Každá masajská vesnice vypadala takřka na chlup stejně. Lišily se jen počtem chatrčí schovaných za plotem kolem vesnice. Hned vedle plotu byla ohrada pro poněkud vyhublý masajský dobytek. Plot i ohrada byly vyrobeny z klacků roští, bahna a trusu, stejně jako masajské příbytky. Dostalo se nám té výsady, že jsme si mohli interiér jedné z chatrčí prohlédnout. Bylo celkem obtížné dostat se dovnitř, obzvláště pokud nejste Frodo Pytlík nebo Roman Skamene.
Nakonec se nám všem přeci jen podařilo do jedné chatrče nasoukat. Uvnitř byla absolutní tma, takže jsme si museli svítit mobilem, abychom alespoň něco viděli. Ale nebylo toho k vidění mnoho. Několik provizorních lůžek a ohniště. Ohniště mě trochu překvapilo, protože chatrč neměla žádný komín, a kromě dveří ani žádné jiné odvětrávání, a proto v ní také bylo neuvěřitelné horko a dusno. Vydržel jsem tam jen asi dvě minuty a musel jsem vrátit zpět na vzduch.
V prostředku vesnice stálá provizorní tržnice, která byla naplněna předměty vyrobenými jejími obyvateli. Předměty byly samozřejmě na prodej, a i se celkem očekávalo, že si něco koupíme. Předtím nás ale ještě čekala návštěva místní školy. Škola nebyla nic než jen další chatrč, akorát chatrčovitější než ty ostatní. Byla však daleko prostornější, a člověk dovnitř nemusel lézt po čtyřech. Ze stěn školy už bahno a trus částečně opadaly, a tak se vytvořila velká přírodní okna. Děti tak získaly na učení denní světlo.
Masajský obchod a záchod
Uvnitř školy na nás pak čekala sehraná scénka. Místní tam stačili nahnat všechny děti ve věku 1 – 10 let, a když jsme vstoupili dovnitř, děti začaly sborově zpívat Hakuna Matata. Patrně chtěl místní náčelník tímto způsobem docílit dalšího fundrisingu. Dětem jsme ale akorát rozdali sladkosti, které jsme s sebou do Afriky přivezli. Čekal nás ještě „povinný“ nákup místních suvenýrů. Všechny nabízené předměty vyrobili ručně vesničané, ruční výrobě odpovídaly i přemrštěné počáteční ceny. K prodeji byly nejrůznější masajské šperky, náušnice, náhrdelníky, sošky, nádoby apod.
Smlouvání bylo tvrdé, ale i tak jsme se stali mecenáši vesnice a náčelník nám vzkázal poděkování za podporu jeho lidí. Byl čas jet dát, přece jenom jsme nechtěli stavět stany za tmy. Rozloučili jsme, a já se před odjezdem ještě duchaplně vydal na záchod, který byl asi sto metrů za vesnici. Normálně bych šel někam za strom, ale zde byl strom jenom jeden a pod ním zrovna seděli Masajové, kteří mě pozorovali. Záchod byl tak strašný, jak jen může masajský záchod být. Už mi bylo jasné proč, je tak daleko za vesnicí. Otevřel jsme „dveře“ masajské kadibudky a ihned jsem je zase zavřel. Zápach a množství much mi zabránili ve vstupu, a v i dalším pokusu je otevřít. Holt jsem musel jít vedle.
Sbohem Masajové, jedeme do Serengeti!
Náš džíp se opět rozjel, Chris naštěstí už pustil a vrátil hudební nástroj, na který celou dobu hrál, a všichni jsme se pustili do ostražitého pozorování přírody kolem. „ZEBRY, ZEBRY, STOP!“, řvali jsme jeden přes druhého, když jsme je poprvé v dálce zahlédli. Byly dost daleko a ani nešly pořádně vyfotit, ale nešlo tomu odolat. Co když už jiné neuvidíme? Netušili jsme, že jich další den uvidíme asi milion.
Nebyli to jen zebry, kvůli čemu nebo spíše komu jsme neustále zastavovali. Byli tu i pakoně, prasata či pštros, který vlezl do našeho zorného pole. Bohužel ale nikdo z velké pětky. Velkou pětkou se v jazyce profesionálních lovců či safari průvodců označuje pětice afrických zvířat, jejichž lov a případně pozorování je obtížné či nebezpečné. Patří sem velký africký slon, nosorožec, africký buvol, lev a leopard.
Svištěli jsme si to savanou poměrně slušnou rychlostí. Náš řidič chtěl dohnat zpoždění, které jsme nabrali u Masajů a dojet k tábořišti ještě v rozumnou hodinu. Jeli jsme polní cestou s velkým množstvím děr, prohlubní, proláklin a děr na mamuty. V autě bylo poměrně obtížné sedět, natož stát a přes otevřenou střechu pozorovat krajinu.
