Povyk, šrum a hlasité vyvolávání nás přivítalo na vlakovém nádraží v Jakartě. Nádražní budova se od dob Holandské východní Indie takřka nezměnila. Jízdenky jsme si pro jistotu koupili už předchozí den, a tak jsme bez zbytečného zdržování prošli rovnou na perón, kde jsme se usadili na lavičce. Měli jsme k dobru ještě asi půl hodiny. Někteří ji využili k nákupu občerstvení na cestu, Miky k expresní návštěvě nádražní toalety.

Čas odjezdu se již pomalu blížil, ale Miky stále nikde. Počali jsme se obávat, aby ho odjezd vlaku nezastihl kdesi v útrobách oné místnosti. Nádražní rozhlas už ohlašoval příjezd vlaku, když v tom Miky celý upocený s očima na vrch hlavy doběhl. „Kdes byl?“, otázal jsem se. „Ty vole, byla tam hrozná fronta, a když jsem přišel na řadu, tak tam nějakej týpek sprchoval podělaný strašně tlustý mimino. Pak to tam všude plavalo. To se nedalo,“ vylíčil promptně Miky své utrpení.

Ve vlaku jsme se pohodlně usadili, vlak vyrazil přesně na čas, a pak už jsme jen mlčky pozorovali nejrůznější části a čtvrtě Jakarty, kterými vlak projížděl. Teprve tehdy jsem si uvědomil, jak obrovské město Jakarta je, a jakých skromných poměrech většina jeho obyvatel žije. Jakmile vlak po dvaceti minutách jízdy opustil Jakartu nadobro, otevřely se dveře vagónu. Dovnitř vstoupil poměrně korpulentní steward tlačící vozíček s jídlem a hned v závěsu za ním dva policisté.

Nasi goreng

„Nasi goreng, nasi goreng, nasi goreng…,“ spustil náš milý steward na celý vagón a ve své monotónní písni vytrval dobrých deset minut. Nasi goreng je jedním z národních indonéských pokrmů a představuje pikantní smaženou rýži. Když nakonec několik krabiček s rýží udal, vydal se pořvávat zas o vagón dál. Avšak policisté zůstali, a každý z nich zaujal strategickou pozici u dveří vagónu. My se po sléze pustili do víru nezřízeného karbanu a za necelé dvě hodiny nás přivítala cedule s nápisem Bandung.

Na to, že je Bandung jedním z největších měst indonéských měst, kdy celou aglomeraci obývá zhruba sedm miliónů lidí, mělo nádraží takřka provinční ráz. Ani před samotnou nádražní halou nečekala obvyklá smečka taxikářů a dohazovačů, jaké známe z ostatních končin a větších měst východní a jihovýchodní Asie. Taxikáři tu byli pouze dva, a proto nebylo složité se pro jednoho z nich rozhodnout a nechat se za předem dohodnutou cenu odvést do našeho hostelu.

Tam nás srdečně přivítal majitel, který byl již v pokročilém důvodovém věku a hovořil pouze indonésky. Musel proto na pomoc zavolat mladšího společníka, těžko říct, zda to byl jeho syn, ale ukázal nám náš pokoj. V Bandungu jsme měli v plánu strávit pouhou jednu noc a sehnat zde transport, který nás další den odveze až na samotný jih ostrova Jáva, do městečka Pandangaran. Věděl jsem o kontaktech, které hosteliéři mívají, a tak jsem se panu domácímu i jeho „synovi“ zmínil, jestli by o nějakém transportu, který by nás dolů dovezl nevěděl. Samozřejmě to nebyl problém a pan domácí se zavázal, že přijde s nabídkou. Do Pandangaranu se dalo dostat i veřejnou dopravou, ale dosti krkolomně, s mnoha autobusovými přestupy a několikahodinovým čekáním. A co si budeme nalhávat, Indonésané mezi dochvilné národy zrovna nepatří.

