Íránské dobrodružství

Vyrážíme do Íránu!

Na internetu se jednoho dne objevily akční letenky do Teheránu. Zpáteční cesta jen za 3500 Kč. Úžasná příležitost pro objevování této staré a nádherné země plné pohostinných lidí, ale přece jenom se mi úplně nechtělo jet samotnému. Byla to pro mě velká neznámá, v té době byl islámský stát na vrcholu své tehdejší moci, na Írán byly uvaleny všemožné sankce a neměl jsem vůbec ponětí, jak na tom budou místní lidé s angličtinou. Navíc v zemi nefungovaly žádné západní platební karty, takže si člověk musel přivést všechny peníze v hotovosti.

Dal jsem si proto na Facebooku status, ve kterém jsem se svých přátel tázal, zda někdo nechce využít této příležitosti a jet do Íránu se mnou. Odpovědí mi byla celá řada liků, ale i komentářů. Všechny až na jeden mi sdělovaly to samé, že jsem blázen, a že už se nevrátím, a také že se na mě těší, až budu v televizi v oranžových hadrech. Tím jedním opačným komentářem byl vzkaz od Lukáše, který říkal, že by se přidal. Nebylo na co čekat, letenky se musely koupit ještě ten samý den, a tak jsem je ihned koupil. Tedy, ono to tak úplně hned nebylo, ještě před samotným stisknutím tlačítka koupit, jsem na chvíli zaváhal, ale nakonec klikl a dobrodružství bylo na světě. Deset dní v listopadu strávím v Íránu.

S Lukášem jsme se domluvili, že zkusíme jet trochu v punkovém stylu, a že budeme spát jenom u místních lidí nebo v nočních autobusech. Íránské vízum se dalo pořídit na ambasádě v Praze nebo na letišti v Teheránu, když si ho člověk nechal přes zprostředkovatelskou agenturu “předschválit”. Četl jsem o íránské ambasádě v Praze nejrůznější hororové příběhy, zejména o délce vyřizování víza, a tak jsme se raději rozhodli pro verzi, kdy si je necháme jenom předschválit. Pro následné vyzvednutí víza na letišti byla ještě třeba rezervace hotelu. To byl docela oříšek, protože žádné teheránské hotely se nevyskytují na serverech typu booking.com. Musel jsem proto hledat hotely na přímo a nechat si zaslat potvrzení rezervace emailem. Ubytování jsem zarezervoval pouze na první noc v Teheránu.

Couchsurfing v Íránu

Stanovili jsme si plán, že pojedeme pro trase Teherán, Isfahán a Širáz. To jsou největší íránská města a měly toho, dle průvodců na internetu, mnoho co nabídnout. V těchto městech jsem také začal hledat  naše další ubytování. Avšak tentokráte už ne v hotelu, ale přes couchsurfing. Couchsurfing je sociální síť, kde je možné se domluvit, že vás někdo místní nechá zdarma u sebe doma přespat. Tedy takový vzájemný kulturně poznávací zážitek. Umístil jsem na couchsurfingu tři inzeráty, že v daných městech hledáme někoho, kdo by nás ubytoval a zároveň provedl městem. Doufal jsme, že se při nejmenším najde aspoň jeden člověk, který nás městem provede. Stáhl jsem si proto i couchsurfingovou aplikaci do mobilu, aby mi případný zájemce neunikl.

Druhý den ráno mi zavibroval telefon, aby mi oznámil první odpověď na můj inzerát. Měl jsem z toho  upřímnou radost. Jistý mladík z Teheránu nám nabízel přespání. Chtěl jsem mu začít odpovídat, když v tom se spustila lavina dalších odpovědí a nabídek na ubytování, výlety, večeře či dokonce horolezecký výstup. Odpovědi chodily bez přestání. Přestal jsem je i počítat, když jsem se dostal k číslu šedesát. Toto jsem nečekal ani ve snu, bylo z čeho vybírat a já začal zvažovat jednotlivé nabídky.

