(Matné) vzpomínky na Afriku

Až moc blízké setkání s africkými šelmami…

Budík se rozzvonil těstě vedle mé hlavy, jeho display ukazoval pět hodin ráno. Venku byla ještě černočerná tma, a jít ze stanu ven se mi opravdu nechtělo, a tak jsem se ještě chvíli povaloval. Odjezd byl však naplánován na šestou hodinu a hodlal jsem stihnout i snídani, takže mi nakonec nic jiného, než vstát do tmy plné šelem nezbývalo. Vylezl jsem i s Pepou, a šli jsme vykonat ranní hygienu do kempové “koupelny” pár metrů za stany. Náš kuchař mezitím rozdělal oheň a pustil se do přípravy snídaně. Když jsme se vraceli z “koupelny” zpátky (rozumějte sud s vodou, která ani nebyla pitná), bylo už skoro tři čtvrtě na šest. Procházeli kolem stanu, kde spal Lukáš a Miky. Měli ještě půlnoc. Už večer předtím mě napadlo, že bych je mohl trochu postrašit. Přeci jenom jsme v divočině mezi šelmami a nikdo nás nehlídal. Vtípek s kočkovitou šelmou by je mohl trochu probrat, pomyslel jsem si.

Sedl jsem si do dřepu a začal škrábat ze strany na jejich stan a vydávat při tom vrčivé zvuky. Návnada byla položena a nečekaně rychle zabrala. “Ty vole, co to bylo? Co to bylo?” ozývaly se hlasy ze stanu. Měl jsem co dělat, abych se nezalknul smíchem, který jsem se snažil zadržet. Pokračoval jsem dále po obvodu stanu k jeho vchodu a neustále na něho škrábal a vrčel. “Ty vole, to je nějakej králík nebo kočka,” promluvil opět stan. “Jdi pryč, jdi pryč,” a stěnu stanu zasáhly dva údery ve staze šelmu odehnat. To už jsem se musel kousat do ruky, abych se smíchy neprozradil.

Můj vtípek se pomalu blížil do finále. Škrábal jsem už na stanové dveře. Myslím, že napětí vše stanu se dalo krájet, protože kluci už docela ztichli. Připravovali se vpád šelmy do nitra stanu a následný boj. Lukáš si do ruky připravil spacák a hodlal do něho vetřelce ulovit. Pomalu jsem uchopil stanové dveře a chystal se mohutně trhnout a zařvat. Ještě jsem počkal asi pět sekund, pak jsem rychlým trhnutím otevřel dveře a s řevem šelmy strčil dovnitř hlavu. “ÁÁÁÁÁÁÁ,” řvali leknutím a strachy Miky s Lukášem. “Ty vole, to je kok*t,” vzkázal se zřetelnou úlevou v hlase Miky. Já padl na záda a několik minut se smíchy nemohl zvednout.

Východ slunce nad Serengeti.

Ranní savana a hroši

Vtípku jsme se smáli ještě u snídaně. Avšak samotná snídaně byla spíš k pláči. Kuchař spálil vajíčka, a tak jsme měli jenom rozdrobené sušenky a instantní kávu. Po snídani jsme si ještě zabalili věci a nechali jsme je ve stanu. Bylo v plánu se sem po ranním safari znovu vrátit, stany s bágly naložit a vyrazit směr Ngorongoro. Slunce už pomalu vycházelo a začalo osvětlovat probouzející se savanu. Bylo k vidění mnoho kýčovitých obrazů. Jen jsem čekal na párek žiraf, jejichž stínová silueta se odrazí ve svitu vycházejícího Slunce, leč žirafy nepřišly. Asi dvě hodiny nepřišlo totiž vůbec nic. Ale i kdyby nějaká zvířata přišla, tak by je stejně nikdo neviděl, protože celá posádka auta, kromě mě a řidiče upadla do hlubokého, v některých případech i hlasitého spánku.

Stádečko impal.
Serengeti
Ranní savana.

Všechny probudil až můj křik, “HROŠI! ZASTAV!”. Projížděli jsme kolem malého jezírka či spíše slepého ramene říčky, kde se chladilo větší stádo hrochů. Juma se snažil s autem dostat co nejblíže, ale jak nás hroši zpozorovali, ihned plavali pryč. Pokusili jsme se jezírko objet, abychom si je mohli lépe prohlédnout. Jakmile hroši zahlédli, že se na břehu něco děje, tak odplavali zpět na místo, kde jsme je uviděli poprvé. Pokračovali jsme tak raději dále, protože tuto hroší hru jsme my vyhrát nemohli.

Hroší jezírko.
Hroši se raději stěhují.

Cestou od hroší říčky jsme ale potkali další, tentokráte nepočetnou rodinku těchto na souši nemotorných sudokopytníků, která se také pádila zchladit do hrošího bahniště. Od tohoto setkání se se zvířaty roztrhl pytel. Pokračovali jsme jízdou v nekonečné savaně a pomalu se blížit k nezměrným stádům zeber a pakoňů. Stáda byla roztroušena, kam jen oko dohlédlo. Projížděli jsme jimi snadno, jako útočníci českou fotbalovou obranou. Zvířata odskakovala, uhýbala z cesty a utíkala jako o závod kolem našeho auta. Zebry a pakoně neutíkali jen před naším džípem, ale i před nedalekou skupinkou hyen skvrnitých, která zřejmě měla zebry na obědovém menu. Dalšími obyvateli savany, kteří náš džíp pozorovali, byli i velcí afričtí pštrosi a rodinka mangust.

