Naše hostitelka Parastou nás zavedla na náměstí Nakš-e džahán, někdy také známé jako Imámovo náměstí. Ještě předtím bylo známé i jako Šáhovo náměstí. Zkrátka každá změna politického režimu přináší do obecních názvů zmatek. Parastou byla mladá studentka vysoké školy, mluvila dobře anglicky a celou cestu na náměstí jsme si o městě a o jejím životě v něm povídali. Oba její sourozenci taky studovali vysokou školu, maminka byla v domácnosti a tatínek pracoval v realitách.

Byl krásný slunečný den, hlavně bylo o poznání tepleji, než ve vysoko položeném Teheránu. Náměstí nás svojí velikostí ohromilo, na délku mělo 560 metrů a na šířku skoro 160. V minulosti se zde dokonce hrála i utkání v pólu. Hlavní dominantou náměstí byla Šáhova mešita a palác Ali Qapu, které jsme se chystali navštívit. Kolem náměstí bylo také rozlehlé staré tržiště. Bylo až k neuvěření, že nikde nebyly fronty a zástupy turistů, jak by tomu bylo na podobných místech v Evropě.

Na náměstí to vypadalo jako na fotbalovém utkání Dukla – Příbram. Krom pár zevlů, nikde nikdo. Jako první jsme se poddali paláci Ali Qapu, kde jsme narazili na skupinku několika turistů z Holandska. První a na delší dobu poslední cizinci na naší cestě. Palác byl ze 17. století, měl šest pater a to poslední bylo asi to nejlepší, co palác nabízel. Byla to hudební místnost, kde šáh pořádal své soukromé oslavy, a kde také byl upravený strop a stěny k akustickým účelům. Jinak to žádná velká pecka nebyla. Zajímal mne spíše isfahánský trh, kde se už z dálky třpytilo tepané nádobí a vonělo koření.

Šáhova nebo Imámova mešita?

Isfahán je třetím největším městem Íránu se svými skoro dvěma miliony obyvatel a je pravděpodobně pro cestovatele nejatraktivnější. Přispívá tomu i fakt, že se město nachází na úpatí pohoří Zagros a je plné zachovalých památek z doby dynastie Safíovců z doby kolem 16.-17. století. V 11. století zde žil známý učenec Avicenna, který je mimo jiné považovaný za otce moderní medicíny. Asi nejznámější stavbou je Šáhova mešita, a když nejste příznivec bývalých pořádků, můžete ji nazývat Imámova mešita. A do Šáhovy nebo Imámovy mešity vedly i naše další kroky.

Shodou okolností, no asi úplně náhoda to nebyla, ale potkali jsme sestru Parastou, která se jmenovala Parinazdi a zrovna šla s kamarádkou ze školy. Ihned se k nám připojily a chtěly mešitu navštívit s námi. Holky na sobě měly školní uniformy, které jsou v Íránu poměrně hřibotovního vzezření. Při pohledu na ně jsem si hned vzpomněl na pana Kopfrkingla a Spalovače mrtvol. Později mi bylo vysvětleno, že Íránci mají černou barvu oblečení velice rádi.

Mešita měla neskutečnou akustiku, kde i obyčejné lusknutí prsty se rozléhalo po celé modlitebně. Uvnitř byly krásně zdobené, mozaikové stropy a sem tam postával místní imám. Jinak kromě nás a skupinky holandských turistů, které jsme potkali už ve chrámu Ali Qapu, nikdo nebyl. Takže jsme měli prostor pro zpěv českých národních písní a mohli jsme krásně rozezvučet prostor mezi zdmi mešity. Zejména píseň Na Pankráci se prostorem krásně nesla a vyvolala několik nechápavých obličejů.

Tradiční íránská

Ze zpěvu nám trochu vyhládlo, a tak jsme společně vyrazili do nedaleké typické íránské restaurace, která se nacházela kousek od náměstí. Byla to restaurace tradiční, takže zde nebyly žádné židle, ba ani stoly. Bylo tu něco co připomínalo kostru postele, na té byla deka s polštáři a na tom se sedělo. Nebylo to zrovna pohodlné zejména pro ty osoby, které neumějí sedět v tureckém sedu, jako třeba pro Lukáše. Být Írán turistická země, tak bych tuto restauraci pokládal za turistickou past, ale byli jsme prozatím jedinými cizinci uvnitř. Později se opět vyrojila skupinka holandských turistů, které jsme ten den potkali už asi po páté.

Holky nám doporučovali nejrůznější íránské speciality, ale stejně na našem postelo-stole skončil i kebab. Některá jídla se musela nejdříve upravit, jako třeba nasypat do hmoždíře a pak pořádně rozdrtit a rozmíchat. Nakonec jsme si dali i místní zmrzlinu z šafránu. Měla krásně jedovatou žlutou barvu. Po jídle jsme ještě chvíli korzovali kolem náměstí, a pak jsme se vrátili zpět domů k Parastou a její rodině. Tam nás opět poslali si odpočinout do sklepního pokoje bez oken. Byli jsme docela unaveni z kebabu a zrmzky, a tak jsme ani nekladli žádný odpor. Menší odpolední odpočinek se hodil.