Tato skutečnost mne hodně povzbudila, rozehnala chmury a já se začal do Íránu neskutečně těšit. Nakonec jsem jich několik vybral. Bylo jasné, že se rozhodně nudit nebudeme, a že pod mostem taky neskončíme. Snažil jsem se později na všechny alespoň odepsat, že jim děkuji, ale odepsat všem nebylo v lidských silách. Čas našeho odletu se pak rychle blížil, my obdrželi předschválená víza, takže nás už nemohlo nic zastavit. Tedy až na jednu věc, v Íránu platí zákaz pití alkoholu!

Vyrážíme do Íránu!

S Lukášem jsme se v den odletu sešli před odbavovací halou. Naše letová trasa vedla přes Turecko, kde jsme museli přestupovat na letadlo do Teheránu. Asi nikdy nezapomenu na výraz paní za odbavovací přepážkou v Praze, když jsme ji odpověděli na její dotaz, co je naše cílová stanice. “Teherán”, řekli jsme. Chvíli jsem myslel, že paní potkala menší mozková příhoda. Vykulila oči a spadla jí brada. Několik sekund na nás upřeně a mlčky zírala. Nevím, jestli nás chtěla zhypnotizovat nebo vystrašit svým výrazem, abychom nikam neletěli. Následně se však opět probrala a zavazadla odbavila. Ještě dlouho se pak za námi dívala, když jsme odcházeli k odletové bráně.

V Turecku jsme si dali svoje poslední pivo a nastoupili do letadla mířícího do íránské metropole. Osazenstvo letadla se značně změnilo oproti tomu, které sedělo v letadle do Istanbulu. Vousatí muži, mnohé ženy zahalené, všichni povětšinou oblečeni v tmavých barvách. Žádné další z Evropy směřující cestovatele jsme neviděli. Po přistání se zahalily i zbylé ženy, které doposud zahalené nebyly. Z reproduktoru se ozvalo hlášení pouze v perštině. Padl na mě takový zvláštní pocit, tíseň. Chvíli jsem si říkal, co tady vlastně dělám. Byly čtyři hodiny ráno a my jsme vystoupili z letadla vstříc našemu osudu.

Mou tíseň umocňoval i poměrně zastaralý a neudržovaný interiér příletové haly s vybledlými obrazy duchovních vůdců íránské revoluce. Halou jsme došli jsme k imigračnímu okénku za nímž spal úředník, který se naším příchodem probudil. Nemůžu říct, jestli byl z naší přítomnosti potěšen. Předali jsme mu listiny s předschválenými vízy. Chvíli je studoval, pak odešel, aby se za chvíli vrátil a poprvé na nás promluvil.  “Fifty dolars”, řekl. Předal jsem mu bankovku a on odešel s pasem pryč. Na okamžik jsem znejistěl, protože úředník se asi dvacet minut nevracel.

Vyrážíme do Íránu!
Motivační letáky 🙂

Welcome to Tehran

Nakonec se vrátil a předal nám pasy se vzkazem, že můžeme jít. Spadl mi kámen ze srdce. Měl jsem v pase několik razítek z mého pobytu v USA, a tak jsem se ve skrytu duše obával, aby kvůli tomu nenastaly nějaké potíže. Díkybohu nenastaly a my si mohli jít vyzvednout zavazadla. Naše krosny byly poslední dvě zavazadla, která jezdila na pásu. Hodili jsme je na záda a vyrazili skrz celní oddělení do popříletové haly. Hala byla skoro prázdná. Nutně jsme potřebovali vyměnit naše dolary za místní riály a také koupit místní sim kartu. Evropské simky v Íránu totiž vůbec nefungují.

Peníze jsme vyměnili celkem bez problémů, ale se simkou to bylo horší. Stánek jsme sice našli,  ale bohužel prázdný. Nejdřív jsem myslel, že bychom chvíli počkali, jestli někdo nepřijde, ale to se zdálo značně nepravděpodobné a tak jsme vyrazili z haly ven, abychom se poprvé nadechli čerstvého teheránského vzduchu. A také sehnali nějaké taxi, které nás vezme do našeho hotelu, kde strávíme naši první a snad poslední noc. Naše íránské dobrodružství právě začalo.

Pokračování

Co je třeba znát, než vydáte do Íránu

 

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*