Velká pětka v Serengeti
Serengeti znamená v jazyce Masajů nekonečné pláně. A myslím, že ti Masajové nemohli najít ve svém chudém jazyce vhodnější pojmenování. Pláně jsou nekonečné jako oceán, akorát na suchu. Myslím, že by se na nich dalo i pozorovat zakřivení země. Napůl uschlá tráva, kam jen oko dohlédne, občas malé křoví, strom žádný a velmi vzácně se ze země vynoří skála, která jako by čekala na lvího krále, až ukáže právě narozeného Simbu. A k takové skále jsme právě dorazili a nebyla tam jedna, ale hned tři.
Pomalu jsme přijížděli k první skále. Všichni oči na stopkách. Po leopardovi nebo lvu ani stopy. Juma znovu startuje auto a zpomaluje u druhé skály. Mohl jsem si krk vykroutit, jak jsem si přál, abychom nějakou tu šelmu viděli. Bohužel, ani druhá skála šelmu nenabídla. Jedeme ke třetí a poslední skále. Skála není dobře viditelná, a tak ji musíme trochu objet, abychom se dostali do lepšího pozorovacího úhlu. A v tom narazíme na další džíp, který stojí u skály a jeho posádka něco pozoruje. To je dobré znamení. Juma u džípu zastavil. Ukazuje a říká, „Tam nahoře, na kameni pod stromem“. Myslím, že lepší popis toho, kam se podívat jsme ani nemohli dostat. Skála byla celá pokrytá kameny a stromy, takže mi skoro oči vypadli, ale stejně viděl to co na předchozích dvou skálách. Nic.
Nakonec Juma ukázal přesně, kam se máme podívat. Zaostřil jsem a po chvíli skutečně spatřil ocas leoparda, který visel zpoza kamene. Moc jsem nechápal, proč všichni tak zuřivě natáčí a fotografují, když je vidět jenom ocas. Chvíli jsme čekali, jestli se kočka nepohne a neukáže se nám více, ale pan levhart o nás zájem neměl. Bylo už pozdě odpoledne a byl čas opět vyrazit. Mrzelo mě, že jsme viděli jenom ocas, ale co se dalo dělat. Juma nám pak slíbil, že po cestě jsou ještě jedny skály a že můžeme zkusit ještě štěstí tam.
Ke skále jsme dorazili asi za dvacet minut. A tentokrát jsem už žádnou asistenci, brýle ani dalekohled nepotřeboval. Byl tam a byl viditelný pouhým okem. Majestátný obrovský lev s vlající hřívou shlížel z vrcholu skalnatého pahorku do krajiny. Působil jako autorita, která dává na nás dole pozor a zároveň nás hlídá. Jestli někdy měla v našem výletu začít spontánně hrát epická hudba, tak žádný jiný okamžik se proto nehodil lépe. Vydrželi jsme se na něho koukat snad půl hodiny, pak Juma řekl, že už musíme jet, začalo se stmívat.
Noční táboření v Serengeti
Dorazili jsme do tábořiště ještě za relativního světla. První, co se muselo udělat, bylo postavit stany. Juma vyházel stany z auta. Na jednu dvojici připadal jeden stan. Já tedy sdílel stan s Pepou a Miky s Lukášem. Stany to byly celkem kvalitní, ale trochu letité a použité. Postavit takový stan, nebylo úplně jednoduché. Hlavní nosné obruče už nebyly tak ohebné, jako když pod tímto stanem spal doktor Emil Holub, a tak se začaly tito obručový zpupní ďáblové vzpínat. Síla nakonec zvítězila nad rozumem a náš stan, tak znovu spatřil světlo světa. Horší to bylo se stanem Lukáše a Mikyho, jelikož kluci stačili ztratit několik jeho důležitých součástí. Nakonec s trochou improvizace byl náš stanový tábor kompletní.
Před večeří jsme dostali instruktáž od Jumy a taky od Melecka, že za žádnou cenu nesmíme chodit v noci sami nikam daleko od stanu. Na záchod pouze vedle stanu, případně jít ve dvou. Šelmy loví v noci a loví osamocené kusy. Faktem bylo, že náš tábor vůbec nikdo nehlídal, žádní rangeři ani žádná ochranka. Zkrátka sami uprostřed savany plné šelem. Když už byla úplná tma, tak se podávala naše večeře. Měli jsme tradiční africké špagety a k tomu teplé pivo, které jsme s sebou vláčeli z Arushy. Ještě, že jsme ho měli, protože Lukáš začal proklamovat, že jestli nebude pivo, tak že začne pít hady.
Večer ještě, než jsme šli spát, tak jsme u piva pozorovali africkou noční oblohu. Dlouho jsem takhle krásnou oblohu neviděl. Absolutně žádné světelné znečištění, jen obloha, vy a okamžik, kdy je vidět celý vesmír. Spát jsme šli poměrně brzy, jelikož druhý den byl odjezd naplánovaný na šest hodin ráno. Když už jsem ležel ve stanu a usínal, bylo krásně slyšet kojoty, jak vyjí na Měsíc.
Pokračování – Až moc blízké setkání s africkými šelmami…
Předchozí díl – Příjezd do Ngorongoro a první setkání s Masaji
