Po čajové párty jsem se probudil v hotelovém pokoji na náměstí imáma Chomejního se zvláštním pocitem. Připadalo mi, jako kdybychom nestrávili v Íránu pouze několik dní, ale několik let. A teď tu před námi byl poslední den a taky noc v Íránu a s nimi i poslední dobrodružství. Předchozí den jsme se domluvili s íránskými sourozenci Parisou, Shivou a Shahinem, že společně s nimi podnikneme výlet, ještě před tím, než se vydáme na Lidinu rozlučkovou párty. Náš odlet byl plánovaný na pátou hodinu ráno, takže jsme se rozhodli pro odvážný plán, že na letiště pojedeme rovnou z párty.

Po obědě zastavilo před hotelem Shahinovo vozidlo značky Iran Khodro a uvnitř na nás čekali všichni tři. Nadšení ze společného výletu přebilo úzkost z nedostatku místa ve vozidle. Naším cílem se stal Sa’dabad, palác posledního íránského šáha Muhammada Rézy Páhlavího. Na tomto místě se v roce 1943 konalo setkání Stalina, Roosevelta a Churchilla, a zde se také do značné míry rozhodlo o poválečném osudu střední a východní Evropy. Dnes je z palácového komplexu muzeum s velkým prostranstvím a parky.

Zaparkovali jsme vozidlo k dalším vozidlům Iran Khodro na parkovišti poblíž palácového komplexu. Jen co Shahin zamkl své auto, tak se rozběhl. V mírném šoku z nastalé situace jsem sledoval, jak se Shahin vzdaluje. Otočil jsem se na Parisu a povídám: „Co se stalo? Kam běží?“ Ona na to odvětila: „Víš, on nechce, abyste si kupovali vstupenky. Chce vám je koupit a taky zabrat místo ve frontě.“ „Cože?“ nechápal jsem a celou cestu k frontě jsem kroutil hlavou.

Palácový komplex Sa’dabad

Došli jsme k frontě, kde se už vpředu tísnil Shahin. Za chvíli už na nás mával koupenými lístky. K lístkům nám dal určité instrukce: „Koupil jsme pro vás zlevněné manželské vstupné, takže musíte předstírat, že jste manželé, kdyby se někdo ptal.“ Tak jsem z ničeho nic přišel k íránské manželce. U vstupu jsme se postavili do dvojstupu, abychom působili manželsky, já s Parisou a Lukáš se Shivou, Shahin na nás dohlížel zezadu. U vstupu se ale nikdo na nic neptal, a tak jsme v klidu prošli dovnitř.

Uvnitř paláce se nacházelo velké množství sálů a salónů. Byly vybavené tak, jak je poslední íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví v lednu roku 1979 opustil, když vypukli v celé zemi rozsáhlé demonstrace proti tehdejšímu režimu. Šáh se je pokoušel násilím zastavit, čímž situaci ještě zhoršil, a  tak mu nezbývala jiná možnost než exil. Jeho útěk do exilu pak paradoxně pomohl jinému návratu z exilu, a to novému vůdci ajatolláhu Ruholláhu Chomejnímu a vzniku současné formy islámské republiky.

Kromě samotného paláce šáhů a Teheránské konference jsou v objektu i další budovy, které je možné navštívit. My jsme si vybrali šáhovu zbrojnici, kde se nacházela významná sbírka historických zbraní, zejména pak pušek a pistolí. Muzea, ale vůbec nemají přátelskou otevírací dobu a většina z nich zavírá kolem třetí či čtvrté hodiny. Přátelští nejsou ani hlídači, kteří dohlížejí na to, aby po čtvrté hodině byl celý komplex zavřený.

Opustili jsme palácový komplex a ještě na chvíli zavítali na tržiště Tajrish [Tadžriš]. Tam mě napadla skvělá myšlenka, že když už jsme v Persii, tak bych si měl přivést nějaký ten perský koberec. Chodili jsme proto po nejrůznější obchodech a stáncích, kde jsme hledali koberec, který můžu narvat do své krosny. Nakonec se mě štěstí usmálo a já nalezl perský koberec o velikosti rohožky, který se krásně do mé krosny vešel. Sourozenci nás pak hodili k Lidě s tím, že oni se ještě musí na párty převléct a připravit.

Tajná a ilegální párty v Teheránu

Lida nás vyzvedla před domem. Nahoře už se vše připravovalo na velkolepou párty. Jídlo bylo nachystané, už se jen čekalo na všechny, až dorazí a hlavně na jednu důležitou osobu, která měla donést devět litrů araku. Arak je alkoholický nápoj známý v oblasti středního východu. Obsah alkoholu většinou neklesá pod 50 procent a má silné aroma a příchuť anýzu. Tedy ideální pití pro hosty párty, kteří nejsou zrovna zvyklí pít a to je v Íránu většina.

