Íránské dobrodružství

Nemravnosti na teheránské ulici

Druhý den jsme se probudili do jasného slunečného dne, ve měste na úpatí pohoří Elborz. V Teheránu byl už normální pracovní den a do pokoje doléhal ruch ulic všedního rána. Měli jsme naplánovaný další sraz s Mojgun až někdy po obědě, takže jsme se snídaní nijak nepospíchali. Chtěli jsme si i pořádně sbalit a vše připravit na další cestu, protože tuto noc jsme plánovali strávit v nočním autobusu do Isfahánu, kde jsme už měli domluvený couchsurfing.

Před obědem jsme se odhlásili z hotelu, ale nechali jsme si krosny  v úschovně na recepci. Oběd jsme se rozhodli si dát v té samé restauraci jako předchozí den, kde byl na denním menu pouze kebab. Poté jsme korzovali po městě, ale moc daleko jsme se nedostali, protože jsme narazili na jednu zásadní íránskou překážku a to silnici. Silnice pro nás byla překážkou, protože pro cizince je skoro nemožné ji ve zdraví přejít. Auta nezastavují ani přechodě, když máte zelenou a občas se nějaké vozidlo objeví i v protisměru.

Proto jsme zvolili klasickou strategii pro méně rozvinuté země s divokou a nepřehlednou situací na vozovce – Přecházej jen s místňákem, on ví jak! Když není místňák, musí se volit taktika přecházení po částech. Takže když měla vozovka dva pruhy, bylo nutné jít jenom do půlky. V půlce se důkladně rozhlédnout, protože auto může přijet ze zcela náhodného směru a rychle proběhnout i druhou půlku. Když jsme přecházeli poprvé, tak jsem si myslel, že základní pravidla silničního provozu platí i zde, ale kapota autobusu, která přijela z druhé strany, než by člověk čekal a minula můj obličej asi o deset centimetrů, mě přesvědčila o opaku.

Nemravnosti na teheránské ulici
Teheránské ulice.

Teheránské muzeum

S Mojgun jsme se setkali na stejném místě u zastávky metra jako včera. Potřebovali jsme si konečně koupit lokální sim kartu, abychom mohli komunikovat s našimi budoucími hostiteli a nebyli odkázáni pouze na málokdy přítomnou wifi. Pro nás samotné by bylo obtížné si ji koupit, ale s pomocí místního člověka jde vždy všechno snáz. Po nákupu sim karty se naším cílem stalo národní museum.

Byla to celkem reprezentativní budova s přilehlou fontánou, parkem a státními vlajkami. Nevím jak velký je o museum zájem ze strany cizinců, ale předpokládal jsem, že musí být enormní. Vždyť vstupné pro cizince bylo opět trojnásobně vyšší než pro běžné Íránce. Později se můj předpoklad ohledně velkého zájmu o muzeum ukázal jako chybný. V muzeu totiž nebyla ani noha, ani ta od pavouka a i ten nejlepší vystavený exemplář, Chammurapiho zákoník, se ukázal být jen jeho pouhou kopií.

Nemravnosti na teheránské ulici
S Mojgun před teheránským národním muzeem.

Oko za oko, zub za zub, to tvrdí Chammurapi. Nevím proč, ale nikdo z nás si na to nevzpomněl a my tak koupili vstupenky i do muzea vedla. Bylo to muzeum islámské kultury, kde byly exponáty o mnoho méně poutavější, než ty v muzeu s falešným Chammurapiho zákoníkem. Ani jedno z muzeí nemělo suvenýr shop, což vlastně dávalo smysl, protože tam nikdo nechodí. Ale já chtěl z Teheránu alespoň pohled a doposud jsme na žádné nenarazili.

Falešný Chammurapiho zákoník.

Jak si koupit pohled v Teheránu?

O pohled jsem nepřestával usilovat ani po návštěvě muzea. Problém byl ale v tom, že v Teheránu pohledy zkrátka nikde neprodávají. Mojgun navrhla, že jediné místo, kde by pohledy mohli mít, je knihkupectví a nebo možná papírnictví. A najít papírnictví v Teheránu, to není zrovna ta nejsnadnější věc. Šli jsme už asi dvacátou ulicí, než jsme poprvé narazili na papírnictví, kde měli dokonce i knihy. To byl dobrý předpoklad pro výskyt pohledů. Jediný pohled, který jsme ale dostali byl ten udivený od prodavačky. “Pohledy? To jsme nikdy neprodávali. Zkuste knihkupectví o ulici vedle”.

Prošli jsme další čtyři ulice, až jsme zmiňované knihkupectví našli, ale pohledy opět neměli. Avšak mému pátravému oku neunikla jiná věc. A to kniha na jejímž obalu byl vyobrazen voják Švejk. Opravdu se jednalo o perskou verzi Haškova románu. V dalším knihkupectví, které jsme hledali skoro  další hodinu, už pohledy měli. Musím přiznat, že byly poněkud monotematické. Na všech byl vyobrazen Alí Chameneí, který se po smrti ájatolláha Chomejního stal duchovním vůdcem Íránu a tím i faktickou hlavou státu. Měli jeho podobiznu v několika verzích. Na jedné se usmíval, na druhé byl vážný a na další zamyšlený. Vskutku Sofiina volba.

