Ráno nás vzbudilo horko a věčný problém indických hotelů, rachotící klimatizace. Baba už čekal dole na recepci. Vždy v tuto dobu nebýval ještě tolik zpocený, mýval úsměv na tváři a žvanil svoje nesmysly, které zakončoval hláškou, která zněla „hačača“. Dnes jsme měli v plánu přemístit se do Rádžastánu a města Jaipur. Po cestě jsme se měli ještě zastavit u vesnice zvané Abhaneri. Naskládali jsme se do auta, rozloučili se s krávami na cestě, Tádž Mahalem a vyrazili.

Baba se nám ještě v Ágře snažil vnutit návštěvu jisté dílny, kde opracovávají mramor, ale bylo mi jasné, že půjde o prodejní návštěvu a nechtěli jsme riskovat podlehnutí náhlému záchvatu potřeby vlastnit kus mramoru, a tak jsme tam nejeli. Baba pak celou cestu vyprávěl, jaká je to škoda, a že tato rodina, která dílnu vlastní postavila Tádž Mahal. Myslel jsme si svoje, ale nechal jsem ho vykecat. Určitě měl slíbené procento z prodeje.

Abhaneri nebylo daleko, relativně. Zhruba na půl cesty mezi Ágrou a Jaipurem. Jakmile jsme zastavili, místní žebráci se přilepili na okna. Byla to skutečně hrozivá scéna, byli dva a ani jeden z těch chudáků neměl celé ruce. Vysypali jsme kapsy a dali jim všechny drobné rupie. I Baba se k nám připojil a dodal: „Good karma, good karma.“ Naneštěstí to nebylo naposledy, kdy jsme se něco podobného viděli. Později jsme se setkali i s mnohem horšími případy.

Abhaneri

Abhaneri je vesnice v Rádžastánu, která známá především pro svoji obrovskou schodovitou studnou Chand Baori. Studna byla vybudována na konci 18. století a skládá se z třinácti podlaží a z více jak 3500 schodů. Výhodou této studňovité stavby byl fakt, že na svém dně, které bylo od povrchu kolem třiceti metrů, dokázala držet vzduch o pět až šest stupňů chladnější než byl nahoře. Né, že by to mělo nějaký efekt, když bylo venku  43 stupňů, ale asi lepší než nic.

Stavba to byla vskutku úžasná, ale nedovedl jsme si představit, že bych šel pro vodu třináct pater až dolů, a pak zas tu samou štreku nahoru. V hrozném horku, které nás tavilo, jsem si každý krok dopředu rozmýšlel. Návštěvu studny jsme proto moc neprodlužovali a po chvíli se opět posadili do svých propocených sedadel v autě. Do Jaipuru už to bylo jen pár hodin a vidina sprchy a piva na terase byla naší Fatou morgánou.

Jsme v Jaipuru

Do Jaipuru jsme dorazili, když se Slunce přehupovalo za obzor a teplota byla pořád těžko stravitelná. Jakmile jsme se ubytovali, náš řidič Baba navrhl, jestli se nechceme jít podívat do nedaleké textilní dílny, kde prý stále vyrábí a barví látky po staletí stejným způsobem. Jaipur je vyhlášeným obchodním místem co se látek a šperků týče, a tak jsme souhlasili. Avšak bylo mi  jasné, že půjde o menší prodejní seanci. Budova dílny byla skutečně hned za rohem. Na první pohled nebylo jasné, že se jedná o známou textilní dílnu, hádal jsem, že stojíme před místním squatem.

Baba zabouchal na plechová vrata, načež se odsunul průzor a v prostoru za vraty se objevil pár bílých zářících očí. Po několika větách, které si Baba s osobou za dveřmi vyměnili se vrata pootevřela.  Trochu mi to připomínalo scénku z akčních filmů, když policie dělá zátah na nějaké drogové doupě. Paprsky světla z ulice osvítily chodbu a mladíka, který nám vrata otevřel. Byl to údajně syn majitele. Odvedl nás do prvního patra, kde asi desítka dělníku barvila látky. Mladík nám poté ještě ukázal, jak se na látky tisknou nejrůznější vzory. Celé to netrvalo ani pět minut a už jsme stáli v místnosti s látkami.