Hyena na číhané.
Hroší máma.
Serengeti
Nekonečné pláně Serengeti se zebrami a pakoni.

Pozor na gepardy!

Celá scénka jako by vypadla z obrazovky pořadu od National Geographic. Teď už to chtělo jen nějakou kočkovitou šelmu na lovu. A mé přání se stalo skutečností, a to hned dvakrát. Ve stínu jediného balvanu široko daleko odpočíval bratrský pár geparda štíhlého. Leželi, oddychovali a jedním okem pozorovali, zda se nenajde nějaká příležitost k naplnění žaludku. Když jsme u nich zastavili, tak se náhle oba zvedli a pomalu odcházeli pryč. Zřejmě je naše otravné obličeje a foťáky nebavily. V tom jeden z gepardích bratrů spustil onen slavný sprint s neuvěřitelným zrychlením.

Odpočívající gepardí bratři.

Než jsem se stačil zorientovat a identifikovat jeho cíl nebo důvod proč vystartoval, tak se náš milý gepard už cílem ládoval. Byl to obyčejný králík, gepard ho chudáka zběsile cupoval. Když gepardí bratr své dílo dokončil, zdvihl svou krví potřísněnou hlavu a počal se znovu rozhlížet. Náš džíp mu očividně učaroval a milý gepard se proto vydal k němu. My byli všichni na nohou a s úžasem sledovali jeho počínání. Původně jsem myslel, že si chce pouze odpočinout po namáhavém běhu ve stínu našeho auta. On ale udělal něco, co nečekal vůbec nikdo ani v tom nejdivočejším snu.

Gepard došel k motoru a z ničeho nic vyskočil na kapotu auta. Posadil se, rozhlížel se do krajiny. Těžce oddychoval, pak se začal zajímat o to, kdo v autě sedí. Celý zkoprnělý jsem sledoval, jak si mě gepard ze vzdálenosti jednoho a půl metru prohlíží. Pozoroval nás asi deset minut. Mysleli jsme si, že jsme v bezpečné vzdálenosti a že nám tedy nic nehrozí. Jenomže jen tak bezduché posedávání přestalo našeho geparda bavit. Rozhodl se, že se na nás podívá zblízka.

Přímý pohled do gepardí tváře.
Až moc blízké setkání s africkými šelmami...
Gepard na našem džípu.

Až příliš blízké setkání

Nutno podotknout, že střecha našeho auta byla stále otevřená. Gepard tak udělal jeden skok a během sekundy byla tato velká kočka na okraji střechy a koukala dolů na partu mlčících a krčících se týpků uvnitř. “Hlavně ticho, žádné rány a rychlé pohyby,” šeptal Juma. Jen to dořekl, tak našemu australskému kolegovi Chrisovi něco s ohlušující ránou upadlo na zem. Gepard naštěstí jen párkrát zamňoukal.

Po chvilce gepardovi nečinnosti jsme se trochu osmělili a využili takto skvělé příležitosti k natáčení a fotografování. To ho zjevně otrávilo, a tak ulehl na hranu střechy a počal opět pozorovat savanu. Oddechli jsme si. Ale i tak nám pár centimetrů nad hlavou seděla velká kočka s ostrými zuby a drápy. Svůj dlouhý huňatý ocas spustil náš čtyřnohý miláček mezi nás do auta a občas s ním někomu jemně nafackoval.

Blízké setkání s gepardím ocasem.

Když už jsme si mysleli, že jsme z nejhoršího venku, tak se kočička opět postavila na všechny čtyři a rozhodla se po okraji naší střechy projít. Myslím, že v tu chvíli by se v nás krve nedořezalo. Gepardovi několikrát podklouzla noha a párkrát si i trochu “zahrabal”. Už jsem v duchu viděl, jak ho mám na klíně. Nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby skutečně spadl dovnitř. Odnesli bychom to minimálně ošklivými škrábanci, jak by se zvíře snažilo dostat z auta ven. Jak gepard chodil sem a tam, tak ho najednou napadlo, že by si mohl cestu zkrátit, a to přímo přes moji hlavu. Díkybohu jsem měl na hlavě kšiltovku a včas jsem s ní uhnul. Takže mě gepard jenom párkrát pošimral na hlavě, jak na ni chtěl vstoupit.

Když uviděl moji neochotu spolupracovat, otočil se a seskočil konečně dolů z auta. Asi nejde slovy vyjádřit naši úlevu. Jen jsme se všichni trochu nejistě smáli, ale byli jsme rádi, že je pryč. V takový zážitek jsme nedoufali ani po deseti pivech. Juma nastartoval auto a rozjel se směr naše kempové nocležiště, kde už nás čekal kuchař s obědem. Po obědě jsme znovu všechny stany, spací pytle a batohy naložili do auta a pustili se vstříc naší další a už poslední zastávce, tentokráte na úpatí kráteru Ngorongoro.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*