Nad Dilí nebyl opět ani mráček, slunko se probíralo k životu a přes ohromnou vrstvu smogu znovu vytvářelo ohromný lidský skleník. Odpadky, prach a hluk už mi připadaly docela normální, a že na ulici zkrátka patří, stejně tak jako volně ležící lidská těla. Stáli jsme venku před hostelem a vyhlíželi bílé auto značky Tata a našeho řidiče Babu, který se měl stát naším společníkem na následujících pár dní. Byl to okamžik neustálé naděje a zklamání, protože většina aut v Indii měla bílou barvu.

Vždy když jsme mysleli, že už by to mohl být on, tak auto jen projelo. Po chvíli jsem si všiml opodál stojícího bílého auta a v něm spícího řidiče. „To bude on“, zvolal jsem a vyrazili jsme směle k autu. Stíny našich postav probudily spícího řidiče a zároveň ho i trochu vystrašily. Byl to skutečně Baba a čekal zde již přes hodinu. Baba byl podsaditý čtyřicátník, který se neustále usmíval a nepřestával mluvit. Bohužel většinou pouze rádoby vtiptné říkanky a vtipy, ale zase se zdál být velmi ochotný.

Kluci došli zpět do hostelu pro krosny, když se vrátili k autu, tak Klimi zjistil, že nemůže nalézt své peníze, které si uložil mimo peněženku. Bylo to asi 500 amerických dolarů. Prohledal celou krosnu a kapsy, ale peníze nikde. Všichni jsme věděli, že na ně nebyl moc důsledný a několikrát je nechal jen tak ležet vedle sebe. Vrátil se proto ještě do hostelu, jestli peníze někde nezapadly na pokoji, ale bez úspěchu. Nezbývalo než vyrazit a doufat, že se někde objeví. Naskládali jsme se dovnitř a vyrazili směr Ágra a Tádž Mahal.

Cesta autem v Indii

Ačkoli mělo auto klimatizaci, tak popojíždění přes velké silniční uzly a křižovatky v Novém Dilí dělaly z auta pojízdnou troubu. Po skoro hodině jsme se z Dilí vymotali a najeli na meziměstskou silnici. Pohled z okna nebyl nijak okouzlující. Kraje cesty lemovala vesměs vyprahlá krajina a všudypřítomné odpadky. To že byly odpadky ve městě, to se dá částečně odůvodnit absencí dostatečného množství popelnic, ale proč jsou ty odpadky i kolem cest, kde evidentně nikdo nežije? Tuto otázku jsem si pár minut kladl, než přišla odpověď.

Předjížděli jsme větší rodinné auto, které zrovna stahovalo dvě okénka. Z každého z nich se vysunula ruka a upustila pytlík s odpadky na silnici. Nevěřícně jsem na to koukal a otázal se řidiče Baby, jestli je to běžné. Na to Baba s klidem odvětil: „Jo, to dělá každý a v Indii je hodně lidí, proto je tu nepořádek.“ Načež stočil konverzaci na jiné téma a zeptal: „a taky v České republice mizí děti?“ „Jak mizí děti, jako že se ztratí?“, ptal jsem se. „No, že se ztratí nebo je někdo unese a prodá?“ „No pár dětí se asi ztratilo… “ nestihl jsem dokončit větu a Baba hned vypálil: „a vidíš Česká republika, krásná země a taky tam mizí děti.“

Pokračoval dál: „je to všude stejný, děti se kradou.“ „No jo, ale kolik se jich v Indii ztratí za rok?“, dotázal jsem se. „No, tak dvacet tisíc.“ Vytřeštil jsem oči: „Hm, tak u nás tak do deseti a ve většině případů se najdou, a jsou toho plná média. Kolik se jich v Indii vrátí nebo nalezne?“ „No, většinou žádný,“ odpověděl Baba. „Tak vidíš, není to všude stejný.“ Měl jsem trochu divný pocit z této konverzace, a tak povídám: „Nezastavíme na kafe a na záchod.“ Baba na to: „Jo za chvíli bude super místo.“

Cestou na Tádž Mahal

Baba zastavil u místního odpočívadla s kavárnou. Kavárna to byla vskutku hipsterská. Stačilo zaplatit obsluze u kasy, a pak si každý mohl vybrat to svoje z množství  kelímků naplněných klasickou směsí tři v jednom, které stály vedle na stole. Zajímavá byla situace, když se obsluha dožadovala vyššího spropitného. Otázal jsem se za co by chtěli vyšší spropitné, když si kávu musím vzít sám ze stolu a také sám případně dochutit. „No za servis,“ odvětil mladík. Musel jsem se smát. Avšak můj úsměv záhy zmizel po prvním doušku „kávy“.

