Když už náš slavný člun plul skoro dvacet minut v kuse, začal motor opět vynechávat a kuckat. A co hůř, z dálky jsem pozoroval valící se černé mračno, které nevěštilo vůbec nic dobrého a vyvolávalo ve mě úzkost. Obavy se nakonec ukázaly jako oprávněné, i když byl ostrov nadohled. V okamžiku, když už jsme s boží pomocí dosáhli vzdálenosti tak dvou kilometrů od ostrovu, tak se to znovu stalo. Motor se zastavil a vítr přicházející bouře nepříjemně rozhoupal hladinu moře a přeměnil naše obavy ve strach.

Seděli jsme, pevně se drželi a tiše pozorovali kapitána a jeho pomocníky, jak se zoufale snaží, aby motor znovu zarachotil. Marnost zápasila se zoufalstvím a bouře byla s každou minutou blíž. Chopil jsem se proto iniciativy. Ne, že bych uměl motor opravit, ale napadla mě jistá myšlenka. „Hej kapitáne, máte vesla?“ „Co?“ „Vesla, to doveslujeme.“ „Jo, to nemám,“ poznamenal kapitán. „Ale máme prkna!“ vykřikl vítězoslavně a počal rozebírat podlahu lodi.

Čtyři na každé straně jsme se chopili prkna a pustili se do synchronizovaného pádlování. Pravda, zprvu to mělo k synchronizaci tak daleko, jako je z Kaliningradu do Vladivostoku, ale s každým záběrem jsme se zlepšovali. Slunce už začalo zapadat, ale my se sunuli kupředu, a to bylo hlavní. Nakonec tma ukryla bouři a její blížící se přítomnost udál zrychlující se vítr. Byly jsme vyčerpaní, ale už skoro u břehu, když kapitán oznámil: „Nemůžu tu přistát, musíte do vody, tady už je mělko.“

Noční vylodění na černé pláži

Co se dalo dělat, upřímně jsem si přál, aby vzdálenost mezi mnou a lodí byla už co největší. A tak jsem si dal batoh nad hlavu a spustil se do potemnělé vody. Byla tak mělká, že jsem zapadl skoro po ramena a měl sto chutí vylézt zpět do lodi a kapitánovi nafackovat, ale pokračoval jsem raději ke břehu s batohem nad hlavou. Pláž, na které jsem se s Johannesem a Chrisem celí promočení ocitli byla sopečného původu, takže tmavá jako noc.

Na pláži ani v jejím okolí nebyla samozřejmě žádná stopa civilizace, proto jsme se vydali po pláži dál, v naději, že na někoho narazíme a nebudeme tak muset nocovat venku v tropické bouři. Kapitána a ostatní jsme nechali za námi a dál se o ně nestarali. Jedno jsem však věděl, jeho služby už pravděpodobně nikdy v budoucnu nevyužiji a ani jeho služby nedoporučím. Po dvacetiminutové procházce po pláži jsme pak konečně narazili na světla budov.

Shodou okolností to byl jakýsi hotel či spíše hostel. Měli jsme možnost se tu ubytovat, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Venku jsme totiž potkali mladíka na motorce. Otázal jsem se ho, zda by nás odvezl za pár pesos do jediného města na ostrově zvaného Mambahao. Chris už s námi jet nechtěl a rozhodl se zůstat na místě, a tak jsme se s ním rozloučili a popřáli si hodně štěstí. Oba jsme se s Johannesem k mladíkovi na motorku samozřejmě nevešli, a tak jsme se dohodli, že nás vezme nadvakrát.

Kolem Camiguinu

Dovezl nás k jednomu z mála hotelů ve městě, byl na Filipíny trochu dražší, ale jelikož zde nebyl nikdo ubytovaný, tak jsme si dohodli padesáti procentní slevu. Ačkoliv už bylo pozdě a my byli dost unavení, museli jsme toto celodenní dobrodružství spláchnout několika filipínskými pivy značky Red horse (rudý kůň), které je známé svým vysokým obsahem alkoholu. Venku se mezitím spustil pravý tropický liják a bouře udeřila na ostrov v plné síle.

Pro nás to znamenalo, že vypadl nebo byl vypnut elektrický proud. Tak jako tak jsme mohli nadále sedět a popíjet filipínské pivo v hotelové restauraci a to nás těšilo. Bouře trvala celou noc a skončila až těsně nad ránem. Avšak pár hodin po východu slunce nebylo po několikahodinové bouři ani památky. Příjemný ranní vánek naznačoval, že dnešek bude pro průzkum ostrova ideální. Hned po snídani jsme si proto zapůjčili skútr a naše první cesta vedla k vodopádu Katibawasan.

