Íránské dobrodružství

Íránská jáma a kyvadlo

Ráno nás opět budík probudil do černočerné tmy, kterou čeřilo jen světlo mobilního telefonu zvonícího vedle mé hlavy. Připadalo mi jako bych vstával po těžké opici, ačkoliv jsme celý večer pili pouze čaj a jedli ovoce. Chtělo se mi ještě spát, ale bylo mi jasné, že nahoře už bude připravená snídaně a všichni budou nachystaní, jelikož včera, v rozmaru opojení z noční hry jsme se dohodli na výletu do pohoří Zagros a jízdě lanovkou na místo s krásným výhledem.

Když jsme se konečně vyškrábali z pokoje nahoru, tak rodina byla skutečně nachystaná, tedy jenom děti. Otec už byl v práci a matka se nikam nechystala. My jsme byli ještě celí rozespalí a já navíc toužil po sprše. Takže se náš odjezd o trochu odložil, ale alespoň jsme v klidu posnídali. Znovu byl na stole vynikající íránský chléb, ovoce a marmeláda z granátových jablek. Íránská pohostinnost byla vskutku znamenitá, ale to nejlepší nás teprve čekalo.

Po spršce jsme se konečně převlékli, zabalili krosny a šli oznámit, že jsme připraveni. Tento večer, respektive noc jsme měli naplánovaný odjezd z Isfahánu, tentokráte do města Shíraz. Ještě před tím nás ale čekal výlet do hor a další dobrodružství s touto rodinou. Automobil značky Iran Khodro nás do sebe všechny vtěsnal a my vyjeli vstříc pohoří. Bylo poledne, všední den, takže situace na silnici nebyla tak kritická jako večer před tím.

Výlet do hor

Krajinu kolem Isfahánu kromě pohoří tvořila převážně poušť. Nekonečné, nehostinné a prázdné kusy země, které nikoho nevítají. My mezitím dojeli k úpatí hory, kde byl jakýsi park a odkud také vyrážela naše lanovka. Na parkovišti, kde jsme nechali auto bylo úplně prázdno. Tedy krom jednoho vozu značky kterou jsem nedokázal identifikovat a soudě dle nánosu špíny a postupu koroze na kapotě, tam to auto nějaký ten rok zaparkované bylo.

Prošli jsme parkem až k pokladně lanovky. Už z dálky mi bylo divné, že tu vše spíše připomíná post-apokalyptický film než atrakci, a hlavně lanovka stála na místě a nehýbala se. Pokladna byla zamčená a visel na ni nápis v perštině. Bylo zde uvedeno, že první jízda je o jedenácté hodině, což mělo být za hodinu. Nemělo smysl jezdit nikam pryč, a tak jsme se rozhodli na otevření lanovky počkat. K mému překvapení jsme narazili na stánek s čajem. Pojal jsem podezření, že je to ten samý stánkař, kterého jsme potkali na autobusovém nádraží.

Dlouhé čekání na lanovku.

Hodina u čaje uběhla a pokladna byla stále zavřena. Nedělal jsem si žádné iluze o íránské dochvilnosti, ale myslel jsme si, že pár minut po začátku otevírací doby, by skutečně otevřít mohli. Z pár se nakonec vyklubalo třicet. Pokladník vypadal, že se zrovna vzbudil a vstal ze země. Začal jsem mít z lanovky obavu, ale lístky jsme si koupili. Podařilo se nám pokladníka přesvědčit, že jsme všichni Íránci, protože byla opět dvojí cena, pro cizince trojnásobná.

Íránská jáma a kyvadlo

Kabina lanovky byla taková barevná prosklená koule, ale pojmula nás všech pět a následně se lanovka počala sunout. Rychlost ani pohodlí nebyly silnou její stránkou, tou byl strach který vzbuzovala. Když jsme vystoupali do výšky asi patnácti metrů, vítr začal silně foukat. Podíval jsem se dolů a v tu ránu jsem si vzpomněl na knihu spisovatele Edgara Alana Poa, protože se naše kabina proměnila v kyvadlo a pod námi byla pořádná jáma.

Íránská jáma a kyvadlo
Kabina isfahánské lanovky.

Nakonec jsme přeci jenom dorazili do cíle a opustili vězení kabiny. Výhled, který se nám naskytl nebyl špatný, ale po tom všem martýriu jsem čekal rozhodně něco lepšího. Navíc se odtud nedalo jít nikam jinam než zpět do kabiny lanovky a jet zase dolů. Udělali jsme si nahoře pár možná hezkých snímků a utrpění v kabině mohlo začít nanovo. Dolů to jelo o poznání rychleji. Všechny projíždějící kabiny proti nám byly prázdné, nebylo divu.

