Po našem návratu z mešity jsme strávili poklidný večer se Saeedovo rodinou. Seděli jsme na zemi v obýváku a popíjeli čaj. Somayeh nám vyprávěla o těžkostech života mladé ženy v Íránu. Zaujal mě její příběh, kde zmiňovala, že když byla mladší, tak si chtěla pronajmout byt, ale protože nebyla vdaná, tak ji ho nikdo nepronajal. Proto se musela vdát. Její manžel byl po našem výletě zmožený, a tak opět ulehl na gauč v obývacím pokoji, kde také strávil zbytek večera.

Následně přišla řeč na možnosti kulturního vyžití v Íránu dnešních dní. Zajímalo mne kino a divadlo. Na to se  Somayeh začala smát, že prý v kině nebyla asi deset let. Ostatně se nebylo čemu divit. V kině běží výhradně íránská produkce. Tedy lépe řečeno íránská produkce schválena náboženským cenzorem, a když už se nějaká ta západní produkce přeci jen do Íránu dostane, tak se na ni přes množství cenzury stejně nedá dívat.

Je to docela paradox, protože íránská filmová tvorba je ve světě velmi ceněna. Dokladem toho je počet oskarových nominací a samotných cen za posledních dvacet let pro íránské filmy a autory. Bohužel pro Íránce se vždy jednalo o snímky exilových režisérů, takže nebylo možné, aby současný náboženský režim umožnil jejich promítání. I to je důvod proč trh s nelegálními filmovými kopiemi v Íránu jen kvete i v současnosti. I my jsme byli poměrně unaveni, druhý den nás čekal náročný den, na žádnou párty to dnes nevypadalo, a tak jsme šli spát.

Výprava za Háfizem a Sa’dím

Po snídani jsme poprosili Saeeda, jestli by nám nemohl zavolat taxi či jiný odvoz, že bychom se chtěli vydat k hrobkám slavných perských básníků. Ten večer jsme se sice měli vracet zpět do Teheránu, ale věci jsme si ještě nechali u rodiny Saeeda. Taxík dorazil za chvíli. Byl to nečekaně automobil značky Iran Khodro se značně popraskaným předním sklem a řidič neuměl ani slovo anglicky. Jelikož jsme vyrazili dopoledne, tak byl provoz minimální. Venku bylo nebe bez mráčku a příjemných 20 stupňů, což na pozdní listopad a včerejší šílenou průtrž mračen nebylo špatné.

První byla na řadě hrobka básníka Háfize. Celým jménem Chvádže Šamsuddín Muhammad Háfiz, je asi nejpopulárnější perský básník, který žil v Persii 14. století. Jeho verše mají v nejrůznějších formách místo snad ve všech íránských domácnostech. Děti se učí jeho lyrické básně zpaměti a recitují je ve škole.  Vchod do jeho hrobky jsme nalezli snadno, u silnice se nedal přehlédnout i díky partě íránských důchodců, kteří zrovna vstupovali dovnitř. Samotná hrobka je pak spíše zahradním altánem s obrovskou udržovanou zahradou.

Když uvážím, že byl všední pracovní den, tak bylo u hrobky docela dost lidí. Hodně mě překvapilo, jak si Íránci svých básníků i přes staletí od jejich smrti stále váží. Lidé přicházeli k hrobce a každý ji pohladil nebo si na minimálně sáhl. Háfiz nebyl jediným populárním básníkem, který má v Šírázu hrobku. Tím dalším je básník Sa’dí, který žil dokonce ještě o století dříve než Háfiz. Byl mistrem didaktické poezie a jeho dílo bylo prvním, které bylo z perštiny přeloženo do evropských jazyků.

Sa’dího hrobka byla pár kilometrů od té Háfizovy, a proto jsme opět použili k přepravě taxi, které je v Íránu velice levné, jelikož je Írán vlastníkem deseti procent světových zásob ropy. Hrobka byla velice podobná té Háfizově. Opět obrovské krásné zahrady se spoustou zeleně. Tentokráte bylo návštěvníků překvapivě ještě více než u hrobky Háfize. Hodně lidí chodilo do prostor zahrad mauzolea relaxovat s knihou nebo na chvíli vydechnout od hektické práce.