Nejlepší je ten s ájatolláhem!

Vybral jsem si dva, jednoho vážného a druhého veselého. K tomu jsem přidal i odznakovou placku na batoh s perským nápisem o mě neznámém obsahu a s úsměvem jsem dokráčel ke kase. Mladý muž za kasou mě pozdravil vřelým úsměvem a rozpoznav ve mě cizince, přidal i anglické hello. Jeho úsměv ochabl, když jsem na stůl položil placku a pohledy. Mladík přidal udiveně ustrašený pohled s dotazem, “K čemu tohle chcete?”, “Na lednici”, odpověděl jsme mu. Mladík jen nepřítomně zakýval hlavou a za chvíli dodal, “Hm, můžu vám dát ještě nějaké menší zadarmo, chcete?”. “No jasně”.

Vyložil pak na stůl hromádku podobizen ajatolláha a my začali vybírat ty nejlepší kousky. Ne, že by mezi nimi byl nějaký velký rozdíl, ale už je pro tu možnost volby. Ostatní zákazníci nás s údivem sledovali. Cizinci se v knihkupectví přehrabují v hromadě pohledů s motivem duchovního vůdce a diskutují nad nimi. Myslím, že si všichni v obchodě oddychli, když jsme konečně odešli.

Švejk v teheránské knihkupectví.

Nemravnosti na teheránské ulici

Po úspěšném lovu jsme se chtěli ještě v klidu navečeřet a rozloučit se s Mojgun, než vyrazíme směr Isfahán. Chtěli jsme po Mojgun, aby nám doporučila nějakou dobrou restauraci. Ta, kterou Mojgun vybrala, rozhodně nezapadala do běžného íránského koloritu. Byl to spíše rockový klub než restaurace. Přítmí a  zdi doslova poseté obrazy západních hudebních hvězd. Rocková hudba byla na místní poměry dost nezvyklou záležitostí. Také trochu v rozporu s vládní filozofií. Proto jsem čekal, že každou chvíli vtrhne dovnitř komando revolučních gard či mravnostní policie.

Jídlo bylo fajn, poprvé za dobu pobytu v Íránu jsme neměli kebab, ale rybu. Chyběla akorát láhev vína. Místo ní jsme se museli spokojit s čajem. Připravil jsem pro Mojgun menší dárek, který jsem ji po večeři předal. A to knížku o Praze v angličtině, ze které měla neuvěřitelnou radost. Získat knížku v angličtině ve státě, který se snaží držet svůj národ v izolaci, není prý skoro možné. Po večeři nás zavedla k autobusové zastávce, odkud nás měl autobus odvést k našemu hotelu.

Autobus přijížděl, a tak došlo na dojemné rozloučení a také na velice nemravnou věc. Konkrétně na objetí mezi mužem a ženou, kteří nejsou manželé nebo rodina a ještě ke všemu na veřejnosti. Naštěstí jsme rychle nastoupili dovnitř, takže nás nikdo nestihl mravnostní policii udat a naše faux pas zůstalo bez náležitého trestu. Akorát ženy v autobuse na nás začaly křičet. Již jsem se chtěl omlouvat za šok, který jsem jim tímto objetím způsobil, než jsem si uvědomil proč na mě mluví a co gestikulují. Nastoupili jsme do části autobusu dedikované výhradně ženám. Rychle jsme prostor opustili a posadili se do své části. Autobus byl jistě ještě z doby před islámskou revolucí v roce 1979, ale zase nás odvezl k hotelu za cenu dvou korun.

Ložnice v autobusu

V hotelu jsme si jen vyzvedli krosny a nechali si zavolat taxi, které nás mělo odvést na autobusové nádraží. Jen co jsme na nádraží vstoupili, vrhlo se na nás několik naháněčů klientů pro různé autobusové společnosti, kteří křičeli názvy měst, kam nejbližší autobusy odjížděly. Byl mezi nimi i náš Isfahán. Naháněč sice anglicky neuměl, ale odvedl nás k okénku, kde mladá slečna anglicky uměla a jízdenky nám se zájmem všech ostatních slečen a paní u okének vystavila.

Mělo se jednat o noční VIP autobus se sedadly, na kterých lze i spát a cena je směšně nízká. Něco podobného se podobného se mi stalo v i Kambodže, kde se ale nakonec z VIP autobusu vyklubal starý americký školní autobus, který jistě pamatoval časy, kdy vozil malého Pol Pota. Tady ovšem ne, ba dokonce autobus překonal naše očekávání. Stal se naší ložnicí s pohodlnou postelí na následující noc.

Nemravnosti na teheránské ulici
Naše cestovní ložnice.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*