(Matné) vzpomínky na Afriku

Příjezd do Ngorongoro a první setkání s Masaji

Série asi tří obrovských ran do střechy mě vytrhla z bezstarostného spánku. Myslel jsem, že spadlo na střechu pár kokosů, a tak jsem zavřel oči a pokoušel se opět usnout. Rány však začaly znovu dopadat na střechu, akorát s vyšší frekvencí. Rozhrnul jsem závěsy, abych se přesvědčil, zda se skutečně jedná o kokosy či jiné tropické ovoce. Když jsem spatřil příčinu rámusu, trochu mě zamrazilo. Byla to opět naše rodinka paviánů. Určitě si šla vyřídit účty s německou důchodkyní, která je včera pocákala vodou a chtěla vyhnat od bazénu!

U snídaně jsme zjistili, že Lukášovo noční zranění nebylo zas tak vážné. Miky mu večer ránu zacelil náplastí a ráno měl Lukáš už jen krvavou jizvu přes půl hlavy. Po snídani bylo třeba vše naložit do auta, jelikož jsme vyráželi na dva dny do divočiny v Serengeti. Proto jsme k našim krosnám a spacákům museli naložit i stany a jídlo pro všechny. K naší výpravě se připojil i kuchař, který s řidičem a dalšími pomocníky pomáhal nakládat džíp. Když naložili zhruba půlku věcí, tak zjistili, že se tam už více nevejde. Vím, že jsme jim asi měli pomoct, ale raději jsme jen tak postávali kolem, pokuřovali a občas jim jako správní Češi poradili. Nakonec se musely spacáky rozbalit, nějaké krosny a batohy dát dovnitř, ale vešli jsme se.

Jeli jsme pak poněkud stísněně, ale zato ve velkém očekávání. Po hodince cesty jsme dorazili k obrovské bráně do parku Ngorongoro, která nápadně připomínala bránu do Jurského parku. Parkem jsme měli zatím jen projet a se dostat tak do nekonečných plání parku Serengeti. Samotný kráter Ngorongoro byl naplánovaný až na poslední den našeho safari. Čekala nás zde opět rutina s povolením, a to znamenalo dát si někde kávu či prohlédnout obchod se suvenýry. Tedy to jsme si zatím mysleli.

Odjezd do Serengeti.

Příjezd do Ngorongoro a první problém

Obvyklá půlhodinka se začala nenápadně natahovat. Ostatní džípy přijížděly a odjížděly, jen náš zůstával. Trochu mě to znervóznilo, ale nevěnoval jsem tomu zatím žádnou větší pozornost. Avšak dalších deset minut uběhlo a stále nic. To už nám nedalo a šli jsme Jumu najít a zjistit, co se stalo. Nervózní Juma postával v administrativní místnosti, v ruce držel nějaké dokumenty a telefonoval. Vzhledem k tomu, jak orosené čelo měl, dalo se předpokládat, že nastal nějaký problém zásadního významu. A v Africe se takové problémy dají vždy vyřešit jen jedním způsobem, a to penězi.

To už jsme kolem nebohého Jumy stáli všichni, včetně Melecka a Chrise. Juma nám najednou podává mobil, že s námi chce mluvit majitel cestovky. Majitel se nám snažil po telefonu vysvětlit, že prý zapomněl poslat peníze za povolení vstupu do parku včas, a proto nás nechtějí do parku pustit. Snažil se nás přesvědčit k tomu, abychom povolení ke vstupu zaplatili sami, a že se s námi po safari vyrovná. To už smrdělo podvodem. Povolení nebylo nejlevnější a my bychom pak už neměli u sebe žádnou hotovost. Mě se situace vůbec nezamlouvala a nic platit jsem rozhodně nehodlal. Ale v takovéto situaci se buď zaplatí, nebo se nikam nejede.

Tanzánec Meleck údajně majitele trochu znal, oba mluvili svahilsky, tak jsme nechali Melecka majiteli ještě jednou zavolat. Nevím přesně, co si mezi sebou říkali, ale mluvili asi patnáct minut. Nakonec do hovoru přizvali i Australana Chrise. Byla tu ještě jedna možnost, jak vstupné zaplatit, a to jakousi místní e-platbou. Chris se nabídl, že vstupné za všechny uhradí, když majitel slíbí, že už se podobná situace nebude opakovat a pošle platbu obratem Chrisovi na jeho místní účet. Majitel souhlasil, omluvil se, a my tak skoro po dvou hodinách čekání konečně překročili hranice parku.

Paviáni v Ngorongoro

Hned, jak jsme branou projeli, narazili jsme na velkou skupinu paviánů. Tahle banda byla skutečně početná. Od těch nejmenších opiček až po alfa samce jsem napočítal přes osmdesát jedinců. Mašírovali jeden za druhým, podél prašné polní cesty. Tato cesta nás pak dovedla k vyhlídkovému bodu nad kráterem Ngorongoro, kde jsme se i my na pár minut zastavili, abychom se mohli pokochat výhledem. Výhled na obří kráter o rozloze 260 km2, ohraničený horami tyčícími se do nebes byl skutečně impozantní. Pouhým okem bylo možné pozorovat stáda velkých afrických buvolů. Na místě byl i pomník se jmény všech rangerů, kteří padli v boji s pytláky.

Příjezd do Ngorongoro a první setkání s Masaji
Výhled na kráter Ngorongoro.

