Indií a Nepálem

Hledá se indická snídaně

Stáli jsme na prašné ulici před hostelem a rozhlíželi se kolem. Výraz v našich tvářích odpovídal stavu okolního prostředí. Vítr od projíždějících aut, rikš a všemožných i nemožných povozů si pohrával s hromadami odpadků kolem cesty. Ty hromady, které měly organický základ, byly okupovány volně se procházejícími krávami, které je spásaly. Intenzivní sluneční paprsky čeřily mračna prachu, která dopadala na všechno kolem cesty. Bylo osm ráno a dobrá snídaně v nějaké nedaleké kavárně se stávala pouze hodně vzdálenou myšlenkou.

“Určitě budou mít něco v hostelu,” řekl jsem, abych pozvedl týmovou náladu. V hostelu nebyl náš pokoj ještě připraven, ale mohli jsme se uvelebit ve společenské místnosti. Samozřejmě žádné jídlo nebylo v hostelu k dostání, ale byl nám doporučen pouliční stánek s údajně výborným lokálním jídlem. Zatím jsme se jen ulehli nebo usedli k instantní kávě a čerpali síly po předchozím ranním šoku. Venku začínalo být nesnesitelné horko.

Po chvíli se hlad přihlásil o slovo a nutil nás vyjít ven. Dali jsme si krosny do úložných prostor a vyšli zpět na zaprášenou ulici. Už samotný pohled na ulici odrazoval od další cesty, ale my přesto vykročili. Cestou jsme míjeli místní, kteří z nás nespouštěli oči. Z jejich výrazu tváře a pohledu nebylo možné vyčíst, zda je přátelský či nikoliv, zato byl intenzivní. Pár ležících lidí či už jenom jejich těl jsme po cestě museli překročit, než jsme došli k stánku. Pouliční kuchař míchal a smažil ve dvou obřích pánvích jakési placky. Placky plavali v černé kapalině, pravděpodobně vyjetém oleji. “No, tohle nedáme,” dodal jsem se smíchem a hrůzou při pohledu na stánek.

Jde se na snídani.

Hledá se indická snídaně

Vydali jsme se zpět k hostelu, znovu cestou přes mrtvoly či jen spící lidi. Po tom co jsme viděli, tak nic jiného, než skutečná restaurace v centru města nepřipadalo v úvahu. Před hostelem jsem mávl na tuktukáře pospávajícího ve stínu svého motorového oře. Jakmile nás spatřil, tak neváhal, bleskurychle tuktuk osedlal a stál u nás. Z hostelu jsme zjistili, že za pomyslné centrum města je považováno tzv. Connaught Place, kde i sídlí mnoho známých indických firem a oblast je tak významným komerčním centrem.

Tuktukář nejprve nasadil více jak trojnásobnou sazbu, za kterou jsme se mu vysmáli (přibližné ceny za taxi či tuktuk nám prozradili v hostelu) a cenu vydělili třemi. Mručel, ale souhlasil, a tak jsme byli znovu nuceni nasoukat se dovnitř tuktuku. Silnice byla vskutku prašná, kvůli zplodinám a zápachu jsem si zakrýval obličej svým tričkem po celou cestu. Samotná jízda byla sama o sobě adrenalinovým zážitkem. Náš tuktuk předjížděl jiné tuktuky se kterými se zdravil, projížděl kolem cyklotuktuků a povozů s osly, troubil a zároveň pěstí hrozil na předjíždějící automobily.

Cestování tuktukem.

Hluché od klaksonu a skoro otrávené výfukovými výpary nás tuktukář vyložil u obřího kruhového objezdu Connaught Place. S úsměvem, který připomínal vesmír, nás požádal o trojnásobnou částku, než bylo dohodnuto. Vesmír proto, že jeho zuby byly jako hvězdy. Žluté a daleko od sebe. Černých či červích děr nepočítaje. Dal jsem mu dohodnutou částku a nedbal jeho nadávání či a kleteb, a ignoroval požadavky na přemrštěnou trojnásobnou cenu.

