První dojem, jaký na mě udělala Pokhara jako město nebyl nijak valný. Kromě faktu, že byly vidět krásně zasněžené vrcholy Annapurny, město působilo dojem rozrostlé vesnice. Možná, že to bylo způsobeno i tím, že jsme vystoupili na poslední zastávce autobusu, jenž byla na okraji města, o který nikdo nedbal. Pozitivem ale bylo, že jsme do hostelu nepotřebovali žádné taxi a mohli do něho v klidu dojít. Náš klid narušil jen silný déšť, který se spustil, hned jak odjel autobus.

Pokhara je druhé největší město Nepálu a také počáteční bod všech výprav na vrcholy Annapurny. Město leží na břehu jezera Phewa a nad městem se tyčí několik kopců, kde se provozuje paragliding a jeden má na svém vrcholu buddhistickou stúpu s božským výhledem na město. Pokhara je i známým střediskem obávané vojenské jednotky Ghurků, jejíž statečnost a houževnatost vyděsila v devatenáctém století britskou armádu natolik, že začala Ghurky verbovat do své armády, kde má  místo až do dnešních dnů.

Hostelem bylo, na místní poměry, hezké malé středisko. Sice nebylo úplně dokončené, a dost možná ty dokončovací práce váznou už pár let, a dost možná ani nikdy dodělány nebudou, ale i tak to nebylo špatné. Majitelem byl postarší, značně obtloustlý a zlatem osázený Nepálec. Takový ten typ, co byste čekali za volantem  taxíku v Praze v pařížské ulici, který tam číhá na turisty, aby je nehorázně „natáhl“. Byl ale přátelský a na cokoliv jsem se ho zeptal nebo požádal, tak to pro něho nebyl problém, tedy aspoň to tvrdil.

Okolo Pokhary

Bylo už pozdě odpoledne, sice jsme si chtěli někde domluvit horský trekking na pár dní, ale ten večer se nám už do žádného smlouvání a hledání nechtělo. Vyrazili jsme na večeři a pivo. I v Pokhaře se nachází menší turistické centrum, kde se ve velkém prodávají padělky trekového oblečení a místní suvenýry, ale nedosahuje rozměrů káthmándského Thamelu. Nebylo tedy těžké restauraci, kde mají místní pivo nalézt. Tentokrát jsme měli na výběr mezi pivem Everest a Nepal Ice a my byli nuceni k Sofiině volbě.

Po večeři jsme si vzali ještě pivo na cestu a šli se projít k nedalekému jezeru Phewa, které bylo nedaleko našeho hostelu. Tam jsme se posadili a pozorovali oblohu, než nás z naší pohody vyrušil muž, který kolem nás již několikrát prošel. Tentokrát přišel se svým psem. Pozdravil a řekl: „Mám psa.“ „Jo, to máš, gratuluji“, řekl jsem. Pak tam ještě chvíli postával a nakonec se otočil a odešel. Později jsme se dozvěděli, že s námi chtěl tímto rituálem navázat „bližší“ kontakt.

Druhý den ráno jsme měli v plánu výlet po jezeře a náročnou cestu na vrchol kopce se stúpou, potom se porozhlédnout po možnostech nějaké túry kolem masivů nad městem. Cesta loďkou přes jezero trvala snad pět minut. Vyšplhat se pak nahoru byla asi nejhorší částí celého dne. Obrovské vlhko a příkrý svah vykouzlily na našich tričkách nevzhledné rybníky. Nakonec se naše úsíli vyplatilo, když se nám vyskytl ten výjimečný pohled na celé město.

Domlouváme průvodce na výšlap kolem Annapurny

O svém plánu na výšlap kolem Annapurny jsme se zmínili i před majitelem hostelu, který vycítil příležitost k snadnému výdělku a ihned nám na odpoledne domluvil odpolední setkání s průvodcem. Ten nám měl ukázat možné a nemožné trasy a nechat pana majitele hostelu trochu vydělat. Když jsme se vrátili z výletu po jezeře, tak už na nás čekal. Byl to sympatický Nepálec jménem Shiva, byl ve středních letech, na horského průvodce mi připadal dost při těle, ale úsměv mu nechyběl a to bylo hlavní.

Vytáhl obrovskou mapu a sezval nás kolem ní, pak začal ukazovat možné cesty, kudy by se dalo jít. Vypadalo to lákavě, až do okamžiku kdy jsme měli dohodnout cenu. To se přiřítil náš milý vlastník hotelu a začal licitovat. Dopředu jsem si zjistil, jak se ceny pohybují a zde byla jeho nabídka více než dvojnásobná. Majitel se na nás chtěl přiživit a s cenou nechtěl slevit. Nepovolil ani o dolar a tak jsme se rozešli. Bylo mi docela líto průvodce, byl to docela fajn chlápek.

Když oba odešli, zvedli jsme se i my. Vyrazili jsme do centra Pokhary, zkusit domluvit trek jinde, za lepší peníze. Jdeme si klidně městem, když se za našimi zády ozve hlas: „Hej, počkejte. Mám pro vás návrh.“ Byl průvodce, se kterým jsme se před chvílí rozloučili. Usmál se a spustil: „Mám pro vás návrh, vezmu vás na trek za vaši cenu, jestli chcete.“ Chvíli jsme nevěřícně koukali. Průvodce znovu spustil: „Pojďte tady nahoru na kafe a všechno vám vysvětlím,“ řekl a ukázal prstem na kavárnu v prvním patře.

Náš poctivý průvodce

Posadili jsme se a objednali pro všechny kávu, pak průvodce spustil: „Hele, vím, že ta cena byla vysoká, vezmu vás tam sám za půlku, bez žádné agentury a prostředníka. Jenom o tom neříkejte majiteli vašeho hostelu.“ Napil jsem se kávy a povídám, „Ok, to by šlo a můžeme začít zítra ráno?“ „Jo, zítra ráno v sedm vyrazíme“. Pak nastal menší zádrhel když řekl: „Potřebuji od vás ale zálohu na benzín pro transport.“

Chvíli jsem přemýšlel, mám mu věřit nebo nemám. Vypadal docela poctivě, ale zatím jsme zažili skoro samé podvody. Pak mu říkám: „A kolik by to mělo být?“ „No, aspoň padesát dolarů“. Hm, to za to riziko stojí, pomyslel jsem si. „Dobře, dohodnuto, zítra sedm kde?“ „O dvě ulice vedle, pojďte, ukážu vám kde.“ Zaplatili jsme a šli se podívat o dvě ulice dál, kde nám ukázal na kterém místě parkuje auto. Nakonec jsem mu dal padesátku a vyměnili jsme si telefonní čísla.

Ještě jsem ho pro jistotu prozvonil. Telefon fungoval a číslo bylo skutečně jeho. Potom jsme se rozloučili a zbývalo jen doufat. Nevím proč, ale měl jsem z toho dobrý pocit. Skoro až radost z dobrého obchodu a i z toho, že poctivý průvodce dostane své peníze a zpropadený majitel hostelu ostrouhá. Zkrátka, že když s penězi neuteče a nepodvede nás, tak se na světě stala aspoň jedna malá spravedlnost. Pro nás byl čas jít se sbalit a připravit za horskou zítřejší túru.

Pokračování – Dobré ráno Annapurno!

Předchozí díl – Klikatá cesta z Káthmándú do Pokhary