My jsme si hodili krosny do pokoje a připojili se k párty. Podle všeho bylo pozváno asi třicet lidí. Lida se dokonce domluvila i se sousedy, aby nikdo nevolal policii. S tou by pak v Íránu nebyla snadná domluva. Po chvíli k našemu překvapení dorazili i ti dva Francouzi ze včera, Yann a Arthur. Překvapení proto, že měli dnes brzy ráno odlétat zpět domů. Podle všeho nestihli odlet, protože nepočítali s kontrolami a rentgeny před letištní halou, kde se vytvořily dlouhé fronty. Takže si museli svůj pobyt v Íránu o týden prodloužit.To bylo ponaučení pro nás, na letiště musíme být už tři hodiny před odletem.

Arak byl velice silný, ale s džusem se pít dal. Radil jsem Lukášovi, aby pil opatrně, že se na to letiště musíme dostat v relativně normálním stavu. Bohužel si k srdci mou radu nevzal. Přicházeli další hosté, vždy když přišla nějaká dívka, tak první věc co udělala, byla, že si sundala z hlavy šátek. Po nesmělém začátku a pár džusech s arakem se párty docela rozjela.

Párty se rozjíždí

Parisa dorazila tak nalíčená, že jsem ji skoro nepoznal. I ostatní Lidini kamarádky dorazily ve své největší parádě. Odhadovaný počet třiceti hostů se skutečně dostavil a arak rychle mizel. Z obýváku se stal taneční parket s přehlídkou orientálních divokých tanců, které se postupem času stávaly čím dál víc divočejšími. Zkrátka párty, kde zejména dívky co nejsou zvyklé pít, pijí vysokoprocentní destilát. To je ten typ párty, který nechcete vynechat.

Kromě našich známých se na párty objevili další Lidiny kamarádi. Dal jsem se do řeči s jedním z nich, který se jmenoval Ali a pracoval jako pomocný filmový režisér. Když jsem mu prozradil, že jsem z Čech, tak mi začal jmenovat díla Hrabala, která přečetl a která ho nejvíce zaujala. Nakonec zmínil, že jeho otec jako první přeložil některá díla Čapka a Havla z angličtiny do perštiny. To jsem si pak připadal trochu jak blbec, když jsem si nemohl, zřejmě pod vlivem alkoholu, vzpomenout na žádného íránského autora ani režiséra ba dokonce ani na film.

Bohužel pro nás, jsme museli hlídat čas a vyrazit na letiště včas, abychom nedopadli jako naši milí Francouzi. Bylo na čase se pomalu připravit a zavolat si taxi. Vyhledal jsem Lukáše očima, abych mu sdělil, že za chvíli musíme vyrazit. Lukáš ale z nějakého záhadného důvodu chodil bos a měl trochu problémy s motorikou svých pohybů. Následně své motorické problémy zakončil zajímavým kouskem, když se pokoušel si dát svou krosnu na záda. S botami v ruce se doslova rozplácl o blízkou zeď.

Teheránské letiště

Nastal náš čas a nezbývalo, než se se všemi rozloučit a vydat se na letiště. Když jsme před domem čekali na taxík, tak jsem Lukášovi kladl na srdce, aby uvnitř auta nemluvil, že by svým dechem mohl upozornit na svou nezřízenou konzumaci alkoholu v zemi, kde je konzumace přísně zakázaná. Lukáš kýval hlavou na znamení toho, že rozumí. Uvnitř se však mými pokyny vůbec neřídil. Měl toho hodně na srdci a doslova „nezavřel hubu“. Chudák taxikář musel být přiopilý jen našimi alkoholovými výpary. Naštěstí se jen usmíval a bral věci s nadhledem.

Na letišti byla opravdu fronta na rentgen u vstupu do odletové haly. Úspěšně jsme ji prošli a dostali k odbavení. Menší problém nastal až zde, kdy mírně podnapilému Lukášovi nechtěli odbavit nezabalenou krosnu. Faktem bylo, že měla spoustu šňůrek a popruhů, za které by se po odbavení mohla snadno někde zachytit a nedostat se tak včas do zavazadlového prostoru letadla. Lukáš úředníkovi asi pětkrát zopakoval: „No tak (Come on).“ Načež už úředník začal zvyšovat hlas a hrozit neodbavením.

Díkybohu se povedlo Lukáše přesvědčit a nechal si krosnu zabalit. Poté jsme prošli přes další rentgen až do bezcelní zóny. Ještě před samotným vstupem nám poslední íránská autorita zkontrolovala pas. To ráno to byla už osmá kontrola pasu. Mladík, který ji prováděl, byl natolik vyvedený z míry, že vidí cizince, že když nám po kontrole podal pasy zpět, a ačkoliv jsme zemi opouštěli, tak s úsměvem od ucha k uchu řekl: „Welcome to Iran.“

Předchozí díl – Teheránský život bez alkoholu

Od začátku – Vyrážíme do Íránu!

Film o naší cestě– Iran in your Heart