Cesta zpět na Panglao utekla rychle, každý z nás tiše vstřebával zážitky. Plavání s velrybími žraloky zkrátka není jen tak obyčejná a už vůbec ne častá věc. Po cestě jsme ještě poprosili kapitána, aby na chvíli člun zastavil, a my se tak mohli v krásně modrém filipínském moři vykoupat. Na břehu jsme se ještě s čínsko-italským párem, který s námi cestoval, domluvili na společné večeři, pak už se naše kroky rozdělily.

Naším cílem bylo další den ostrov Bohol opustit, a trochu se porozhlédnout po menších ostrůvcích v okolí. Měli jsme jeden vzácný typ na ostrov, kam jezdí na dovolenou hlavně Filipínci, protože turisté o něm moc nevědí. Ostrov se jmenoval Camiguin a dostat se na něho dalo lodí z městečka Jagna na východním pobřeží Boholu. Hned druhý den ráno jsme se chystali vyrazit, proto jsme i chtěli strávit večer v poklidu. To se ale bohužel nepovedlo.

Seděl jsem sám u stolu kousek od našeho bungalowu, kde už Johannes spal, když ke mně přikráčel muž ve středních letech v tričku s nápisem Česká pojišťovna a upnutých kraťasech: „Ty jsi Čech?“ Chvilku jsem váhal, zda nemám předstírat cizince, ale pak mě napadlo, že může třeba potřebovat pomoc, minimálně módní, a tak jsem se přiznal: „Jo, jak jsi to poznal?“ „Řekli mi to na recepci. Kam vyrážíš? Poradíš nám, kam cestovat dál, jsem tu s manželkou?“

Cestou autobusem do Jagny

A tak jsem se seznámil ještě s jeho manželkou. Vyprávěl jsem jim o tom, co jsme zde už zažili, a kam se chystáme. Ukázali se jako docela milý a zcestovalý pár. Proto se nám zcela logicky stala taková ta nehoda, že jsme pili jedno pivo za druhým, až jsme vypili vše, co bylo na recepci k dispozici. A tak bylo ranní vstávání docela dost těžké, stejně tak jako následná cesta, protože jsme se rozhodli pro cestu do Jagny využít místní autobusovou dopravu.

Místní autobusy rozhodně nejsou nejnovější, tedy spíše vypadají, že zrovna vyjeli z vrakoviště, ale mají své kouzlo. Sice nemají klimatizace, ale zase také nemají skla v oknech, a tudíž to příjemně za jízdy fouká. Samozřejmě také vůbec nejezdí na čas, vlastně ani nevím, jestli nějaký jízdní řád mají. Řidič totiž vždy čeká až se naplní a míra naplnění je vždy na úvaze řidiče, protože na Filipínách se místo pro ještě jednoho vždycky najde.

Řidič autobusu byl evidentně překvapen, když uviděl dva Evropany, kteří s ním chtějí jet, a tak jsme nakonec nečekali dlouho, než se rozjel. Venku se mezitím rozhořel pořádný tropický pařák a okna bez skel se ukázala jako skvělý vynález. Trvalo asi hodinu, až jsme uslyšeli: „Jagna.“ Autobus stavěl hned vedle přístavu, proto jsme bez odkladu vyrazili k pokladně mezi-ostrovní lodní dopravy, abychom zjistili, že komerční lodě jsou na následující dva dny plně vyprodány. Začalo místní období dovolených.

Jak na Camiguin?

Všude postávali hloučky až davy Filipínců čekajících na svou loď. Stály zde celé generace a rodiny byly opravdu početné, a tak nebylo divu, že se vše vyprodalo. Dokonce jsem měl tušení, že lodě budou mít na palubě více cestujících, než je povoleno. Nevypadalo to moc nadějně a dva dny se nám v Jagně na loď čekat rozhodně nechtělo. Bylo proto třeba vymyslet alternativní plán, jak se na Camiguin dostat, a ten plán přišel za námi sám.

Stáli jsme celkem bezprizorně v přístavním prostoru a bezradně se rozhlíželi kolem sebe, když v tom se objevil místní muž. Nejistě se nás otázal: „Camiguin? Dnes?“ „Jo, to bychom chtěli, ale je vyprodáno,“ odvětil jsem. „Mám loď, může jet až 10 lidí. Chci 8000 Pesos za všechny.“ Příležitost byla na světě, ale my jsme byli jen dva a cena byla na Filipíny přemrštěná. Prostor pro smlouvání tu byl, ale bylo i jasné, že budeme potřebovat další pasažéry.

Více než trojnásobnou cenu místní nezaplatí, a tak jsme začali hledat v davu cizince a nabízet jim cestu s námi na člunu, který jsme vlastně pořádně ještě neviděli. Prvního jsme objevili mladého Australana Chrise, který také nechtěl čekat dva dny, proto se připojil. První úspěch. Avšak první vyhrání z kapsy vyhání, jak zní jedno české přísloví, a tak jsme už nikoho dalšího nesehnali. Nastal čas na smlouvání a možná shánění místních.

Camiguin – filipínský klenot

„Jsme jenom tři, a za 8000 rozhodně nejedeme, dáme ti každý tisíc a ty si najdi pro zbylá místa další lidi sám,“ pustil jsem se do něj celkem odvážně. „Ok, ok, no problem.“ Překvapil mě svou odpovědí kapitán. „Tak za hodinu vyrazíme, počkejte tady.“ „Jak vypadá loď?“ otázal jsem se. „Nová, pěkná!“ „Nemějte starost, dneska budete na Camiguinu.“ Ta poslední věta mě sice moc neuklidnila, ale co se dalo dělat. Šli jsme si koupit zatím nějaké jídlo na cestu.

Když jsme se vrátili zpátky, „loď“ už byla na místě. Na první pohled jsem se zhrozil, ale nakonec to nebylo nejhorší, a navíc to byla spíš více loď než člun, takže jsme se i s Chrisem v klidu nalodili a uvelebili čekajíce na vyplutí. Za chvilku bylo na výsost jasné, že říkat kapitánovi, aby si zbytek našel sám nebyl rozhodně ten z nejlepších nápadů. Do lodi se začalo cpát asi dvacet Filipínců, a s filipínskou filozofií: „Pro jednoho se vždycky místo najde,“ jsme se nakonec dostali na pětadvacet dalších pasažérů.

Bylo mi to nakonec celkem jedno, já seděl či skoro až ležel docela pohodlně, když jsme vyplouvali. Zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že skutečně doplujeme ještě dnes, ačkoliv loď žádnou závratnou rychlostí rozhodně neplula. Až když se Bohol zcela ztratil z obzoru a Camiguin se jevil spíše jako mrak v dálce než ostrov, tak se to stalo. Přestal fungovat motor. Stáli jsme na vodě, kapitán a jeho pomocníci zběsile běhali kolem, jeden z nich skočil i do vody.

Slunce krásně svítilo, oblohu okrašlovaly krásně tvarované a nízko položené mraky, a k naší bárce dorazili delfíni. Bylo skvělé vidět tyto úžasné tvory zblízka, ale popravdě bych raději viděl, že naše loď zase pluje. Přeci jen jsme stáli už přes hodinu na místě a zásoby vody jsme rozhodně neměli nekonečné.  Nakonec se po dvou hodinách nejistoty motor rozezvučel, tak jak měl a mě spadl kámen ze srdce, avšak ne na dlouho.

Pokračování – Filipínský ráj na zemi

Předchozí díl – Potápění s velrybími žraloky