Konečně první “indické” jídlo

Čekal jsem pulzující centrum města, kde každý někam spěchá. Obchody otevřené a kavárny připravené na příval lidí kupujících si ranní kávu na cestu do práce. Brzy jsem zjistil, že moje očekávání má tak daleko k realitě jako FK Dukla Praha k vyprodanému stadionu.  Naši zoufalou honbu za jídlem jsme začali hned na obřím kruhovém objezdu. Brzké ranní hodiny ale zřejmě v Indii obchodu nesvědčí, a tak restaurace co restaurace nám ukazovala ceduli zavřeno.

Jediným otevřeným podnikem v deset hodin ráno byla fast foodová restaurace ve stylu indického McDonalds. Co se dalo dělat? Vrátit se k plackám v černé kapalině nepřipadalo v úvahu. Restaurace působila docela věrohodně i nabídka byla docela pestrá. Asi deset druhů hamburgerů s jedním nedostatkem, všechny byly kuřecí. Za chvíli jsme je měly na tácu, a když je hlad, tak vám chutná i to, co byste normálně nejedli.

Hledá se indická snídaně
První indické jídlo.

Venku se Slunce rozpalovalo do denního maxima a ukazovalo 38 stupňů ve stínu. Na nás začínala doléhat únava, a proto jsme si raději vzali tuktuk zpátky do hostelu v naději, že už náš pokoj bude připraven a my se na chvíli složíme. Tuktuk jsme stopli velmi snadno a rychle. Dopředu jsme mu sdělili sumu, kterou mu dáme. Byla shodná s tou, kterou jsme zaplatili za cestu sem. Lehce pokynul hlavou, kterou zdobil turban, a my se vezli k spánku. V hostelu už mezitím náš pokoj připravili a my pak prospali největší horko dne.

První výlet v Novém Dilí

Vstali jsme kolem druhé hodiny, venku stále pražilo Slunce a v našem pokoji drnčela klimatizace na plný výkon. Vzali jsme si nejnutnější věci a sešli dolů k recepci, kde jsme počali přemýšlet o smyslu a cíli dnešní výpravy. Dostali jsme tip na Červenou pevnost, která byla nedaleko a prý se tam dá snadno dojít pěšky. Bylo rozhodnuto, vyšli opět do prachu a hluku indické ulice. Netušili jsme však, že po cestě narazíme na tak velké množství přirozených překážek.

Hned tou první byly metry rozmotaného drátu na ulici, do kterého se nachytalo větší množství igelitu. Málem jsem dvakrát upadl, než jsem se dostal na plošinu s lampou. Neměl jsem však ponětí, že na plošině je “minové pole”, kde šlápnutí na minu se rovná koupi nových bot. “Miny” to nebyly jen zvířecí. Raději jsme proto pokračovali pár metrů po silnici, doufaje, že nás nikdo nesrazí tuktukem či povozem. Dorazili jsme konečně k relativně normální ulici, kterou lemovala řada obchodů a stánků.

Uvědomil jsem si, že jsem vůbec zatím nepoužil opalovací krém. Měl jsem proto obavu, že budu po zbytek týdne chodit s rudým obličejem. Později jsem, ale zjistil, že vrstva smogu je v Novém Dilí i ostatních městech, tak silná, že vás sluneční paprsky nespálí, a tak jsme za celou dobu pobytu v Indii opalovací krém nepoužili. Teplota vzduchu byla stále vysoká a voda v lahvi z letiště už došla, tak bylo třeba koupit novou. Avšak v Indii to není jen tak. Pokud člověk nechce strávit několik dní na indickém záchodě, což určitě nechce, tak musí vodě věnovat zvláštní pozornost.

Láhve s balenou vodou jsou běžně a snadno dostupné. Mnoho pouličních stánků ji prodává. U jednoho takové jsme se i my zastavili. Prodavač mi asi za 10 Kč prodal láhev dvoulitrové vody. Naštěstí jsem se včas podíval na uzávěr. Nebyl v pořádku, chyběl igelitový kryt a dle všeho byl už jednou otevřený. Okamžitě jsem mu vodu vrátil s tím, ať mi dá jinou nebo vrátí peníze. Další voda, kterou mi podal, byla už v pořádku. Bylo to dobré ponaučení pro zbytek výletu.

Pokračování

Předchozí díl

 

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*