Co se mi na obou hrobkách a jejich okolí opravdu líbilo, byla jejich nekomerční atmosféra. Sice v pozadí stál jeden malý stánek s knihami básníků, ale nejednalo se o nic velkého a nápadného. Na chvíli jsme se také k odpočinku připojili a plánovali kam jít dále. V tom mi zavibroval mobil. Na mé íránské číslo mi přišla SMS. Večer před tím jsem číslo uveřejnil na serveru couchsurfingu u svého inzerátu, když jsem hledal ubytování v Šírázu. Obsah SMS zprávy mne mile překvapil.

Ztraceni v Šírázu

Jistý profesor místní univerzity nás zval na večerní přednášku a ptal se zda bychom se mohli zúčastnit debaty se studenty. Nabídka to byla vskutku lákavá, a tak jsem s radostí odpověděl, že přijdeme. Čas setkání byl v šest hodin večer před univerzitou. Měli jsme tedy ještě celé odpoledne před sebou. Začali jsme rozmýšlet, kam se necháme dále odvézt a co by bylo zajímavé vidět. Naše volba padla na zahrady Delgosha. Vzali jsme si další taxi a vydali se na místo.

Záhy po vystoupení z taxi jsme zjistili, že jsou zahrady ještě zavřené, a že otevřou až za dvě hodiny, a proto nám nezbylo nic jiného, než se vydat na průzkum okolí. Kousek od zahrad se nacházela luxusní rezidenční čtvrť plná krásných domů a vil. Šli jsme několik kilometrů napříč čtvrtí, až jsem dočista ztratil pojem o tom, kde se nacházíme. Pokračovali jsme dál náhodným směrem, až jsme se ocitli u starých městských hradeb.

Bylo něco málo po poledni a už jsme pomalu začínali pociťovat hlad a navíc se mi začalo chtít hrozně na záchod. S tím záchodem to nebylo jen tak. Jít jen tak za strom, to se mi v zemi, kde jsou běžné tělesné tresty i za menší prohřešky, nechtělo riskovat. Pokračovali jsme raději dál, ale široko daleko žádný záchod ani žádná restaurace. Došli jsme až na místo, kde hradby končily. Vedly tam schody dolů, pod schody byly dvoje dveře, které nápadně připomínaly vchody na WC. Na každém byl nápis, jenomže v pouze v perštině.

Pizza & Taxi Šíráz

Po chvilce váhání jsem se k jedněm z dveří vydal, sáhl jsme na kliku a v tom mě paralyzoval řev staré zahalené ženy, která kolem procházela. Pochopil jsem, že jsem vybral ty špatné. Teď už zbývalo nalézt nějakou restauraci a dát si něco k obědu. Překvapivě jsme za celý den zatím ani jednu nepotkali. Vzpomněl jsem si, že cestou taxíkem do zahrad jsme míjeli nejslavnější šírázský hotel s poetickým názvem Hotel Šíráz. Napadlo mě, že v jeho okolí by nějaká restaurace být mohla. Stopli jsme znovu taxi a nechali se k hotelu odvézt.

Chudák taxikář si myslel, že v hotelu bydlíme. Dokonce radil, že v hotelu mají i alkohol a jak ho získat. My ale od hotelu vyrazili do přilehlých uliček v naději, že se zde nějaká restaurace najde. Prošli jsme dvě ulice, až jsme narazili na malou pizzerii, která právě otvírala. Od pohledu nevypadala nejlépe, ale hlad byl hlad a v dohledu nebylo nic jiného, a tak jsme se uvelebili a pizzu si objednali. Čekali jsme asi hodinu, až nakonec číšník a zřejmě i kuchař a uklízeč v jedné osobě své dílo přinesl. Vypadalo to spíše jako masový koláč než jako pizza a chutnalo to vysloveně odporně, ale hlad byl úmorný. A tak i přes všechny nedostatky jsme pizzu nakonec snědli.

