Projeli jsme kolem prvních jyrgalanských chatrčí, které ještě měly střechu i zbytky plotu a pokračovali po prašné cestě dál, až jsme dorazili na náměstí či spíše náves. Tedy, nevím jistě jestli to náměstí či náves skutečně byla, ale splňovala všechny její prvky, tak jak je známe z Čech. Zastávka na autobus, potraviny a plno místa k parkování, akorát vodní nádrž chyběla.  U obchůdku stálo bílé terénní auto a mě napadlo, že by bylo dobré vedle něho zaparkovat i naši bílou Ladu.

Otevřeli jsme kufr a začali se připravovat na cestu a také hledat ten správný směr kudy se vydat. I z vedlejšího auta počali vylézat lidé. A v tom se to stalo. Zaslechl jsem něco povědomého. Povědomá a srozumitelná slova. Zbystřil jsem, zda je to skutečně to, co si myslím a modlil se ať není. A bylo. Zaslechl jsem nefalšovanou češtinu, jelikož bílým terénním autem přijeli skuteční Češi. Ne, že by mi nějak vadili, ale nechtěl jsem nikoho od nás na cestě potkat.

A tak jsme je nechali mlčky projít, abychom je stejně později znovu potkali a dali se s nimi do řeči. Když už byli dostatečně daleko, hodili jsme batohy na záda a vydali se v jejich stopách. Přemýšlel jsem o tom, jaká je to náhoda potkat krajana v Kyrgyzstánu uprostřed takřka ničeho. Evidentně docela vysoká. Po cestě vesnicí jsme narazili i na několik místních dětí, které se zde proháněly po prašných cestách na svých koních. Nás prašná cesta dovedla až k řece, kde bylo i poslední rozpadlé stavení a začínala oficiální trasa treku.

Výšlap začíná

Hned po pár prvních krocích našeho výšlapu jsme ale museli vykonat něco, co se označuje románem Williama Styrona, tedy Sofiina volba. Došli jsme k rozcestí, kde pravá cesta vedla dlouhým táhlým kopcem nahoru a druhá pokračovala nížinou kolem horské řeky. Asi není třeba dále rozvádět kudy jsme se vydali. Volba to byla snadná, ale následky skoro tragické. Cesta totiž lemovala horskou řeku jen chvilku, abychom později skončili v močálu.

Avšak i ta chvilka u řeky stála za to. Horské údolí s obřími skalistými horami, sytou zelení luk s jehličnany a hučící horskou řekou by takto neztvárnil ani utopistický, sentimentální malíř. Vše navíc korunovala akvamarínová obloha bez mráčku. Vál studený horský vítr, který působil příjemné osvěžení v teplém horském dni. Na trek jsme si nemohli vybrat lepší den. Pešina ale po pár desítkách metrů bohužel odbočila do lesíku. První co jsme tam pak spatřili byla jurta a tábořiště.

Jurta byla obydlená a děti majitelů si hrály venku u ohniště a hned jak nás spatřily, začaly mávat a volat „hello!“. Zamávali jsme jim nazpátek a namířili si to ke koni, který byl uvázaný nedaleko. Ne, že by nás ten kůň nějak zajímal, ale mysleli jsme, že tudy vedla ta správná cesta. Dál jsme pokračovali už lesíkem, kde půda začala poněkud měknout. Nevěnovali jsme tomu však větší pozornost a mokřiny s blátem se snažili přeskakovat s nadějí, že jim bude brzo konec.

Bažiny kyrgyzských hor

Konec bažin ale nepřicházel, spíše naopak. V jednu chvíli jsem si uvědomil, že takto už dál pokračovat nemůžeme a musíme pryč. Musíme nahoru na normální cestu. Nahoru bylo ale třeba doskákat, respektive přeskákat přes bažiny a bahno. Skoky se nám vždy ne zcela dařily, a tak nejprve Pepa utopil své celé nohy a následně i já, kdy se má levá noha ponořila až po koleno, a já ji vytáhl z močálu bez boty. V ten okamžik při mne stáli všichni močáloví svatí, když jsem s rychlostí a postřehem Dominika Haška v nejlepších letech botu vytáhl, než se nad ní bahno stačilo zavřít.

Při vytahování boty jsem ale ztratil rovnováhu a musel nohu, na které zbyla už jen ponožka, znovu ponořit do bahna. Nakonec jsem se doplazil na sušší ostrůvek, kde se bota opět šťastně setkala se zabahněnou ponožkou. Bylo třeba se alespoň částečně očistit, a tak se můj směr změnil na „zpět k řece“, kde jsem se snažil nohy, boty a ponožku od bahna umýt. Snadný úkol to opravdu nebyl, jelikož proud řeky byl velmi silný a voda ledová, jak jen horská řeka může být.

Bahno se také jen tak bez boje pustit nechtělo. Musel jsem proto botu ponořit hlouběji. Následek mého činu mohl být opět tragický, protože mi kluzká bota vyklouzla z ruky a už by plavala vstříc svému novému osudu a dalším dobrodružstvím, kdyby se na chvilku nezachytila a nezpomalila o větev, což mi dalo dostatek času, abych se pro ni, jak široký tak, jak Saxany ruka dlouhý natáhl a uvedl ji zpět v mé vlastnictví. Do dalšího čistění jsem se tudíž raději už nepouštěl a šel dál zabahněný.

Správná cesta

Stálo nás to většinu sil, ale vyškrábali jsme se nahoru do stráně bažině navzdory. Tam kde vedla skutečná cesta treku. Cesta byla krásně rovná a na stupnici náročnosti by jistě kopírovala hodnotu nula. My na ní přistáli špinaví, vyčerpaní a zcela zmožení jsme usedli na jejím okraji. Aby nebyl veškeré ostudě konec, blížila se k nám skupina oněch Čechů, které jsme před pár hodinami potkali u auta. Když se k nám dostatečně přiblížili, tak jsme se s nimi konečně pozdravili a prohodili pár slov. Díkybohu se nezeptali proč jsme tak špinaví.

My jsme si ještě pár minut odpočinuli a pak vyšli zpět k autu, tentokráte už po normální cestě, kdy nám příjemná chůze po suché pěšině nezabrala ani hodinku. Před samotným Jyrgalanem jsme se ještě na pár chvil utábořili na velkých balvanech uprostřed horské řeky. Nechali jsme si zničené a špinavé nohy máčet v ledové vodě a naše obličeje vstřebávaly horské sluníčko. Idylu vyrušil až místní malý „indián“ na koni, který přišel s koněm k řece pít. Asi to nebyl skutečný indián, ale jeho zablácený oděv, ne nepodobný tomu mému, mi „indiánské“ dětské hry připomněl.

Cesta zpátky Ladou do Karakolu přinesla už jen spoustu prachu našich v očích a nosech. Večer v  Karakolu jsme pak strávili v poklidu u piva nad přípravou dalšího horského treku, který byl naplánován hned na druhý den ráno. Tentokrát jsme chtěli podniknout něco už trochu náročnějšího. Ne že by tento trek nebyl náročný, ale kdybychom se drželi oficiální cesty, tak by asi moc dobrodružství nepřinesl. Nakonec jsme se shodli, že vyrazíme opět do Jyrgalanu a budeme hledat horské jezero.

Pokračování – Poslední dobrodružství v Kyrgyzstánu

Předchozí díl – Od jezera Issyk-kul do Karakolu, ráje trekařů