Večeři podávala Saeedova matka opět na ubrus, který byl rozprostřený na zemi. Stejně tak jako, když jsme večeřeli u Parastou, tak i teď se na nás přišla podívat celá vzdálenější rodina. Kromě něho a jeho matky s otcem, jsme se seznámili s jeho bratrem, který byl po celou dobu ve skvělém rozpoložení, protože za dva dny společně se Saeedem odlétal na svůj úplně první výlet za hranice Íránu a to do Dubaje. Moc anglicky neuměl, ale i tak nám neustále něco vyprávěl.

Dále se na nás přišla podívat i Saeedova sestra Somayeh s manželem a dětmi. Byla to pohledná třicátnice s melírovaným účesem a poměrně slušnou angličtinou. Manžela jsme zatím neměli možnost spatřit, protože cesta sem ho velice znavila, a tak vyspával ve vedlejším pokoji. Později ho přeci jen vůně jídla z postele vylákala a k večeři se přidal. Avšak ihned jak dojedl, tak se znaven vrátil zpět na lože, aby si odpočinul a načerpal nových sil. Dalšími hosty byli opět sousedi, kteří podlehli záchvatu zvědavosti.

K večeři se servírovaly špagety s kuřecím masem a kořeněnou rajčatovou omáčkou, zelenina, granátová jablka a samozřejmě nesměl chybět chléb. Po večeři se podával čaj. Zároveň se venku znovu rozpršelo, a tak jsme museli o chvíli odložit náš výlet do centra Šírazu. Dostali jsme od Saeeda svůj pokoj a šli jsme si tam uložit krosny. Jakmile jsme je uložili, všimli jsme si, že tam na gauči spí manžel Somayeh. Šramot krosen ho zřejmě probudil, on pravděpodobně nechtěl překážet, a tak vstal. Ale ne nadlouho, přesunul jen ke gauči v obývacím pokoji, kam se opět uložil.

Jedeme do centra

Lenost manžela Somayeh přesáhla únosnou mez i u samotné Somayeh. Donutila ho vstát a jet společně s ní a námi na výlet do centra města. Naskládali jsme se do automobilu značky Iran Khodro, abychom za několik okamžiků uvízli v obří zácpě dalších aut značky Iran Khodro. Somayeh nedbala žádných pravidel motoristické slušnosti a zacpou se doslova procpala. Počet jejich přestupků jsem přestal počítat, jakmile jsem dosáhl čísla deset a to jsem počítal jen ty závažné.

Když jsme zaparkovali poblíž starého bazaru, tak jsem si docela oddychl. Somayeh nás chtěla vzít na několik významných míst v Šírazu. Začali jsme s mauzoleem a zároveň mešitou Shah Cheragh, které se někdy také nazývá Mauzoleum krále světla. Mauzoleum krále světla a mešita, která se zde nachází, jsou významným poutním místem šíitského islámu a jsou zde pochováni synové jednoho z prvních imámů šíitské odnože. Nikdo z nás však netušil, že je to naše první a zároveň poslední zastávka, a že nám bude hrozit to, že skončíme na nedaleké šírazské policejní stanici.

Jsme uvnitř a už není cesty zpět

Chtěli jsme s Lukášem nahlédnout do mešity. Somayeh s manželem se raději drželi opodál, prý by je někdo mohl vidět a mohlo by jim to způsobit určité problémy, že do mešity nevstoupili. Vyrazili jsme ke vstupu do mauzolea a mešity, kde nás zastavil menší obtloustlý člověk v jakési uniformě a čepici. „Co chcete?“ otázal se. „Chceme se podívat dovnitř,“ odvětil jsem. „Tady se posaďte“ a ukázal na židle v rohu místnosti. S nejistotu jsme se posadili na dvě připravené dřevěné židle. Náš nový přítel se postavil ke stolu, kde by telefon a začal telefonovat.

Chvíli jsme na sebe s Lukášem nejistě koukali a nevěděli co bude následovat. Za pár okamžiků náš nový kamarád položil telefon a šel k nám. Postavil se před nás a ptá se kolik nám je let. Odpovídám 29, Lukáš taky. Pak se zeptá: „A kolik si myslíte, že je mě?“ Podíval jsem se na něho, byl menší obézní postavy, kudrnaté vlasy mu vylézali z pod čepice, která nápadně připomínala vojenskou brigadýrku a obličej mu zakrýval zanedbaný plnovous. Moc mladě nevypadal, ale nechtěl jsem ho urazit, tak s mírnou nejistotou říkám: „40!“

Muž se dal do hlasité smíchu. Jakmile hluboký smích dozněl, tak se na nás podíval a řekl: „Mě je 16“. S tou čtyřicítkou jsem to přehnal, vypadal na 50, ale chtěl jsem ho pochválit, jak vypadá dobře, ale 16 jsem fakt nečekal. Chvíli jsem nevěděl jestli se mám smát nebo omlouvat. Naštěstí v ten okamžik zazvonil telefon na stole a náš nový kámoš se ho jal zvednout. Nějakou dobu hovořil do sluchátka, pak zavěsil a šel opět k nám. „Je mi velice líto…,“ začal. „A teď řekne, že nemůžeme dovnitř, ale snad nás propustí ven,“ pomyslel jsem si. On pokračoval: „Je mi velice líto, opravdu se omlouvám, ale nepodařilo se mi pro vás zajistit anglicky hovořícího průvodce. Jestli vám to nevadí, tak vás provedu já.“