Pokračovali jsme dál v cestě a bavili se na nejrůznější témata, už ale byla trochu lehčí než krádeže dětí. Mezitím jsem ani nepostřehl, že jsme přijeli do Ágry. Kvalita cest byla stále stejná, akorát odpadků přibylo. Bylo po poledni a Baba nám zastavil před naším hotelem s tím, že se uvidíme zase zítra ráno, až nás vyzvedne na naši další cestu, a to do Jaipuru. My jsme se vykodrcali s propocenými zadky ven z auta a šli se ubytovat a připravit na návštěvu Tádž Mahalu, který stál nedaleko.

Teplota na teploměru, respektive na mobilu ukazovala 41°C. Měli jsme sraz venku před hotelem, kde jsem marně hledal stín, abych si čekání trochu zpříjemnil. V tom přišel dolů Klimi s úsměvem od ucha k uchu. Našel svoje peníze. V oparu účinku většího množství piva Kingfisher si je předchozí večer založil do kapsy kalhot, které potom zabalil do krosny. Všem se nám trochu ulevilo, obešli jsme tři opodál stojící krávy a vydali se na cestu.

Tádž Mahal

Po hlavní cestě jezdil k Tádž Mahalu zdarma vláček, jehož služeb jsme s vděčností využili. Jít dva kilometry po cestě bez stínu se nám úplně nechtělo. Bál jsem se front a návalu lidí před vchodem i uvnitř areálu Tádž Mahalu, ale byl jsem příjemně překvapen, fronty byly minimální. Ještě před tím než jsme se Tádž Mahalu vydali, tak jsem všechny upozornil, aby si s sebou skoro nic nebrali, že jsou bezpečnostní kontroly, a že nejsou povoleny ani cigarety a zapalovač.

Samozřejmě jsem mluvil do větru a Klimi byl chycen s cigaretami a zapalovačem vojáky u kontroly. Následně, aby o svůj poklad nepřišel, tak si jej uschoval za menší úplatu u nejbližšího obchodníka. Pak už prošel bez obtíží a my stanuli u hlavní brány k monumentu. Projít branou nebylo jen tak, protože od brány už bylo vidět na slavný monument, a každý jej tam začal hned fotit a blokovat tak cestu ostatním.

My jsme šli blíž, abychom jsme si mohli celou tu krásu vychutnat nerušeně. Samotný Tádž Mahal je monumentální hrobkou manželky císaře Mughalské říše Šáhdžahána. Manželka se jmenovala Ardžumand Banu Baygam a říkalo se jí Mumtáz Mahal (perla paláce). Stavba je vysoká skoro 25 metrů, pochází ze 17. století a její dokončení trvalo 22 let. Vlivem měnícího se denního osvětlení, se mění i barva mauzolea. Ráno bývá narůžovělá, večer bílá a v noci za měsíční oblohy se zbarvuje do zlata.

Zakončení úspěšného dne v Ágře

V samotném mauzoleu toho k vidění moc není. My se ještě zastavili u menších chrámů vedle mauzolea, kde se proháněly tlupy opic. Chvíli jsme je pozorovali, ale odporný pach linoucí se z nedaleké řeky naše další pozorování překazil. Ještě jsme udělali pár snímků a záběrů a pomalu se vraceli. Později jsme na naší cestě po Indii viděli mnoho dalších, velice podobných a krásných chrámů a hrobek. Přemýšlel jsem pak, proč zrovna tato se stala tak ikonicky známou.

 

Cestou zpět jsme už vláček nevyužili. Rozhlíželi jsme se po nějaké restauraci s tradiční indickou kuchyní. Jako v mnoha jiných zemích, které žijí z turismu, tak i zde vzniká celá řada restaurací a podniků, které nabízejí západní kuchyni, aby se tak co nejvíce přiblížili svým návštěvníkům a poslední co chcete v Indii jíst jsou špagety. Nakonec jsme jednu velmi pěknou s venkovní terasou nalezli. Byla plná turistů, ale co se dalo dělat, museli jsme tam, měli pivo. Večer jsme pak strávili na terase hotelu, kde nám společnost dělaly další láhve piva Kingfisher.

Pokračování – Jaipur – růžové město

Předchozí díl – První (pivní) večer v Novém Dilí