(Matné) vzpomínky na Afriku

Hello my name is Mr. Zanzibar!

Imigrační procedura na Zanzibaru byla úplně stejná jako v pevninské části Tanzánie. Vyplnění vstupní karty a stání ve frontě na rentgen, který opět nikdo nekontroloval. Avšak zde kontrolní procedura probíhala o poznání rychleji. Po pár minutách opustili přístav a vstoupili na prašnou silnici. Tentokrát nebylo žádné tradiční dohadování se s taxikáři a jinými dohazovači. Ne, že by tam na nás nečekali, ale náš hostel byl pouhý necelý kilometr od přístavu, a tak jsme se vydali po svých.

Ten den byla obloha téměř bez mráčku, tropické Slunce pražilo a město nám chystalo uvítání. Nebylo to vlastně město, jako spíš jeho obyvatelé a zevlové kolem. Hned jak jsme opustili bránu přístavu, tak nás několik podnikavců začalo uctivě vítat a nenápadně nabízet, taxi nebo člun, popřípadě hotel. O kus dál byli už poněkud prozaičtější prodejci se slunečními brýlemi, a nakonec jsme se setkali i s pouličními králi – zmrzlináři. Naše cesta vedla kolem sultánova paláce až do úzkých a křivolakých uliček Stone Townu, kde jsme měli mít rezervované ubytování v jednom hostelu.

Přístavní cesta do města.

Hledání ubytování

Myslím, že bez GPS na mobilu bychom nikdy neměli šanci hostel nalézt, protože jsme ho nenalezli ani s GPS. Ta nás dostala pouze do přilehlé uličky. Naštěstí zde stál malý obchůdek, a tak jsem se šel na tento náš hostel optat obsluhy, jelikož jsme prolezli přilehlé okolí křížem krážem, ale hostelová cedule nikde. Jakmile jsem pánovi za pultem na mobilu ukázal název hostelu odvětil: “Jo to je tady, pojďte za mnou”. Vyrazili jsme chodbou, kudy se vcházelo do obchůdku, akorát na druhou stranu, než jsme přišli.

Náš nový přítel z obchůdku otevřel dveře tmavé místnosti, kde z nějakého důvodu nešlo rozsvítit. Svítili jsme si tedy na cestu mobilem a následovali obchodníka, který začal stoupat po dřevěných schodech nahoru. Vystoupali jsme až k mohutným dřevěným dveřím, které se náš přítel pokoušel otevřít, ale byly zamčené. Všechno to vypadalo minimálně podezřele. U dveří nebyl žádný nápis, ba ani zvonek. “Je zamčeno, počkejte tady,” řekl obchodník. Byli jsme už skoro na odchodu, odhodláni nalézt si ubytování jinde, když konečně dorazil náš skutečný majitel hostelu.

Křivolaké uličky Stone Townu.
Ve Stone Townu plyne čas pomalu.

Průzkum Stone Townu

Byl to mladík kolem 25 let a jmenoval se Moody, nebo si tak jenom říkal. Už jen pohled na něho mi říkal, že rozhodně spořádaný a zodpovědný život nevede, když ani není schopen umístit ceduli na dveře. Pozdravili jsme se a on nás pustil dovnitř. Hostel nevypadal nejhůře, tedy na africké poměry. V pokojích sice nebyla klimatizace, ale zato tam byl větrák, který jak jsme později zjistili vůbec nefoukal, přes postele byla pověšená děravá moskytiéra, v koupelně tekla jenom vlažná voda, wifi fungovala asi 5 minut denně, několikrát za den vypadával proud, a tak jsme si plácli.

Hodili jsme si naše krosny na pokoj, a chtěli hned vyrazit prozkoumat zákoutí Stone Townu. A hlavně se někde pořádně najíst. Ke všemu jsme už neměli žádné tanzánské šilinky, takže jsme potřebovali potkat i bankomat. Moody se nabídl, že nás k bankomatu i dobré restauraci doprovodí. Cestou nám pak nabízel nejrůznější výlety za skvělou cenu, skvělou zejména pro něho. A jelikož slibem nezarmoutíš, tak jsme mu slíbili, že si to určitě rozmyslíme a dáme mu vědět. Nabídl nám také možnost jít si zahrát fotbal s místním plážovým týmem, což už znělo o poznání lákavěji.

Stone Town.

Jídlo a zábava na Zanzibaru

Peníze z bankomatu se nám povedlo vybrat až napotřetí. Výběr z bankomatu v Tanzánii je obřad, který vám dodá určitý pocit bohatství, i když bohatí ve skutečnosti vůbec nejste. Po výběru částky v přepočtu okolo dvou tisíc korun vám vyjede tak tlustý balíček bankovek, že jej nelze zavřít do peněženky. Pravdou ale je, že opět rychle zmizí. Obzvlášť jste-li na Zanzibaru a milujete sea food, tedy vlastně pivo a sea food. Moody nám ukázal restauraci, kterou bychom prý rozhodně neměli vynechat. Nevynechali. Hned jakmile nám ji ukázal, tak jsme vstoupili dovnitř a začali si poroučet věci na gril. Krevety, tygří krevety, ryby, chobotnice, sépie, zkrátka všechno, co skvěle chutná a u nás není pořádně k dostání nebo je, ale za vysokou cenu.

