(Matné) vzpomínky na Afriku

Fotbalové utkání ČR vs. Zanzibar ve stylu hry Buzkaši

Ráno jsme se probudili celkem rozhozeni. Rozhozeni po různých pokojích hostelu. Naštěstí nikdo jiný kromě nás a Moodyho hostel neobýval. Sešli jsme se všichni až kolem jedenácté, tedy všichni kromě Lukáše, který ještě vyspával v cizím pokoji a vyrazili na snídani. U snídaně jsme si domluvili program na dnešní den. Pojedeme na ostrov vězňů, kde se vykoupeme, pak se vrátíme a vydáme se trh s otroky. Nakonec sehrajeme fotbalové utkání s místním týmem, načež si musíme pořídit nějaké lokální fotbalové dresy. Trh s otroky samozřejmě nemyslím skutečný, ale pouze místo, kde kdysi stával, a kde je dnes jeho muzeum.

Když jsme seděli na terase, popíjeli koktejl, spokojeni sami se sebou, jak hezky jsme náš den naplánovali, tak najednou jsme si uvědomili, že vlastně Lukáš nemá klíče od pokoje a že bychom ho asi měli jít najít. Napsat ani zavolat jsme mu nemohli, nešla elektřina a jeho telefon byl tradičně vybitý. Zaplatili jsme servírce, která měla zářivý úsměv jako z reklamy na žvýkací tabák a vydali se Lukáše hledat. Naše hledání nemělo dlouhého trvání, Lukáš seděl na chodbě v hostelu se zlostným výrazem ve tváři. Byl naštvaný, že jsme ho nenašli dříve a nevzali s sebou nebo alespoň nenapsali vzkaz, kam jdeme.

Byl krásný slunečný den. Na nebi jen pár mráčků a místní majitelé člunů a dohazovači kouzlili úsměvy na svých tvářích. My se rozhodli učinit jednoho z nich šťastným a nechat ho nás odvézt na ostrov Vězňů. Ostrov byl na dohled z přístavního mola, nejednalo se tedy o bůhvíjakou cestu, proto smlouvání nemělo být velký problém. Měřítkem úspěchu smlouvání v Tanzánii je vždy výraz a nálada prodejce po výměně zboží za peníze. Když se prodejce mračí či je naštvaný, tak jste zboží nebo službu koupili za dobrou cenu.

Když jsme si po našem návratu kupovali tanzánské národní dresy na večerní fotbalové utkání, tak se nás prodejci zvyklí na nehorázné okrádání západních turistů jali skoro pronásledovat, když jsme opustili obchod s dresem v ruce a lehčí pouze jen o pár tanzanských šilinků. Náš úspěch byl jasně potvrzen a korunován hulákáním a vzteklou útržkovitou mluvou mezi jednotlivými prodejci. My pak raději hleděli na to, aby vzdálenost mezi námi a obchodníky byla co největší.

Pouliční malíř a prodejce v jedné osobě.

Prison Island (Ostrov vězňů)

Domluvili jsme člun za pár šušní, opravdu bylo z čeho vybírat. Některé byly kryté, jiné měly výzdobu či rádoby vtipné nápisy jako free wifi nebo party boat. Do člunu se vešlo většinou do osmi lidí, ale to se člověk nesměl pohnout, aby se člun nepřevrátil. Cesta trvala přibližně 15 minut, než nás náš lodivod vysadil na břehu. Domluvili jsme se s ním, aby nás za dvě hodiny opět vyzvedl. Bílá písečná pláž a blankytně průsvitné moře působily až moc kýčovitě, tak jsme se po krátkém koupání vydali směr park, který sliboval stovky obřích sloních želv.

Pláž na Prison islandu.

Myslím, že to bylo poprvé, co jsem tyto želví giganty viděl na vlastní oči. Byly jich v parku skutečně stovky, a to od těch nejmenších želviček velkých sotva jako dlaň až po nejstaršího a největšího samce, který se narodil v 1860. Ten rok oslavil své stopadesáté osmé narozeniny. Zrovna, když jsme dorazili do jeho blízkosti, tak se tento starý kabrňák pokoušel vylézt na o sto let mladší samici. Bohužel značný věkový rozdíl byl pravděpodobně kořenovou příčinou jeho neúspěchu, a samec se chudák málem převrátil na krunýř. Nechali jsme raději želvám jejich intimní chvilky pro sebe a přesunuli se do ruin bývalé věznice, podle které získal ostrov název. Ve věznici bylo i občerstvení, a proto jsme se zde na zbytek pobytu na ostrově usadili a pili naše oblíbené pivo Kilimanjaro.

Želví park na Prison Islandu.

Trh s otroky

Po našem návratu zpět na pevninu jsme zamířili na trh s otroky. Dnes se jedná o celkem nenápadný komplex budov s kostelem, ale rozhodně stojí za návštěvu. Zaplatili jsme u pokladny několikanásobně vyšší vstupné než místní a dostali svého průvodce, jenž se nám představil jako Michael. Nebudil zrovna dojem mladíka, ale osmdesát by mu nikdo z nás nehádal. S otroctvím měla jeho rodina osobní zkušenost, jelikož údajně jeho dědeček byl malawským otrokem dovlečeným na Zanzibar, kde se dočkal osvobození.

