(Matné) vzpomínky na Afriku

Hot Springs a poslední dobrodružství na safari

Když jsme dorazili do kempu, tak už tam nestály žádné stany. Místo stanů zaujal jedinec čápa marabu, který se po louce procházel a hledal potravu. I ty naše stany byly už sbaleny kuchařem, který stál u cesty a netrpělivě nás očekával. Aby ne, měl už vyrazit s jinou výpravou, ale ještě od nás nedostal spropitné. Za každý den safari je očekáváno spropitné, které se vyplácí na konci výletu. Obvyklá taxa bývá 10 – 20 dolarů za den za celý džíp. Kuchař dostal něco navíc, a tak nám celý šťastný podával ruku a loučil se.

Čáp marabu.

Rozloučení se se Safari

Po našem rozloučení jsme se začali pakovat i my. Naložili jsme naše krosny a stany do džípu, a rozjeli se směr Arusha. Cestou jsme se ještě zastavili v malém městečku, kterým jsme projížděli. Městečko to bylo skutečně malebné. Vedla jím jen jedna cesta a podél ní stály chatrče a nejrůznější plechové boudy, které již poznaly kouzlo koroze. Sem tam byl obchůdek pro turisty s africkými obrazy a jiným uměním. Místní bosé děti pobíhaly kolem a kopaly do něčeho, co kdysi bylo míčem či možná i zvířetem. Juma tam měl vyložit stany a natankovat.

Cesta uběhla poměrně rychle. V jejím průběhu jsme si s Meleckem a Chrisem vyměnili emaily, abychom si mohli nasdílet ty nejlepší safari fotky. Později v Arushe jsme ještě poprosili Jumu, aby nám zastavil u dopravní společnosti Kilimanjaro, kde jsme si chtěli dopředu koupit lístky na autobus a vyhnuli se tak hektickému shánění jízdenek v ranních hodinách. Hlavně také bývá tato společnost často vyprodaná. Lístky jsme koupili jen tak tak. Chtěli jsme jet zpět do Dar es Salaamu za dva dny a v autobuse zbývalo už jen pár posledních míst.

Když jsme vycházeli z prodejny autobusové společnosti, tak kolem nás projelo nákladní auto, jež vezlo na své korbě asi dvacítku mužů oděných do oranžových stejnokrojů. Byli to samozřejmě vězni. Co mě opravdu zaujalo, tak to byl systém zabezpečení. Na korbě sice byla mříž, ale s takovou roztečí, že by se jí protáhla i Halina Pawlowská. Udiveně jsem se zeptal Melecka, “To neutečou?”. “Ne, kdyby někdo seskočil dolů, tak ho hned zastřelí,” odpověděl s jistotou Meleck.

Poslední pohled na divočinu.

Sladkosti pro Afriku

Potom už jsme se s Meleckem a Chrisem rozloučili a po menším nákupu potravin na cestu do Salaamu, nás Juma odvezl opět do našeho oblíbeného hostelu v samotném srdci slumu v Arushe. Silnice ve slumu se mi zdála ještě horší než kdykoliv předtím. Jámy na mamuty, které byly její součástí, jako by se zvětšily. Juma nás odvezl až ke vchodu a pomohl nám vyložit věci, načež jsme mu předali jeho spropitné, které s vděčností přijal. V hostelu nás opět přivítal Junior se svou dánskou přítelkyní, ukázal lednici plnou piva a my se spokojeně ubytovali.

Posadili jsme se ke stolu a otevřeli si každý láhev piva Kilimanjaro. Do večeře jsme měli ještě asi dvě hodiny času, tak mě napadlo, že bychom mohli před večeří trochu prozkoumat slum a potěšit místní děti. Přivezli jsme z Čech spoustu sladkostí a tohle by byla skvělá příležitost, jak je udat, a také se trochu před večeří projít. Moc jsme nevěděli, do čeho jdeme a s jakou rychlostí se zprávy ve slumu šíří, takže jsme nakonec skoro nikam nedošli.

