Čekal nás první vnitrostátní let přímou linkou z Limy do Cuzca. Jednalo se jednoznačně o nejfrekventovanější spoj, na který jsem kdy narazil. Tři letecké společnosti odlétaly minimálně jednou za hodinu, v určitých hodinách i vícekrát. Tudíž denně bylo z Limy plánováno kolem čtyřiceti odletů směr Cuzco. My jsme si vybrali asi nejetablovanější společnost v Jižní Americe pod názvem Latam Airlines. Na samotném letišti nebylo nic zvláštního a pohodlně zapadalo o jihoamerického standardu.

Avšak odlet byl o poznání zajímavější. Letadlo bylo plné skoro do posledního místa. Mně a především Vojtovi se dostalo nenadálého štěstí v podobě peruánského spolucestujícího. Muž vyššího středního věku, vzhledem původní obyvatel, chrupem hlodavec letěl pravděpodobně poprvé v životě a byl proto ze všeho řádně vyjukaný. Bohužel jsme nebyli schopni jeho neustálé dotazy ve španělštině zodpovědět, a tak mu byl Vojta nucen pomoci neverbálně. Muž totiž nevěděl, jak se připoutat a zápasil s bezpečnostním pásem několik minut.

Procházející letuška si všimla mé i Vojtovi nadměrné rozměrnosti v porovnání s místními standardy sedadel, a tak nabídla muži jinou, právě zázračně uvolněnou sedačku dvě řady za námi. V naději jsme tak všichni na muže hleděli a byli přesvědčeni, že se každou chvíli zvedne a vypadne. Bohužel muž jen několikrát nechápavě ukázal na bezpečnostní pás, kterým ho Vojta připoutal a zůstal dál sedět. Letadlo se rozjelo a začalo se odlepovat od země. To byl pro tohoto muže signál, že by měl začít telefonovat.

Let do Cuzca s Latam Airlines

Vytáhl z kapsy svůj mobil a začal bůhví komu volat a hrozně křičet, protože přirozeně nemohl rozumět jedinému slovu přes hluk motorů. Zda se s protistranou domluvil není jasné, ale od své aktivity upustil, jakmile ztratil signál. Nakonec ho to vše nové zmohlo a usnul. Byla jasná obloha jen s několika malými bílými ostrůvky skrz které vykukovaly majestátní Andy. Tato úžasná scenérie nás pak doprovázela skoro celou cestu.

Vše se změnilo pár minut před přistáním, kdy si silný vítr začal s letadlem dělat, co ho napadlo a proměnil ho v mixér. Přistání se tak zvrtlo v jízdu na horské, kdy náš mixér musel obletět hřeben skály uprostřed města. S domy a lidmi na velmi blízký dohled provedl pilot fantastický manévr, kdy se kolem skály ladně obtočil a přiblížil nás přistávací dráze. Když mixér dosedl na zem, cítil jsem asi stejnou úlevu jako ti, co se na Titanicu dostali do člunu. Byli jsme v Cuzcu.

Letiště bylo na počet příletů spíše potěmkinovského charakteru a my se už za dvě minuty ocitli venku. Zde nás měl čekat taxikář objednaný z hotelu. Po pár okamžicích jsme ho zahlédli a vyrazili mu vstříc. Mezi Cuzcem a Limou je propastný rozdíl, co se nadmořské výšky týče. Lima se totiž nachází na pobřeží s průměrnou nadmořskou výškou dvě stě metrů, kdežto Cuzco leží ve třech a půl tisíci metrech. Takovýto výškový skok nemohl vyvolat nic než prudkou vysokohorskou nemoc. První okamžiky však ničemu podobnému nenasvědčovaly.

Cuzco, jsme tu!

Počasí nám opět přálo, modrá obloha s jasně bílými mraky byla v krásném kontrastu s peruánskou výstavbou, které byla až na výjimky tvořena barabiznami a chatrčemi z neomítnutých pálených cihel, s rovnou střechou, ze kterých trčely roxory. Naznačovaly tak, že nejsou dokončeny a čekají na poslední práce hrubé stavby. Tyto domy ale asi ani nikdy dokončeny nebudou. Dostalo mi totiž informace, že tak místní činí z důvodu daní, které se z nedokončené stavby neodvádějí.

Jestli to tak ale skutečně je, nevím. Každopádně tyto hrubé stavby běžně slouží jako by jim roxory ze střechy netrčely. Bylo po poledni a ulice města byly téměř liduprázdné jako stadion fotbalové Dukly při domácím zápase. My se po půlhodince překvapivě plynulé jízdy dostali k našemu hostelu. Tam nás čekalo mále překvapení v podobě hledání hostelu. Museli jsme totiž zajít do špinavé postranní uličky, které by jistojistě každý vyhnul. Navíc v ní probíhaly výkopové práce, takže byl první dojem více než rozpačitý.

Hostel jsme šťastně nalezli a dostali se dovnitř. Zde nás přivítala mladá recepční vzhledu původních obyvatel Incké říše. Bohužel se její jazyková znalost omezovala pouze na španělštinu a kečuánštinu, takže jsme si moc nepopovídali, ale klíče od pokoje jsme dostali. Jediné podstatné, co jsem od ní vytušil, bylo, že si máme uvařit čaj z koky, že nám možná bude zle. Měla pravdu, jen co jsme se dobelhali do prvního patra, začaly příznaky vysokohorské nemoci.

Cuzco, brána do říše Inků

Hlava se začala nepříjemně točit a bolet jako po těžké opici, akorát bez toho příjemného začátku. Vojta naštěstí nelenil a připravil z kokových lístků a horké vody, které byly na chodbě k dispozici, čaj. Peruáncům čaj či žvýkání kokových lístků prý pomáhá vysokohorskou nemoc překonat. Mně na poprvé jednoznačně nepomohl, a proto se můj svět trochu točil. Bydleli jsme naštěstí jen kousek od historického centra a hlavního náměstí, kde jsme se chtěli porozhlédnout a něco pojíst.

Cuzco bylo hlavním městem Incké říše, než se ho rozhodli španělští dobyvatelé dobýt a Inckou říši vyvrátit z kořenů. Mnoho památek původní kultury tak bylo nenávratně zničeno a na jejich troskách postaveny nové španělské. Množství katedrál a bazilik majících za základ původní stavby Inků to může snadno dosvědčit. Ne všechno ale Španělé našli, a díky tomu je dnes Cuzco znovu hlavním městem Peru, tedy alespoň co se turismu týče. Cuzco je také vstupní branou na nejznámější incký klenot, na Machu Picchu.

Město nabízí celou řadu koloniálních památek, zejména kostelů a katedrál, které ohromují jednak svoji architekturou, velikostí a hlavně jsou plné uloupeného zlata přetvořeného v křesťanské náboženské předměty. Kromě jídla a památek byl naším cílem i nákup jízdenek na cestu k jezeru Titicaca, kam jsme chtěli vyrazit hned další den. Původně jsme si chtěli půjčit auto, to se nakonec ukázalo zbytečné, a my se rozhodli pro autobus. Možností bylo mnoho. Od nočního spícího autobusu, přes ranní obyčejný až po denní turistický. Ten poslední jsme si nakonec vzali nevědíc, že zde strávíme více než deset hodin života.

Pokračování – Cesta k jezeru Titicaca

Předchozí díl – Co se dá zažít v Limě?