Oáza klidu, únik do jiného světa, tím vším je Wan Chai Pak Tai. Taoistický chrám z druhé poloviny 19. století, který je jedním z historických monumentů Hong Kongu. Těšil jsem se na jeho návštěvu, jeho ticho, a hlavně vůni kadidla. V samotném chrámu bylo rušno, návštěvníci nebo spíš věřící chodili od sochy k soše, zapalovali kadidla, pálili lístky přání a modlili se. Nejvíce mě však chytila komercializace a procesní optimalizace celého aparátu.

Všechna ta kadidla, svaté lístečky či modlitby byly v chrámu k dispozici za úplatu. Tedy spíše u výdejního pultu, který obsluhovala dvojice postarších mužů. Mužům se však neplatilo, na to tu byl někdo mnohem důvěryhodnější. Byl to platební automat, který zároveň fungoval jako produktový katalog. Takže zákazník, respektive věřící si snadno navolil, co by od bohů potřeboval, jestli úspěch v zaměstnání, zdraví či narození dítěte. Přiložením platební karty, dalo by se říct pod heslem „Let the magic happen“ vyjela účtenka, která se mužům předala.

Manželka toho chtěla od bohů opravdu hodně, i muž u výdeje se trochu podivil, jaké utrpení ji asi v tomto životě provází, když všechno toto potřebuje, ale svatý materiál promptně předal. Teď už šlo jen o to, okoukat od ostatních, jak se používá kadidlo a kam se házejí lístečky. Kadidlo bylo jednoduché, mělo ve chrámu nejvíce uživatelů či příznivců, stačilo jen zapálit, chvíli se modlit či vyslovovat přání před sochou boha. Tady mi nezbylo nic jiného než doufat, že bohové umí česky, a pak ho zapíchnout a nechat vyhořet v určeném květináči.

Záchodový problém

S lístečky to bylo horší. Tady moc neporadil ani ChatGPT, a tak se manželka snažila doptat pomoci od kolemvěřících. Mnozí z nich ovládali angličtinu, jako já kantonštinu, proto domluva poněkud vázla. Až nám nakonec poradil jeden asi stejně starý pár, že pro tento druh lístečku jsme byli ve špatném chrámu, a že prý musíme vedle. Na to jsem byl ale už moc nadýchaný kadidlového kouře i oči mě pálili jako po noci v zapadlém nádražním baru maloměsta v době, kdy se tam ještě smělo kouřit, a proto jsme další boží pomoc vzdali.

Zajímavým ne však příjemným faktem Hong Kongu je minimální počet míst s veřejným nebo jakýmkoliv WC, třebaže i v restauraci. Jakmile návštěva chrámu skončila, usedli jsme v jedné milé kavárně. Po kávě a vodě bylo samozřejmě třeba jít na WC, ale to se jaksi v kavárně nenacházelo. Za dotaz na obsluhu ohledně toalety jsme jednoduše dostali klíč s čínsko-anglickým popisem cesty na jedny dveře ve vedlejší ulici, kde byl záchod pro hosty k dispozici. A toto se dělo takřka pokaždé, jelikož i větší restaurace zkrátka neměla vlastní WC.

Některá WC byla na opravdu hrozných místech bez pořádného světla, podlahy, o čistotě ani nemluvě. Hned se připomnělo spojí o čínské mučírně. Určitě jsem o podobných místech četl v Kingových románech, kdy jsem čekal, kdo na mě z toalety vyskočí. Místa, kam byste svou manželku určitě samotnou neposlali. Občas nás ale poslali i do nejbližšího hotelu. A tak jsme vždy na cestě městem prolezli všechny hotelové řetězce, kde bylo WC v přízemním lobby. Důvod proč se tak děje, je jednoduchý. Vyšší daně, když máte záchod.

Victoria Peak

Když hongkongská obloha dostávala akvamarínový odstín, nebylo nic lepšího než se vydat na jednu z nejvyhledávanějších atrakcí, které toto město nabízí. Tou je Victoria Peak, nejvyšší hora ostrova Hong Kong. Na vrchol hory vede pozemní lanová dráha pod prozaickým názvem Peak Tram (vrcholová tramvaj). Samotný vrchol hory nabízí úžasné skoro až ikonické výhledy na město, obzvláště líbivé, když zapadne slunce.

Ideální je vydat se na místo pozdě odpoledne, kdy zažijete denní pohled a když chvilku počkáte, tak i ten noční. Přesně tak jsme se tam vydali i my. Samozřejmě podobný nápad dostaly další stovky turistů. Proto se cesta nahoru, respektive čekání na Peak Tram může trochu protáhnout. Naštěstí jsme měli zakoupenou místní MHD kartu zvanou Octopus Card, kterou se daly platit všechny prostředky MHD nebo i potraviny či služby v některých obchodech jako Seven Eleven.

Cesta narvanou tramvají, kde ale každý seděl, trvala jen pár minut a vystupovali jsme. Asi nebylo náhodou, že zastávka byla umístěna uvnitř obchodního domu. Dům nabízel vlastní výhled ze své střechy, samozřejmě za poměrně vysoký poplatek a spoustu příležitostí k utrácení. Chtěli jsme se za každou cenu dostat co nejrychleji ven, ale obchodní dům měl něco nevídaného, vlastní WC. Nešlo mu proto odolat a labyrint eskalátorů musel chvilku počkat.

Ach ty výhledy

Výhledy z venkovních teras byly vskutku výjimečné s marně jsem vzpomínal, kdy a kde se mi naposledy naskytl na celou metropoli. Výškové budovy, kam jen oko dohlédlo a v nich třpytící se barvy velkoměsta, chyběl mu však jeho chaos a ruch. Mírumilovně a až uklidňujícím dojmem působila mořská hladina, která dodávala celému okamžiku exotický tón. Slunce začalo zapadat a budovy začaly hrát barvami, avšak spustily i ruce netrpělivých turistů, kteří se snažili všemožně vecpat svůj aparát před můj obličej.

Tlačenice se navýšila, jakmile se budovy počaly rozsvěcet a začal tak noční výhled na město, který měl o dost větší grády než ten denní. Vznikaly zde i první výměnné obchody typu pustíte mě sem na jednu fotku, pak vám místo zase vrátím a nebudu už do vás strkat. Nakonec se ukázalo nejlepší je být zde první a odejít včas. Cesta dolu byla už bez čekání, všichni totiž zůstali nahoře.

Nechtělo se nám na hotel jet metrem, a co čert nechtěl před východem z tramvaje stály typické hongkongské červené taxíky, Hondy, které jistě vozily Bruce Leeho jako malého chlapce. Ačkoliv byl Hong Kong super moderní město, taxíková flotila se jaksi zasekla v minulém století. Už jsem skoro začal domlouvat cenu, když jsem se optal řidiče, zda berou karty. Bohužel, v taxi jen cash. A kolegové neberou karty? Ne, jen cash. Což mou teorii o záseku v minulém století jen potvrdilo. A tak jsme se procházce na noční metro nevyhnuli.

Předchozí díl – Hong Kong, kolonie na pozadí pašování opia