Jen co jsme opustili bránu hostelu, uviděli jsme skupinku dětí sedících u chatrče vedle, a tak se z nich staly první obdarovaní. Málem byly i posledními, protože pořád neměly dost. Pokračovali jsme raději dále na konec ulice, kde se na nás po pár vteřinách rozdávání sladkostí vyřítila dětská lavina. Nevím, jakým médiem si děti informaci předaly dál, ale bylo to rychlejší než jakoukoliv high-tec vymožeností. Jedna dětská ruku přetlačovala druhou. Nakonec se dostalo na všechny, dokonce i někteří vynalézaví se stavěli do fronty vícekrát.

Distribuce sladkosti v arushském slumu.

Celá tato aktivita nám zabrala místo odhadovaných dvou hodin, celých deset minut, než jsme rozdali úplně všechno. Procházet se jen tak po slumu se nám nechtělo, a tak jsme se s pocitem zachránců vrátili zpět k pivu v hostelu. Zbýval nám ještě jeden den v Arushe a chtěli jsme ho samozřejmě využít nějak smysluplně. Proto jsme se na druhý den domluvili s Juniorem na výlet k termálním pramenům Hot Springs, které jsou známé svoji průzračnou horkou minerální vodou.

Děti ve slumu.
Další a další přicházejí.

Policejní korupce v Africe

Ráno pro nás přijel řidič, kterého zavolal Juniorův bratr. Když jsem auto uviděl, tak si řidič okamžitě získal mou neskonalou úctu. Přijel obyčejným osobním automobilem. Když zvážím, jakou cestou musel jet a kolik propastí na cestě do slumu překonat, tak to skoro odporuje fyzikálním zákonům. Nastoupili jsme do auta a čekali, jak řidič cestu zvládne s plně naloženým autem. Bylo vidět, že je na podobný druh příkopovitých cest a silnic zvyklý, a s poměrně značnou jistotou všechny jámy vyjel. Potom jsme se už dostali na asfaltovou cestu, odkud měla cesta trvat něco přes půl hodiny.

Jen co jsme opustili hranice města Arusha, objevil se policejní zátaras a kontrola náhodně vybraných vozidel. O té náhodě lze spíše spekulovat, protože když někdo veze Mzungu (bílé turisty), tak je zastaven bez výjimky. Bílí turisté znamenají peníze a peníze chtějí i policisté. I když lze asi těžko hovořit o policistech v pravém slova smyslu. A tak samozřejmě zastavili i naše auto. Policisté začali obcházet auto, studovat a kontrolovat všechno do nejmenšího detailu. Dokud nenajdou něco v “nepořádku”, pak se buď zaplatí úplatek nebo se dál nejede.

Policisté donutili k úplatku i našeho řidiče. Bohužel žádali tolik, kolik u sebe řidič neměl. Vystrašený a nervózní řidič se objevil u našeho okénka. “Nemohli byste mi dát na úplatek? Já tolik nemám, a když nezaplatím, tak mě chtějí odvézt na stanici, a to je pak BIG PROBLEM,” vydal ze sebe řidič. Dali jsme chudákovi požadovanou částku, on ji zmuchlal do kostičky, a dal si ji do dlaně. Dlaní potom potřásl policistovi a my pokračovali dál.

Poslední překážka na cestě

Byli jsme už asi pouhý kilometr od pramenů, když jsme projížděli poslední vesnicí. Zastavil nás místní náčelník, že dál nemůžeme. Most je rozbitý a auto po něm nepřejede, ale že s námi může poslat průvodce, a ten nám ukáže brod, kterým projede i auto (samozřejmě za úplatu). Tohle bylo už v řidičovo režii, a tak s námi vyjel ještě jezdec na motocyklu. Jel asi tak tři sta metrů před námi, než nás dovedl na místo.

