší mrak se samozřejmě nad městem nacházel zrovna v okamžik, kdy jsme vyjeli super rychlím výtahem věže nahoru, abychom z vyhlídky neviděli nic než žlutý, neprostupný závoj nad všemi výškovými budovami Dubaje. Měl jsem posléze strach, abychom kvůli písečné bouři do Jakarty vůbec večer odletěli. Bouře však díkybohu po několika hodinách, když jsme už dávno na věži nebyli, ustala a my si tak mohli vychutnat let do Jakarty, jakožto jediní nemuslimští cestující. Znamenalo to jedno. Celý bar byl pro nás jako náplast za zkaženou vyhlídku z věže.
Jakarta – vstupní brána Indonésie
Ranní Jakarta nás pak přivítala jemným, mlžným oparem a drobným mrholením počínajícího období dešťů. Po měkkém přistání a vyzvednutí víz i zavazadel jsme šťastně stanuli na promáčené indonéské půdě před příletovou halou. A jak už to, tak před takovou příletovou halou bývá, vrhla se na nás smečka taxikářů, všelijakých individuí, pobudů a dohazovačů. Nebylo proto těžké se v takové konkurenci dohodnout na stravitelné ceně jízdného do námi zamluveného hostelu v centru města, i když naší společnou řečí byla jen kalkulačka v mobilu.
Město se dříve nazývalo Batavia, ale s japonskou okupací za druhé světové války přišla i změna názvu a po skončení války už neodešla. Název Jakarta se zažil a dnes je megapolí s neoficiálními dvaceti milióny obyvatel. Už cestou z letiště mi bylo jasné, že se město snoubí řadu protikladů a odpadků. Po asi hodinové cestě jsme zastavili u našeho hostelu a mohli naplno započít naše dobrodružství. Na recepci nás milým úsměvem a roztomilou angličtinou přivítala asi metrová recepční. Podle vzhledu byla v takovém tom věku, který se špatně odhaduje, něco mezi deseti a padesáti.
Odvedla nás do našeho márnicového pokoje. Márnicový proto, že všech dvanáct lůžek bylo nad sebou ve tvaru šachovnice a přístupných pouze z přední strany lůžka. Chyběl tak pouze šuplík. Člověk si proto musel dovnitř zalézt jako do menší jeskyně či nory. Na oplátku pak každý měl svůj větrák, světlo a poličku, která lidem rozměrnějším, než běžný Indonésan docela překážela v pohybu. Nebylo to tedy nic extra pohodlného, ale svůj účel to více než splnilo.
Kota – stíny starého města
Těšil jsem se na průzkum města, zejména do jeho historického jádra zvaného Kota a na náměstí Fatahillah s koloniálními budovami, kde stojí i slavná kavárna Batavia. Cesta z našeho hostelu tam neměla dle mapy trvat dlouho. To jsem ale netušil, jak bude cesta zrádná a celkem i složitá. S absencí řádného chodníku jsem se po několika minutách vyrovnal, ale s přítomností obřích děr na cestě, které byly kolikrát zrádně skryty, nikoliv.
Upřímně jsem čekal od centra více. Stín opuštěných či napůl vyhořelých domů zakrýval odpadky či ještě spící žebráky a bezdomovce. Zpustošené domy jsou pak následkem opakujících se nepokojů, které jsou většinou důsledkem voleb či politických rozhodnutí v zemi. Ale cizinec se nemá takřka čeho obávat. Místní se většinou mile usmívali a tu a tam nás požádali o společnou fotku. Nakonec jsme přeci jen vyčerpaní stanuli na jednom z rohů, námi vytouženého náměstí.
Na náměstí se nacházelo mimo kavárny ještě několik dalších koloniálních budov z doby holandské nadvlády. Bylo k mému překvapení téměř bez turistů a turistických lákadel, tedy krom pár otravných prodejců brýlí a pásků. Nevěřícně jsem kroutil hlavou s otázkou: „Kdo si asi bude teď od něho kupovat pásek?“ Pak jsem si ale uvědomil, že mi padají kalhoty, protože jsem si s sebou žádný pásek nepřivezl. Prodejci ukázali svůj marketingový um, a tak jsem jednomu z nich zlepšil den prvním ranním prodejem. Samozřejmě jsem se pak s ním musel na znamení úspěšného obchodu vyfotit.
Návrat do středověku
Hned po vstupu to kavárny nás pohltila atmosféra starých dob, kterou ve více než dvě stě let staré budově umocňoval krásný dřevěný nábytek, okenice v koloniálním stylu, větráky u stropu, a hlavně po všech zdech rozvěšené fotografie významných osobností, které v minulosti kavárnu navštívily. Z nabízených nápojů nešlo jinak než si objednat šálek cibetkové kávy. Říká se, že cibetková káva je tou nejdražší, která se dá koupit. A to hlavně díky způsobu, jakým vzniká. Nevím, jestli je skutečně pravda, ale tento šálek rozhodně v mém životě tím nejdražším byl.
Z náměstí jsme se pak posíleni kávou nechali odvézt do další části Jakarty, která mě nesmírně zajímala, a to do starého přístavu Sunda Kelapa. Měl jsem možná až trochu romantickou představu o tom, jak to v takové starém přístavu chodí. O to větší šok byl, když nás taxikář vysadil na místě. Nejprve jsem myslel, že jsem někde na stavbě v jiném století, pak že je to jen jakási část přístavu, až jsem si uvědomil, že toto je ten přístav.
Historie toho přístavu sahá až do neuvěřitelného třináctého století a nutno podotknout, že nebýt občasných nákladních aut a automobilů jedoucích kolem, dojem středověků by byl dokonalý. Jediné lodě, které v přístavu kotvily byly staré plachetnice, jejichž panenská plavba by mohla pamatovat Sandokana ještě jako dítě. Barvy plachetnic jistě kdysi i pokrývaly celou paletu barev. Všudypřítomný hluk, křik kolem a frmol pulzoval celým místem. Přístavní dělníci se hbitě míhali po lávkách ne širších než dvacet centimetrů, když nosili lodní náklad. Pozorovat každého z nich bylo dobrodružství samo o sobě. Ale čekaní na to, že některý z dělníků chůzi s nákladem po lávce nezvládne by bylo asi věčné.
Jakarta jakožto muslimské město výrazným nočním životem a bary neoplývá a občas bylo více než nesnadné nějaké to pivo sehnat. Na druhou stranu zase nebyl problém s opileckým ranním vstáváním a my mohli dalšího rána vyrazit do centrální části Jakarty na náměstí Merdeka. Hlavním monumentem náměstí je Monas, symbol nezávislosti země získané prezidentem Sukarnem. Místní se pak smějí tvaru monumentu, s tím, že to není symbol vyjádření svobody, ale více než značné Sukarnovy plodnosti. Postupujícím časem jsem začínal už pomalu míti přelidněného města dost a docela se tak těšil na další cestu po Indonésii. Následující den nás tak čekal první vlakový přesun do města Bandung.
Pokračování – Bandung, diktátor a rozbouřený dav
One Comment