Jsme uvnitř a už není cesty zpět

V mírném šoku z nabízené laskavosti, jsem se zmohl na pouhé ok. Vyšli jsme na nádvoří. Do mešity jsme zatím nemířili, ale zastavili jsme se v malém altánku, kde tekla z kohoutku voda. Náš nový kamarád pak spustil: „Vy jste katolíci nebo protestanti?“ Asi na 5 vteřin jsem zaváhal, rychle přemýšlel, jaká odpověď by ho asi mohla uspokojit, a že se hlavně nesmí dozvědět, že jsem bezvěrec. „Eeee, jsme protestanti,“ vysoukal jsem ze sebe. „Výborně, vždyť jsme všichni bratři a máme jediného boha nad sebou, že jo?“ „Joo, určitě, „odpověděl jsem s úlevou. „Tak to pijete svatou vodu, že jo?“ otázal se znovu. „Eeeee, jasně, pořád.“

„Tak si dáme spolu, co vy na to?“ „Jasně, to by bylo skvělý“. Začal jsem ho podezřívat, že se jedná jakéhosi mladého imáma, který nás bude chtít na konci své prohlídky konvertovat. Náš mladý imám pak vytáhl tři kalíšky a všechny je naplnil vodou z kohoutku. Každý z nás si pak jeden vzal a kalíšek vypil. „Hm, dobrá,“ řekl jsem po dopití. „Chcete ještě?“ „Ee, to stačí, díky.“ „Pojďte, půjdeme do mešity,“ řekl a směle vykročil vpřed. Pojednou zastavil a povídá: „Teď si můžete udělat fotku mauzolea“. Tak jsme udělali radost a vytáhli mobil a mauzoleum jsme si vyfotili.

Pokračovali jsme ke vchodu do mešity, kam už přicházeli věřící, a kde si před vstupem také zouvali boty a předávali je zřízenci, který je ukládal do regálu u zdi. Stejný osud čekal i naše boty. Bohužel Lukášovo boty byly stále promočené, a tak aby ochránil své ponožky a nohy, tak si nohy obalil igelitovými pytlíky. Problém pak nastal, když musel zřízenci před vstupem do mešity boty předat, protože musel pracně sundat i pytlíky a předat je s botami zřízenci.

Z mešity se nechodí hladový!

V mešitě už byla spousta věřících, kteří začínali se svou večerní modlitbu. Stropy i zdi mešity byly pokryty mozaikovými sklíčky, takže celá modlitebna vypadala jako obří disco koule. Ještě než jsme vstoupili dovnitř, tak se mezi dveřmi náš mladý imám zastavil a začal nám ukazovat, že na futrech je napsáno Alláh, potom začal futra líbat. Chvíli jsem myslel, že to bude chtít i po nás, ale naštěstí se tak nestalo. Procházeli jsme dál mešitou a kdykoliv stálo něco za zmínku, tak se náš přítel zastavil a začal o tom vyprávět. Takže jsme se skoro nehýbali a stáli na místě.

Musím uznat, že bylo to docela zajímavé, ale dlouhé. Asi po půl hodině jsme došli ke stojanu s Korány. Náš přítel jeden vzal a začal v něm listovat. Pojednou povídá, že jsou sice psané arabsky, ale že je umí číst. Na to mu povídám: „Tak nám něco přečti!“ Lehkovážnost svého činu jsem si uvědomil až později. Našemu příteli se rozzářili oči a povídá: „Vážně? ano rád, to by bylo skvělé“. Potom otevřel Korán a začal číst. Po pěti minutách čtení, jsem se proklínal, že jsem ho ke čtení vybídl, to jsem ale netušil, že dalších 5 minut je ještě přede mnou.

Následně nás ještě vzal do míst, kam prý věřící normálně nechodí a ukázal dosud ještě neotevřenou část mešity. Už to ale celé trvalo moc dlouho. Navíc na nás stále venku čekala Somayeh s manželem. Už jsme chtěli prohlídku ukončit, tak jsme našemu příteli řekli, že už musíme jít. Moc se mu to nelíbilo, ale doprovodil nás ven. Vzali jsme si zpátky naše boty, Lukáš natáhl pytlíky. Nakonec náš přítel povídá: „Tak a teď půjdeme na policejní stanici!“ „Cože, proč?“ otázali jsme se vyděšeně. „Z mešity se nechodí hladový! Na stanici nám dají jídlo!“ „Díky, ale to není nutné, nemáme hlad“. „Ale tohle není správné. Měli bychom se jít najíst,“ trval na svém. „Díky moc za všechno, ale už fakt musíme.“ Podali jsme si ruce a s velkou nelibou našeho nového přítele jsme se rozloučili.

Pokračování – Hrobky básníků a šírázská univerzita

Předchozí díl – Persepolis