Naše další kroky vedli do Isfahan City Center, ale předtím jsme museli najít a vyzvednout auto na parkovišti. To byl ale úkol více než snadný, protože naše auto bylo na parkovišti stále jako jediné.  Isfahan City Center je obrovský obchodní dům na okraji Isfahánu a zároveň největší obchoďák v Íránu, věc jde tak daleko, že se dokonce jedná o pátý největší obchodní dům na světě. Tam jsme si naplánovali i oběd. Obchoďák měl západní vzhled a všechno co známe z Evropy s jedním malým rozdílem.

Největší obchoďák

V obchodním domě nebyli skoro žádní nakupující, jeden by čekal, že v pátém největším obchodním domě na světě přeci jenom na pár zákazníků narazí. Takže byl znovu celý prostor jen náš. V restauračním patře byli řetězce o kterých nikdo z našich končin nikdy neslyšel a my nakonec stejně zase skončili u kebabu. Později jsme se ještě uhnízdili na terase jedné kavárny s překrásným výhledem na rozestavěný hotel a po delší době bylo na stole něco jiného čaj.

Později jsme se vrátili k Parastou domů, kde nás čekala další rodinná návštěva. Bratranec. Bohužel jsem nerozuměl jeho jméno ani na potřetí a už mi bylo trapné ptát se ho počtvrté. Bratranec uměl anglicky o něco lépe než já persky, takže s ním byl skvělý pokec. Byl to místní “tuner” a montér, který rád zpíval tradiční lidové íránské písně a jeho umění jsme měli možnost za chvíli posoudit. Bylo už pozdě odpoledne, ale pořád ještě brzy pro náš večerní odjezd. Takže byl čas pro další výlet.

Parastou se musela učit na zítřejší zkoušku, a proto se s námi rozloučila a my tak skončili v náruči bratrance a Parsi. Přidala se k nám i Parinazdi a výlet byl na světě. Pojedeme na vodní dýmku! V mírně vytuněném automobilu značky Iran Khodro, které vlastnil bratranec opět nebylo místa nazbyt. V průběhu cesty se nás bratranec za každou cenu snažil přesvědčit o tom, jak dobrý zpěvák je. Bohužel Lukáš ani já, jsme to nedokázali posoudit. Íránské lidové písně jsou celkem specifickým projevem umění. Já jsem nejvíce ocenil, když přestal a pustil rádio. Má úleva ale netrvala dlouho, protože v rádiu hráli to samé co bratranec zpíval.

Vodní dýmka a odjezd

Nějakou chvíli trvalo než jsme k jedné kavárně s vodními dýmkami dojeli. Nastal však menší problém. Do většiny kuřáren vodních dýmek nesmějí dívky či ženy. V Isfahánu existuje několik výjimek, kde dívky nemohou jen “na oko”. Někdo ze zaměstnanců ale musí hlídat u dveří, jestli náhodou nejde mravnostní policie na kontrolu. V takové případě pak musí dívky utéct zadním vchodem. Naše kavárna byla právě jednou z těch “na oko”. U vchodu nás nejprve s Parinazdi pustit nechtěli, ale po bratrancově přímluvě nás přeci jen pustili.

Nejsem žádný znalec ani milovník vodních dýmek, takže nemohu posoudit, jestli byla dobrá či nikoliv. Co jsem, ale ocenil bylo občerstvení, které jsme k dýmce dostali. Opět nesměl chybět tradiční čaj. Zajímavé je, že i persky se čaj řekne stejně jako česky – čaj. Po čaji a dýmce nám stále zbývalo docela dost času do odjezdu, ale i tak jsme se přiblížili k autobusové nádraží.

Vodní dýmka s občerstvením.

Usídlili jsme se v nedalekém parku, kde jsme si až do odjezdu s bratrancem, Parsou a Parinazdi povídali. Poprvé se dostalo i na vážnější témata jako je víra a politika. Docela nás svými názory překvapili. Odsuzovali nejen současnou politiku státu, ale především tu nedávno minulou, která byla spojena s nechvalně známým prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem. Nakonec jsme se rozloučili a my vykročili směrem autobusové nádraží, kde jsme nastoupili do nočního autobusu směr Shíraz.

Pokračování

Předchozí díl

 

 

 

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*