Součástí prohlídky byly i místnosti, kde končili dovlečení otroci před samotným prodejem. V malé místnosti bylo namačkáno až sedmdesát lidí po dobu dvou dnů, bez jídla, vody a jakéhokoliv sociálního zařízení. Obchod s otroky byl zrušen v roce 1890, kdy se Zanzibar stal britským protektorátem. Avšak nelegální obchod s lidmi pokračoval až do začátku 20. století. Dnes je u muzea umístěn pomník obětem těchto hrozných časů.

Fotbalové utkání ČR vs. Zanzibar ve stylu hry Buzkaši
Pomník otroctví.
Zde byli otroci vězněni.

Chtěli jsme přijít na trochu jiné myšlenky, a tak jsme se vrátili do našeho hostelu a chystali se na fotbalový zápas. Navlékli jsme se do dresů, které jsme si odpoledne výhodně koupili. Myslím, že minimálně vzhledově jsme museli u soupeře budit respekt. Ještě, než jsme opustili náš hostel, tak v celém Stone Townu vypadl proud, a to znamenalo, že kdo nemá vlastní generátor, tak se ten večer neosprchuje. Náš hostel ho dle očekávání neměl, takže jsme se modlili, aby proud opět šel, až se vrátíme ze zápasu.

Jdeme na fotbal

Majitel hostel Moody nás zavedl na pláž, kde se každý podvečer schází místní fotbalová mládež k tréninku a přípravným utkáním. Na první pohled to spíš vypadalo na reprezentační sraz, až na to, že se hrálo na pláži a samozřejmě bez bot. Hráči byli v kroužku a přihrávali si neuvěřitelnými způsoby. Patičky a hlavičky byly jedna báseň. Rychle a snadno jsme tak porovnali naše fotbalové schopnosti s jejich. Najednou jsme si připadali jako FK Chmel Blšany, který má nastoupit na hřišti Realu Madrid. Místní hráči byli dle úsměvů naší přítomností potěšeni a my se snadno připojili do jejich kroužku, abychom se před zápasem také rozcvičili.

První přihrávku jsem minul a následná hlavička se mi nepovedla. Nakonec jsem ale párkrát přihrál správně, takže jsem byl na zápas připraven. Po chvilce rozcvičování počaly na pláž docházet další a další bandy místních fotbalistů a vše se začalo chystat k velkému fotbalovému mači. Opravdu velkému, protože ke hře se bylo připraveno asi padesát lidí a všichni chtěli hrát najednou. Jako branky posloužily dva klacky zapíchnuté asi metr od sebe, které byly sotva vidět. Hráči se rozdělili v poměru zhruba dvacet na třicet a já zůstal ještě s Lukášem na početnější straně, Pepa s Mikem na té méně početné.

Fotbalové utkání ČR vs. Zanzibar ve stylu hry Buzkaši

Shodou okolností jsem měl při rozdělení do týmů míč na noze, a tak jsem i utkání rozehrával. Fotbalové utkání ČR vs. Zanzibar ve stylu hry Buzkaši právě začalo. Buzkaši proto, že průběh hry připomínal tento národní sport Paštunů v Afganistánu, kdy se dva týmy na koních přetahují o tělo bezhlavého kozla. Stejně tak jako v našem fotbalovém zápase, tak i v Buzkaši nebyl počet ani výběr hráčů nijak omezen, ani předem stanoven a během hry se jejich počet na obou stranách měnil. Absolutně jsem netušil, kdo je se mnou v týmu, většina místních kluků měla dres s Messim nebo Ronaldem a jejich jmény na sebe i pokřikovali. Proto jsem po celou dobu utkání slyšel pouze Messi, Messi, Messi, Ronaldo, Ronaldo.

S tím přetahováním se o tělo bezhlavého kozla nejsem zas tak daleko od pravdy. Kdykoliv jsem dostal míč na nohu, tak mne obklíčilo asi deset nohou protihráčů, které do mne ihned “zajely”. Naštěstí se ke mně dostal balon za celou hru jenom čtyřikrát. Zajímavostí pak bylo, že když se ke mě dostal naposledy, tak jsem ho ve strachu, aby do mne zase nezajelo několik zanzibarských nohou, raději okamžitě po obdržení vypálil na miniaturní branku a vstřelil tak jediný gól utkání. Tedy jediný za naší přítomnosti, protože zhruba po hodince hraní se začalo poměrně rychle stmívat a na hru už nebylo vidět, tak jsme se celí říční odebrali k osvěžení k nedalekému moři.

Fakt, že na hru nebylo vůbec vidět, však neodradil na africké spoluhráče, kteří tak v této Buzkaši verzi kopané pokračovali až do nočních hodin. My se raději po tomto strhujícím a skoro smrtícím zápase vytratili zpět na hostel, marně doufajíc, že se sebe budeme moci smýt vrstvy mořské soli a fotbalového potu. Samozřejmě, že netekla, ale trocha vody v trubkách zbyla a to na spláchnutí soli stačilo. Další den jsme se přesunuli na sever ostrova v očekávání dalších dobrodružství. To ale překazil plný nástup období dešťů a my se tak vrátili zpět na pevninskou Tanzánii.

Hrozné počasí nepřestávalo a my byli nuceni trávit celé dny na hostelovém pokoji. Deště šli tak daleko, že v Dar es Salaamu způsobili lokální záplavy. Nedalo se nic dělat museli tuto krásnou a úžasnou zemi opustili nadobro. Země plná milých tváří a z afrických zemí je jednou z těch pro turisty nejpřívětivějších. Natrvalo se zapsala do našich vzpomínek a zanechala nutkání se do Afriky znovu brzy vypravit.

Období dešťů přichází!

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*