 

Jedeme na mosty

Probudili jsme se opět do tmy pokoje bez oken. Venku se už pomalu stmívalo a my, stejně jako ráno, vyšli opět po schodech do patra k velkým bílým dveřím, odkud se ozývaly hlasy. Vešli jsme dovnitř a za stolem už seděla naše hostitelská rodina kompletní. Otec s matkou a jejich tři děti, pozvali ke stolu ještě mě a Lukáše a začal se podávat čaj. Rodiče Parastou anglicky neuměli, a tak jim děti překládaly. Po dvou šálcích čaje s příchutí granátových jablek bylo rozhodnuto o dalším výletu v Isfahánu. Jdeme se mrknout na místní historické mosty.

Vzpomněl jsem si na Karlův most a na jeho neprostupnost většinu denní doby, ale pak jsem si znovu uvědomil, že jsme v Íránu, kde skoro žádní turisté nejsou. Doufal jsem, že znovu nenarazíme na holandskou skupinu. Mosty byly poměrně daleko od místa, kde rodina bydlela a také začalo poprchávat. Proto jsme se na místo vydali autem. Íránská auta jsou kapitolou sama pro sebe. Z důvodu sankcí, na íránských silnicích žádná nová auta evropských či světových značek nenajdeme. Jedinou výjimkou je francouzská automobilka Peugeout, která v zemi vyrábí starší série aut.

A tak můžeme například vidět kamion, který veze návěs naplněný právě vyrobenými modely 405, jehož sériová výroba byla v Evropě ukončena už v roce 1997. Největšími borci jsou pak majitelé vozu Peugeot 206, což je asi nejlepší běžně dostupný automobil. Většinu vozového parku na íránských silnicích pak tvoří vozy značky Iran Khodro, s hlavou koně ve znaku. Avšak pár nejbohatším šťastlivců i v Íránu jezdí vozy značka BMW či Audi. My jsme nasedli nebo se spíše vtěsnali do modelu vozu od značky Iran Khodro.

Cesta trvala asi dvacet minut a nabídla to nejhorší z íránské dopravní situace. Parsa, který řídil měl můj upřímný respekt, že do nikoho z šílených a neuvěřitelně bezohledných řidičů nenaboural a dorazil v pořádku na místo. Kolem mostů byly rozlehlé parky, ale zely prázdnotou, protože se opět vydatně rozpršelo. První most, který jsme uviděly se jmenoval Chubi (čti Čubí). Tento most ze 17. století, ale nenabízel žádný přístřešek, a tak jsme pokračovali k tomu asi nejznámějšímu mostu v Isfahánu a tím je most Khaju (chadžuský). Je také ze 17. století, ale tento most zároveň slouží i jako malá přehrada.

Isfahánská pohostinnost a švindl

Pod tímto krásně osvětleným mostem s 21 oblouky jsme strávili asi hodinu. Jednak z důvodu deště a také proto, že zde bylo neuvěřitelně živo. Hráli tu hudebníci, skupinky mladých lidí zde postávali v kroužcích a bavili se. Jeden by čekal, že se baví i piva nebo u vínka, ale byli jsme v Íránu, a tak tito mladí lidé pili pouze čaj. O něco později přestalo pršet a Parastou prohlásila, že je čas jít domů, že se bude podávat večeře. Docela mi už vyhládlo, a tak jsem tuto novinku vřele uvítal.

Doma se mezitím rozkřiklo, že jsou v domě hosté z Evropy, a tak jsme nevečeřeli sami, ale přibylo pár dalších příbuzných a sousedů. Každý chtěl ty exoty z Evropy vidět. Po večeři se opět podával čaj a ovoce, a pak další čaj. Seděli jsme a hráli karty. Naučili jsme je českou hru zvanou „Švindl“, kdy je nutné podvádět, abyste vyhráli. Otec šel raději spát a my se i s matkou a dětmi přesunuli do našeho sklepního apartmánu a pokračovali ve hře. Rodina se ne a ne nabažit této hry. Hru si neskrývaně užívali, ale podvádění ve hře jim vyloženě nešlo. Chyběl jim ten český „nadhled na hru“.

Po půlnoci matka odešla a já si tak myslel, že už je konečně čas jít spát. Ale nebyl, matka odešla jen proto, aby přinesla další čaje a ovoce. Hra pokračovala až do třech hodin ráno a to bez jakéhokoliv alkoholu. Pouze o čaji. Když matka odešla ve tři hodiny ráno pryč z pokoje, měl jsem vskutku oprávněnou obavu, aby znovu nepřinesla další čaje a nechtěli pokračovat. Naštěstí tomu tak nebylo a nechali nás jít díkybohu spát.

Pokračování – Íránská jáma a kyvadlo

Předchozí díl – Dorazili jsme do Isfahánu!