Cesta vedla z pobřeží do hornatého středu ostrova, kde mimo jiné tyčí i sopka. Nejvyšším bodem ostrova je pak s úctyhodnými 1700 metry vrchol hory stejného jména jako jediné město ostrova. Stoupali jsme klikatou serpentýnou, až jsme zastavili u cedule s názvem vodopádu. Nechali jsme zde i motorku, dál se muselo pěšky. Zelené údolí vedlo tentokráte pro změnu dolů a už z dálky byl slyšet hřmot dopadající vody vysokého vodopádu.

Filipínský ráj na zemi

Náš příchod vzbudil rozruch a pozornost místních dětí, kteří Evropana nevidí každý den, a obzvlášť takového, který je velký jako jejich táta a máma dohromady. Jakmile jsem rozdal několik skupinových fotografií a plácnutí si s dětmi, došlo i na koupání. Voda byla příjemně ledová a ve vlhku a horku, které zde panovalo působila jako skvělé osvěžení. Chlad vodopádového jezírka jsme zanedlouho vyměnili za nedaleké termální prameny.

Termální prameny jsou příjemnou kratochvílí místních, a kromě horkých koupelí se zde oddávají setkávání a piknikům s přáteli. A jelikož jsou Filipínci neuvěřitelně milí a pohostinní lidé, tak se nám samozřejmě dostalo několika pozvání ke stolu, aniž bychom vůbec stačili dojít k samotným pramenům. Jeden postarší místní se vůbec nedal odbít a zkrátka nás k jejich stolu dovlekl. Byl už trochu přiopilý, jelikož zde s přáteli zde něco slavili. Nedozvěděl jsem se co, ale na stole bylo celé pečené prase a výborného filipínského rumu, jen co hrdlo ráčilo. Opravdu, filipínský ráj na zemi.

Samozřejmě to nebylo jen tak. Když už jsem měl v sobě asi dvě deci rumu, tak jeden z mládenců, co měl zuby jako hvězdy, žluté a daleko od sebe, spustil filipínský tradiční dotaz, jestli jsem ženatý, že má moc pěknou sestřenici, která je svobodná. Dokonce mi ji i ukázal, seděla totiž dvě místa ode mě, a dle mého ne zrovna střízlivého odhadu ji bylo kolem šedesáti. Což už zrovna dívka na vdávání není. Bylo třeba se posunout dále, nechat sestřenici jiným nápadníkům, dát si ještě ruma a jít konečně vyzkoušet termální prameny.

White Island

Voda byla na můj vkus až moc horká, a tak jsem v ní vydržel asi minutu. Naštěstí jsem nemusel cestu zpět do městečka vzhledem ke své podnapilosti odřídit a jen jsem se vezl. Na cestě nás pak samozřejmě zastavila policie. Náš motocykl neměl registrační značku. Naštěstí jsme pokutu nedostali my, ale majitel. Policista nám totiž zabavil doklady od motorky s tím ať pošleme na stanici majitele, že si to s ním vyřídí. Takto jsme to vyřídili i v hotelu, kde jsme si motorku půjčili. Netušil jsem, že to u nich vyvolá nálož upřímného smíchu. Majitel byl prý známý svojí nepořádností.

Druhý den jsme pak vyrazili tou samou motorkou bez dokladů k našemu dalšímu cíli, kterému se v překladu říká Bílý ostrov (org. White Island), a není proto jiný důvod, než fakt, že je tvořen jen z bílého písku a žádného dalšího porostu či dokonce obydlí. De facto je to hora bílého písku vystupujícího z moře poblíž Camiguinu, a je na ni pěkně živo. Jen co nás tam převozník vysadil, uviděli jsme shluk místních lidí, kteří si zde užívali dovolené. Znovu naše přítomnost neunikla jejich zájmu a bylo nutné rozdat několik desítek fotografií s jednotlivci či celými skupinami a samozřejmě odmítnout několik nabídek k sňatku.

Daly se zde ochutnat i některé mořské speciality jako byl mořský ježek, který se po otevření jedl syrový. Upřímně, moc jsem si nepochutnal. Moře zde však bylo naprosto úžasné a slibovalo skvělý zážitek i z pouhého šnorchlování. Takto rozmanitý podmořský život a pestrost korálů a živočichů jsem poté viděl ještě jednou při návratu na Bohol, ale v porovnání s dalšími zeměmi jako Thajsko, Indonésie, Vietnam či Malajsie se Filipínskému moři nic nevyrovná.

Závěr

Pobyt na Camiguinu uběl více než rychle a na cestu zpět na Bohol jsme si zajistili trajekt dopředu, abychom se vyvarovali dalšímu ztroskotání. Zbytek našich dní na Filipínách jsme pak na Boholu a přilehlých ostrůvcích strávili šnorchlováním. Filipínské ostrovy a moře jsou nádherné a pro milovníky šnorchlování a potápění jedním z nejlepších míst, kam se vydat. Upřímnost, bezprostřednost a příjemnost místních lidí, dělá Filipíny pak místem ještě krásnějším.

Předchozí díl – Camiguin – filipínský klenot