Po našem nepovedeném gastro zážitku jsme se vrátili zpět k Saeedově rodině. Vzali jsme si krosny a se všemi, co byli doma jsme se rozloučili. Saeed nám zavolal taxi a my vyjeli vstříc novému dobrodružství na univerzitě. Doprava už poněkud zhoustla, ale i tak jsme se k univerzitě dostali se značným předstihem. V taxíku se nám pak stala věc, která mne naprosto šokovala. Když mělo dojít na placení, tak nám mladý taxíkář, který byl evidentně potěšený tím, že vezl cizince, pouze podal ruku a nechtěl žádné peníze. To se v Praze asi nestane.

Učíme na univerzitě

Před univerzitou nás vyzvedl profesor, který nás pozval. Byl to statný čtyřicátník a mluvil skvělou angličtinou. Kromě nás pozval ještě mladého Francouze Pierra, který také městem projížděl. Posadil nás do popředí učebny ke svému stolu. Studenti už začínali přicházet a já si začínal všímat udivených reakcí studentů a příjemně jsem se tím bavil. Diskuzi zahájil profesor tím, jestli bychom se mohli představit a něco málo o sobě říci. Potom začaly dotazy studentů. Asi nejvíce studenty zajímalo, co si myslíme o Íránu, a co si o něm myslí lidé v naší zemi.

Dále je hodně zajímalo cestovaní, jelikož Íránci jen tak vycestovat nemohou. A když ano, tak jen do několika málo zemí, asi cca deseti, kde nepotřebují víza. Všude jinde potřebují komplikovaná víza, či se musí vládě finančně zavázat, že se vrátí zpět. Když jsem jim vyprávěl o možnostech cestovaní v Evropě, a že skoro nepotřebujeme pas, tak jen užasle kroutili hlavou. Diskuze se nesla ve velice přátelském duchu a utekla rychle, jak křižáci od Domažlic. Po diskuzi nás ještě profesor se studenty pozvali do nedaleké cukrárny na šafránovou zmrzlinu.

Nečekané pozvání na večeři

Po zmrzlině jsme se pomalu začali chystat na autobusové nádraží, kde nás čekal noční autobus do Teheránu. Když se jeden ze studentů, který jmenoval Hossein, nabídl že nás na nádraží odveze autem. To jsme s vděkem přijali. Rozloučili jsme se s profesorem a studenty, s některými jsme si vyměnili kontakty a facebooky a vydali se k Hosseinovu autu. Čekal jsem obligátní automobil značky Iran Khodro, ale Hossein překvapil, když odemkl svůj Peugeot 206.

Doprava v centru Šírazu připomínala týden před Vánocemi v Pandoře. Hossein byl však poměrů velmi dobře znalý, a tak se mu povedlo velmi efektivně ze zácpy vykličkovat. Nám zbývalo do odjezdu něco málo přes dvě hodiny a Hossein dostal nápad, že by nás chtěl pozvat na večeři. Byl dost neodbytný a na večeři trval, takže jsme šli. Hossein to však pojal dost vážně a vzal nás do té nejlepší a nejluxusnější restaurace, jaká v Šírazu byla. Tam nám vyprávěl o svém životě v Šírázu a o svém snu, životě v Kanadě.

Večeři jsme skoro ani nedojedli, protože čas tlačil a autobus by určitě nepočkal. Hossein nás odvezl na nádraží a šel s námi až do autobusu. Musel jsem ho za jeho pohostinnost alespoň symbolicky odměnit, předal jsem mu poslední knihu o Praze v angličtině, co jsem s sebou měl. Jeho výraz byl podobný těm, které jsme za svoji cestu viděli pokaždé, když jsme knihu někomu předávali. Upřímná nepředstíraná radost. Rozloučili jsme se a náš autobus se rozjel na dvanáctihodinovou jízdu zpět do Teheránu.

Pokračování – Teheránský život bez alkoholu

Předchozí díl – Z mešity se nechodí hladový!