Prodej byl odstartován. Nestačil jsem se ani rozhlédnout po místnosti a už si ke mně asi metrový stařík s mohutným plnovousem stavěl štafle, aby si mě změřil. Ani jsem mu nestihl říct, ať toho nechá a už jsem měl v ruce vzorník košilových střihů. Jakmile jsem chtěl ceník mladíkovi vrátit a staříka s metrem setřást z mých zad, tak jsem se dozvěděl cenu, která nebyla vůbec špatná za košili na míru. A tak jsme se nechali s Klimim ukecat a košili si nechat ušít. Krejčí nám slíbil, že bude hotová do druhého dne, a že nám ji donese do hotelu.

Jaipur – růžové město

Město Jaipur se prozatím nijak výrazně nelišilo od Ágry či dalších měst, kterými jsme projeli. Snad jen mělo trochu exotičtější nádech a byla z něj cítit víc ta Indie, kterou jsem znal z filmů. Důkazem toho byl průvod indické svatby, který jsme pozorovali od piva z terasy hotelu. Průvod tvořili křepčící muži s pochodněmi a hudebními nástroji, ženich seděl na bílém koni. Chvíli co chvíli se průvod zastavil a začal divočit. Moment byl umocněn, když ještě kolem prošel pár slonů, který následovala karavana velbloudů.

Ráno nás opět vyzvedával Baba před hotelem. Ten den měl trochu zpoždění a my na něho čekali hotelovým vchodem. Ranní Jaipur byl o mnoho jiný než ten večerní. Odpadky už nespásaly jen krávy, ale i opičí tlupy a my se stali středobodem vesmíru pro všechny žebráky, prodejce a dohazovače v okolí. Jedinou účinnou zbraní proti nim byla ignorace. Nakonec nás vysvobodil až Baba, když konečně dorazil a my naskákali do jeho auta. Tentokrát nás odvezl do středu růžového města.

Jaipur dostal přídomek růžové město v roce 1853, kdy město navštívil princ z Wallesu a na jeho počest a uvítání bylo město natřeno na růžovo, a jelikož se od té doby na mnohých domech mnoho nezměnilo, tak je možné vidět růžové domy i dnes. My jsme začali naší prohlídku u paláce Hawa Mahal, jehož tvar má připomínat Krišnovu korunu. Sice jsem nevěděl, jak Krišnova koruna vypadá, ale stavba to byla vskutku znamenitá.

Jantar Mantar a palác maharádži

Abychom se mohli dostat ke 300 let staré astronomické observatoři Džantar Mantar (Jantar Mantar angl.) museli jsme překročit hlavní silnici. Což se zdálo být nepřekonatelným problémem. Po silnici proudili nekonečné zástupy autobusů, rikš, cyklorikš, dva sloni a taxíky. Naštěstí pro nás se rozhodl přecházet i jeden místní prodejce, a jelikož místní vždy ví jak se taková ulice přechází, tak jsme se k němu připojili. Prodejce toho hned využil a začal nám ukazovat, kde se nachází jeho obchůdek, a ať se určitě zastavíme až půjdeme zpátky. „Jasně, určitě se stavíme,“ slibem nezarmoutíš, pomyslel jsem si.

Džantar Mantar byl rozhodně zajímavý, ale absence stínu a ranních 37 stupňů udělaly své a my se v nejkratším čase přesunuli do chládku maharádžova paláce. I přes důmyslné větrání a systém průvanů bylo vedro ubíjející. Naším spasitelem se tak stal zmrzlinář, který prodával ze svého vozíku zmrzlinu s celkem prozaickým názvem – Gaylord. Nešlo odolat. Později jsem přemýšlel, jestli je nějaká asociace mezi názvem zmrzliny a růžovým městem, ale odpověď jsem nenalezl. Po dvou Gaylordech jsme se osvěženi vraceli zpět na místo, kde nás Baba vyložil, a kde nás měl také opět naložit.

Když jsme měli znovu přejít již zmiňovanou silnici, použili celkem riskantní postup, který ale ve větší míře aplikovali i místní. Prostě vejít do silnice a doufat, že vás nepřejedou. Pro naše počínání, ale neměli řidiči tuktuků pochopení, a tak troubili více než obvykle. Na druhé straně nás pak už čekal obchodník, který nás přes ulici ráno převedl a ihned nás zatáhl do svého krámku. Samozřejmě jsem od něho nic kupovat nechtěl, ale nakonec jsme vyšel z dřevěnou soškou boha Ganéši, která dodnes „zkrášluje“ můj obývák.

Jantar Matar – soustava budov pro astronomická měření

Pokračování – Indická pevnost Amber

Předchozí díl – Cestou na Tádž Mahal