Co jsem se od Jumy dozvěděl, tak přestřelky či boj s pytláky nejsou ničím neobvyklým ani na takto turisticky exponovaném místě. Vysvětloval mi, že vidina výdělku je pro pytláky natolik lákavá, že pro ni riskují svůj život. V případě, že je rangeři dopadnou, tak je jejich osud zpečetěn. Za pytláctví je v Tanzánii 30 let vězení, což se prý rovná trestu smrti, jelikož více jak deset let, tam nikdo nevydrží. Proto pytláci neváhají použít zbraň, aby dopadeni nebyli.

Naše cesta pokračovala zelenou krajinou s pahorky v mlze, ve které se jako dortové košíčky posazené na trávě objevovaly masajské vesnice. Tu a tam jsme u cesty narazili na masajské pastýře s holí v ruce, zabalené do pestrobarevných, většinou červených dek, jak ženou svá stáda koz a kravek. Jindy jsme zase viděli masajské v ženy, opět zahalené do pestrobarevných kombinací svého typického oblečení, nesoucí svůj náklad na hlavě. Zachtělo se nám se do jedné z vesnic podívat, a tak jsme přemluvili Jumu, aby u jedné zastavil.

Masajský mládenec u cesty.

Masajové

Vesnice vypadala z dálky liduprázdně. Zblízka spíše než vesnici připomínala roští. Když jsme vystoupili z auta, vylezlo ven asi deset Masajů. Jeden z nich přichází rovnou k nám, představuje se a říká, že je jediný ve vesnici, kdo umí anglicky a že nás jménem náčelníka vítá. “Paráda, skutečně moderní civilizací nedotčená kultura, žijící v souladu s přírodou,” říkal jsem si. Masaj však pokračoval, “Jestli chcete jít dál, tak sto dolarů.” Tato jeho věta okamžitě zničila moje představy o civilizací nedotčené kultuře. Teď už jsem jenom čekal, že vytáhne iphone.

Do vesnice jsme chtěli, ale na to abychom si prohlédli pár chatrčí z klacků, trusu a bahna je v Africe sto dolarů příliš. Začali jsme tedy smlouvat. Znovu se ukázalo být nesmírnou výhodou, že máme s týmu “místňáka.” Meleck se začal s tlumočníkem bavit svahilsky. Nakonec jsme mu navrhli, že padesát dolarů by mělo stačit. Tlumočník na to odvětil, že se musí zeptat náčelníka.  Vrátil se za minutu zpátky s tím, že náčelník souhlasí. Po předání bankovky, nám jménem náčelníka poděkoval, a že prý jsme ve vesnici vítaní. No bodejť by ne, když jsme mu právě zaplatili. Následně mávl rukou a nechal, tak odstartovat úvodní taneční show.

Uvítací show v masajské vesnici.

Z útrob vesnice se vynořila asi dvacítka masajských mládenců v dekách a s holí v ruce, následována zhruba stejným počtem masajských žen, rovněž v pestrobarevných hábitech. Ženy se od mužů oddělily a postavily se do jakési formace na jedné straně a začaly zpívat. Muži mezitím vytvořili zástup, či spíše hada a počali vydávat zvířecí, hrdelní zvuky. Had se dal do pohybu a muži v něm do tance.

Průběh představení se po několik minut nijak zásadně neměnil, respektive vůbec. Muži hopsali v lidském hadu a vydávali zvířecí zvuky. Ženy stály na místě, zpívajíc, dle mého názoru, píseň o jedné sloce. Našeho úpadku pozornosti si všimli i samotní Masajové a nabídli nám, ať se k tanečníkům připojíme. Chris, Miky a já jsme nabídky využili a připojili se na konec masajského hada. Snažili jsme se napodobit kroky masajských tanečníků, ale nebudu si nic nalhávat, pěkně jsme se ztrapnili. Naši trapnost ukončil, až konec skladby. Netrvalo však dlouho a ztrapnili jsme se znovu.

Masajské ženy zpívají.
Tancující Masajové.

Soutěž s Masaji

Masajové tentokrát vytvořili půlkruh, do jehož čela se vždy postavil jeden z mužů. Po několika přešlapech spustil pověstné masajské skákání na místě do výšky. Ostatní Masajové, kteří postávali v půlkruhu, opět začali zpívat, vydávat zvířecí zvuky a tleskat. Muži měli neuvěřitelný výskok a výdrž. Následně jsme byli jsme vyzváni k soutěži. Australan Chris zřejmě nepochopil, co je smyslem soutěže, a tak vytrhl jednomu z Masajů z ruky hudební nástroj, který nápadně připomínal australskou didgeridoo a začal na ni zuřivě troubit, až se postupně dostal do transu a nešlo ho od té roury oddělit.

Já se rozhodl soutěžit. Dostal jsem do ruky klacek, jako měli ostatní z kmene a postavil se vedle jednoho z Masajů. Začali jsme rozcvičkou. Dělal jsem to samé, co můj soupeř. Několik přešlapů na místě a šlo se na věc. Myslím, že jsem byl vyrovnaným soupeřem, tedy co se týče prvních dvou skoků. Pak už jasně dominoval Masaj, tak jsem se přestal dál ztrapňovat a přenechal své místo Mikymu. Ten začal skákat rovnou bez rozcvičky, opět bez šance na vítězství. Naší tragédii zakončil vskutku tragicky Lukáš, kterého po třech skocích chytla záda. Nechali jsme, tak soutěž raději být a vydali se prozkoumat vesnici.

Chris hraje v transu na rouru.
Masaj hrající na roh.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*