Když jsem “brod” poprvé uviděl, tak jsem ihned směřoval svou otázku na řidiče: “Je naše auto aquamobil?” Nevím, jaké mají v Tanzánii představy o brodu, ale jsou zcela jistě v rozporu s mými. Tanzánský brod měl hladinu a průtok asi jako Vltava v Českém Krumlově. Nicméně řidič i zvěd řekou prošli. Sice byli po kolena ve vodě, ale usoudili, že to automobil zvládne. Nevím jakým zázrakem, ale řidič řekou projel, aniž by se dovnitř dostala jediná kapka vody. Po této poslední překážce nás přivítala vstupní brána k pramenům.

Brod přes řeku.

Hot Springs

Jezírko bylo s prameny bylo opravdu podmanivé. Průzračná bleděmodrá voda a kolem dokola jen stromy. V jezírku se už koupalo pár turistů, a také zde předváděla svoji akrobacii i skupinka místních, když létala neuvěřitelně vysoko na přidělané provazové houpačce. My jsme nikam nespěchali, a tak jsme si v nedalekém stánku s občerstvením zakoupili pár piv.

Nezůstali jsme však u jednoho, což Lukáše povzbudilo k tomu, aby začal šplhat na vysoký strom, z jehož větve se dalo do termálního jezírka skákat. Místní ho dokonce začali ke skokům povzbuzovat, “jump big man”. Lukáš převedl několik skoků, potom k nim připojil i zhoupnutí, které zakončil mocným placákem. Později začalo přijíždět více turistů, a to byl signál pro nás se spakovat a vyrazit zpátky. Druhý den nás čekala nekonečná cesta autobusem přes půlku Tanzánie, takže jsme se na ni potřebovali připravit.

Skrytý poklad za palmami.
Hot Springs a poslední dobrodružství na safari
Termální prameny u Arushy.

Vyrazili jsme směr hostel, ale náš automobil opět narazil na nám již známý brod. Tentokrát byla situace o něco vážnější, protože vody v řece značně přibylo. Teď už opravdu nebylo možné naším autem řeku přebrodit, jelikož to potvrdil i náš řidič. Vydali jsme se proto k mostu, o kterém nám místní náčelník tvrdil, že je v havarijním stavu. Most vypadal na pohled hrozně, báli jsme se dokonce i jen přejít. Nakonec se však ukázal bezpečnější než betonová lávka v Tróji. Přešli jsme na druhý konec lávky a instruovali řidiče, aby to pořádně rozjel, jako ve filmu Nebezpečná rychlost a případně most přeletěl.

Most přes řeku.

Odjíždíme zpět do Dar es Salaamu

Řidič i most to zvládli nakonec skvěle, a my se tak mohli dostat zpátky do našeho ghetta a hostelu. Ráno autobus odjížděl už v 6:30, jízdenky už jsme měli, zbývalo jen objednat odvoz na autobusové nádraží. Odvoz jsme objednali u Juniora, dokonce slíbil, že vstane s námi a že bude i snídaně. A samozřejmě zaplatíme učet za bar. Ráno jsem vstal o něco dříve, abych stihl i sprchu před autobusem, a také si vše pořádně zabalit. Junior si také přivstal, aby stačil ten náš účet za pivo spočítat. Nakonec se dopočítal a myslím, že na tanzánské poměry se z něho stal milionář.

Taxi nás odvezlo na autobusové nádraží a řidič nám i ukázal, kde autobus zastaví. Když autobus dorazil, tak se z venku nelišil od ostatních dálkových autobusů v Tanzánii. Uvnitř však bylo daleko větší pohodlí, a dokonce i klimatizace, občerstvení a záchod! Cena byla v přepočtu vyšší asi o 30 korun, než u autobusu, kterým jsme do Arushy přijeli. Ten ani jednu z těchto vymožeností neměl. My tak vyrazili na dvanáctihodinovou cestu ve značném africkém komfortu.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*