Město Bandung

Samotné město Bandung se nachází se zhruba uprostřed západní části ostrova Jáva. Je oblíbeným místem pro víkendové výlety obyvatel Jakarty, a to zejména pro své scenérijní čajové plantáže a levnou outletovou módu z množství textilních továren v okolí města. Jeho stavby se na první pohled nijak zásadně neliší od Jakarty. My se vydali na jeho průzkum, netušíc, že nás kdosi sleduje. Prohlídkou města jsme nijak zvlášť nadšeni nebyli, na nic kromě levné čínské a korejské módy jsme nenarazili.

Pomalu se již začínalo stmívat a nás přilákala hlasitá hudba, svit girland a teoretická možnost koupě piva na místní pouťové slavnosti. Posadili jsme se dál od hlasité main streamové hudby ke stolu vedle stánku s cukrovou vatou a objednali si nasi goregn. Pivo se stalo pouhým přáním a v celém převážně muslimském Bandungu jsme ho ten večer nesehnali. Nahradila ho citrónová limonáda a s chutí jsme se pustili do jídla, když v tom se za mými záda objevila postava dospělého muže.

„Dobrý den, mohu vidět vaše pasy?“ spustil muž dobrou angličtinou. „Proč, kdo jste?“ překvapeně jsem se ohradil, jelikož jsme nic nezákonného zrovna nedělali. „Policie, tajná služba, ty pasy prosím“, spustil muž znovu. „Můžete to dokázat?“, ohradil jsem se znovu. Muž potom sáhl do kapsy a vytáhl černou peněženku, kterou otevřel. Na jedné straně se pak skutečně leskl odznak Badan Intelijen Negara, indonéské tajné služby.

Bandung, diktátor a rozbouřený dav

„Takže ty pasy“. „Ok, dobře, ale já nemám. Bude stačit kopie, kterou mám u sebe? Pas mám na hotelu,“ řekl jsem značně nejistě, byla to přeci jenom tajná služba. „Kopie stačí,“ řekl s úlevou i policista. „A že jsem tak smělý, proč nás kontrolujete, co jsme provedli?“ zeptal jsem se opět já. „Víte, asi nic, ale příští týden je tady v Bandungu Všeasijský kongres a poprvé v historii by sem měl dorazit i Kim Čong-un. No a vy jste jediní neasijští turisté ve městě. Sem normálně turisté nejezdí, takže jste podezřelí a musím vás prověřit,“ řekl opět trochu nejistě policista.

„Ok, tak to je v pořádku“ a začali jsme se hrozně smát. Chudák policista si rychle opisoval naše údaje z pasu, aby mohl už odejít. My jsme ze smíchu přešli na další rádoby-vtipné otázky typu: Která budova je pro ostřelovače nejvhodnější, víte kudy pojede? nebo je snadné přivést do Indonésie pušku? Nakonec jsme se rozloučili a vydali se zpět na hostel diskutující na téma: jak by se dal na Kim Čongu-una nejlépe spáchat atentát.

Jelikož jsme ten večer nesehnali ke kartám žádné pivo, tak nás hra nijak netěšila ba ani nebavila. Šli jsme proto dříve spát. Na druhý den brzo ráno nám pan domácí zajistil odvoz za rozumnou cenu, který nás vezme až do Pandangaranu se zastávkou u sirného jezera a čajových plantáží. Nás road trip po Indonésii se již jistě rozběhl. Zastavit nás mohla už jen vyšší moc. „Alláhu Akbar, Alláhu,  Akbar, Ašhadu An La Illáha-il-l-Láh………..“, rozeznělo se hlasitě naším pokojem a my leknutím vyskočili z postele.

„Co to je?“ “ Co se děje?“ „To je z venku, asi nás našli“, překřikovali jsme jeden druhého. Pak jsem vzal odvahu do svých rukou a rozhodl se vykouknout z okna, co se to děje. K mému nevýslovnému překvapení před domem zrovna procházel toulavý pes, ale po davu z loučemi a vidlemi jakoby se zem slehla. Až při bližším pohledu jsem zjistil, že je vedle okna přidělaný reproduktor, který zrovna vysílá do éteru svolávačku na ranní modlitbu. Ráno jsme se tomu jen smáli, když nás vítal jak majitel, tak náš nový řidič.

Pokračování – Pandangaran – ráj na jihu Jávy

Předchozí díl – Jakarta – Vstupní brána Indonésie