Vysmátá dvojice gril masterů.

Odpoledne jsme poté strávili proplétáním se uličkami města, pozorováním jeho obyvatel, vyhýbání se otravným prodejcům, a hlavně návštěvou sultánova paláce. Tam jsme dostali svého soukromého průvodce. Dle odhadovaného stáří byl jistě pamětníkem Zanzibaru jako britské kolonie. S obrovským nadšením nám o všem detailně vyprávěl a vše ukazoval. S tím ukazováním zas tak moc práce neměl, jelikož krom pár obrazů a skříní tam nic moc k vidění nebylo. Ale zase jsme se dostali na balkón paláce, odkud byl skvělý výhled na přístav a také do zahrad. Nakonec nám ukázal první automobil na Zanzibaru, přičemž jsme se rozloučili.

Sultánův palác.
První automobil na Zanzibaru.

Navečer jsme dostali typ na noční trhy na nábřeží vedle přístavu. Zde se rybáři, nejrůznější prodejci a přeprodejci snaží prodat svůj buďto úlovek nebo nález či dokonce lup. Mají nejrůznější triky, jak vám zboží prodat, a je, jak jsme se přesvědčili, i těžké jim odolat. Trh byl provoněný grilovaným masem, a to zejména čerstvými rybami a mořskými plody. Jen co jsme se na pár metrů k trhu přiblížili, tak naši přítomnost zpozorovali snad všichni přítomní trhovci. A jak to, tak v Africe bývá, tak každý Mzungu (bílý člověk) je podle místních milionář a určitě se chce o své milióny podělit. S tímto povědomím k nám začali trhovci postupně přicházet a tahat nás ke svým stánkům.

Výhled ze sultánova paláce.

Hello my name is Mr. Zanzibar!

Protože jsme si stejně chtěli něco k večeři dát, tak jsme povolili, a nechali se přitáhnout k prvnímu stánku. Stánek obsluhoval mladík v kuchařské uniformě a čepici. Představil se jako Mr. Zanzibar, který následně spustil neuvěřitelný kolotoč. Bleskurychle začal popisovat, co nabízí. Stůl měl doslova posetý nejrůznějšími druhy špízů a na nich krevety, ryby, humry, kraby, sépie, chobotnice, ale i kuře či kachnu. Pak spustil další příběh o tom, jak zboží chytají každé ráno čerstvé a že je tu jenom pro nás. Čekal jsem, že spustí i další příběh o tom, kolik na lovu ztratili mužů a že musí živit jejich rodiny, ale to už ani nevím jak a proč, ale všichni jsme v ruce drželi papírový talíř.

Západ slunce u přístavu.
Hello my name is Mr. Zanzibar!
Připravené špízy na grilování.

Prostě nás dostal. A to jsme si říkali, že si trh projdeme celý, a pak se rozhodneme, kde si, co dáme a že rozhodně neskončíme hned u toho prvního stánku. Samozřejmě jsme u něho skončili. Tak jsme si nechali ogrilovat nějaké ryby, krevety a humry. K ceně Mr. Zanzibar udal pouze jakési rozpětí a že když nám nebude chutnat, tak nemusíme platit nic. Bylo mi jasné, že po jídle nás bude čekat tvrdé smlouvání. Nakonec nás usadil v nedalekém parčíku s tím, že jídlo nám přinese, až bude hotové. My se tak na chvíli usadili a smáli se své naivitě.

Asi za deset minut jídlo donesli. Vonělo a chutnalo neuvěřitelně. Vůně ryb nepřitahovala jen nás, ale i desítky místních koček, které se začaly houfně sdružovat kolem nás. Člověk musel jíst skutečně opatrně a za žádnou cenu nesměl jídlo odložit. Kdyby to udělal, spustil by do pohybu obrovskou kočičí masu, jenž by se jen tak nezastavila. Po jídle se pak objevil Mr. Zanzibar znovu. Nesl si propisku a tácek. Na tácek propiskou potom napsal cenu, kterou požaduje. Částka to byla samozřejmě ta nejvyšší možná z předem udaného cenového rozpětí. Já jsem tedy na oplátku začal s nejnižší cenou z daného rozpětí. Po chvilce handrkování a odvolávání se na nemocné rodiny, všechny sirotky a hladové světa jsme dosáhli konsenzu a shodli se zhruba na částce mezi.

Kočičí lavina číhající na kořist.

Liga mistrů

Ten večer jsme zakončili v místním baru, který se jmenoval Tatoo. Byl to bar, kam chodili převážně místní hrát kulečník. My jsme obsadili bar, objednali piva, a pustili se do sledování fotbalu, který se v baru promítal. Hrála se evropská Liga mistrů. Nikdy bych nevěřil, jak lidé z tak od Evropy vzdálené země mohou prožívat utkání, které se jich de facto nijak netýká. Hrál Liverpool, který místní masově podporovali, a když dali gól, tak skoro bar zbourali. My jsme se nakonec v baru taky trochu zbourali.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*