(Matné) vzpomínky na Afriku

Park Tarangire a blízké setkání s opičími vládci a slony

Cesta ubíhala celkem příjemně. Dávali jsme si druhou snídani, z okna vozu pozorovali krajinu a Masaje korzující kolem cesty. Zpoza obrovských, krásně načechraných, bílých mraků prosvítala ultramarínová obloha a vše nasvědčovalo tomu, že máme na safari ideální den. Asi po dvou hodinách jízdy jsme konečně dorazili k bráně národního parku Tarangire. Před vstupem do parku se musí každý návštěvník zaregistrovat do jakési návštěvní knihy, což byl i úkol pro nás. Náš průvodce šel ještě vyřizovat nějaká povolení a my tím pádem měli asi půl hodinku k dobru. Skvělým zjištěním bylo, že u vstupní brány stála kavárna, kde prodávali kávu s sebou. Tomu zkrátka nešlo po brzkém ranním vstávání odolat.

Nasedli jsme zpátky do jeepu, popíjeli svou kávu a projeli bránou parku. Hned po projetí jsme dychtivě zvedli střechu auta. V očekávání nespoutané divočiny jsme si stoupli a začali vyhlížet nekonečná stáda zvěře. Zhruba po patnácti minutách nervózního a zároveň marného vyhlížení jsme se zase v klidu posadili. V tom náš řidič zastavil a ukázal na strom. Baobab. Okamžitě jsme znovu vyskočili a začali zuřivě fotit a natáčet. Ten strom si tolik pozornosti určitě nezasloužil, ale nemohli jsme tušit, že jich v následujících dnech uvidíme ještě asi tisíc.

Park Tarangire a blízké setkání s opičími vládci a slony
Baobab!

Znovu jsme se rozjeli. Řidič dostal instrukce, ať zastaví, až uvidíme nějaké zvíře. Ještě před safari jsem četl blogy a příspěvky z nejrůznějších parků po celé Africe, kde si návštěvníci stěžovali, jak na cestě nepotkali ani chcíplou veverku. Zachvátil mě neblahý pocit a představa, ve které se přidávám k oněm nešťastným přispěvatelům. Najednou náš řidič prudce zabrzdil a mé obavy se rázem rozplynuly. Vedle našeho auta se hrdě vystavoval sameček impaly. Okamžitě si tak vysloužil pozornost hollywoodské hvězdy. Kdybychom jenom věděli, že za pár dní budeme ignorovat i stáda slonů.

Naše první zvíře na safari!

Sloni

Park Tarangire je přírodní rezervace a útočiště pro migrující sloní stáda. Kopcovitá krajina s protékající řekou, se spoustou zeleně, keřů a stromů jako by vypadla z Disneyho Lvího krále. Krom pár ptáku, želvy, rodinky mangust a prasat bradavičnatých jsme ale zatím nic většího neviděli. Najednou Juma prudce zastavil a ukazuje doprava. Slon! Obrovský slon s masivními kly. Asi padesát metrů od nás. Jen tak se tam procházel a občas utrhl nějaký trs trávy nebo listy ze stromu.

 Nevěnoval nám sebemenší pozornost, přesto se pomalu blížil k našemu autu. Náhle zrychlil a byl od nás na pět metrů. “Ticho a nehýbejte se,” vyzíval nás Juma. Slon majestátně prošel kolem auta, na chvíli se na nás podíval, a pak nerušeně pokračoval dál. Byl to neuvěřitelný zážitek, dostat se k takovému zvířeti na dosah ruky. Od té doby jsme začali jednotlivé slony či sloní stády potkávat takřka na každém rohu.

První slon, kterého jsme viděli.

Po tomto sloním setkání jsme se vydali směr nedaleký kemp na obědový piknik. Nebyli jsme jediní, kdo dostal stejný nápad. V kempu už stály tři další jeepy. Nebyl to kemp v pravém slova smyslu, ale spíš vyhlídková terasa s betonovými stoly a toaletou. K jednomu jsme se posadili a Juma nám rozdal naše obědové krabičky. A kde je jídlo, tam jsou i opice. Asi desítka malých opiček neustále dorážela na okolní stoly a snažila se za každou cenu něco ukořistit. Člověk si tak musel jídlo neustále hlídat, otáčet se a kontrolovat, jestli nemá za zády opici nebo spolucestujícího před sebou.

Sloni a žirafy

Později odpoledne jsme narazili ještě na dvě veliká sloní stáda u řeky. Pozorovali jsme je, jak hromadně pijí, a jak se jako jeden sloní muž brodí i se slůňaty přes řeku. Avšak směr jejich brodu nebyl kolmý, ale spíše hodně do strany. Do strany k našemu autu. Vylezli asi třicet metrů od nás, a počali se přibližovat. Asi jsme stáli v jejich teritoriu nebo jsme nějak jinak narušili jejich konformitu, protože samci vpředu začali troubit. To je vždy špatné znamení, když slon troubí a roztahuje uši. Juma nastartoval rychle auto. Sloni byli od nás skoro na dosah, když jsme se raději rychle rozjeli.

Blízké setkání se slony.

To odpoledne jsme kromě extrémního množství slonů, viděli ještě krásné stádo žiraf a mnoho gazel a antilop. Postupem času jsme se pomalu přibližovali k našemu prvnímu nocležišti, až jsme malebnou krajinu parku s chobotnatci opustili úplně a vydali se přímým směrem k jezeru Manyara, nad nímž se na skále nacházela i naše lodge (safari hotel). Načasování bylo perfektní, jelikož zrovna spustil vydatný deštík počínajícího období dešťů.

Sloni na břehu řeky.
Brodící se sloni.

Lodge Manyara

Z dálky vypadala lodge a přilehlé chatičky impozantně. Z dálky ale vypadá impozantně i Ústí nad Labem. Lodge už měla dávno své nejlepší léta za sebou a rekonstrukci potřebovala jako Bartoška cigaretu. Na recepci jsme si nejprve vyzvedli klíče a šli se do přilehlých chatiček ubytovat. Vypadalo to, že zde nikdo jiný kromě nás není. Lodge i chatičky měly střechy stylově z palmového listí a rákosu. Zdi a podlaha byly dřevěné.

Naše polorozpadlá lodge.

Uvnitř vypadalo vše v pořádku, akorát mi pokaždé zůstal v ruce kohoutek od sprchy či umyvadla nebo klika od dveří. Zbytky trámků a prken před chatkou mi říkaly, že tu kdysi za Hemingwayova života stálo i zábradlí. Nevadí, pořád lepší než stan a pořád by tu měl být bazén s výhledem. Nechal jsem krosnu a batoh v chatičce a vyrazil jsem hledat bazén. Těšil jsem se na příjemné osvěžení po parném, propoceném dni na safari.

Bazén s krásným výhledem tu skutečně byl, akorát ten výhled do bazénu byl slabší. V lodge jsme nakonec nebyli sami. V bazénu velmi pomalu plavala asi sedmdesátiletá německá důchodkyně. Nevím proč, ale do bazénu se mi už moc nechtělo. Mezitím kluci přinesli pár plechovek piva Safari, a tak jsme chvíli raději pozorovali nádherný výhled od bazénu.

Náš výhled na jezero Manyara.

Opičí bazén

Okolí bazénu lemovaly zbytky lehátek a kovové kostry kdysi slunečníků. Kousek od bazénu byl plot, který odděloval pozemek areálu od místní džungle. Romantiku chvíle s pivem v ruce a pohledu na zapadající slunce narušil až samec paviána, který přeskočil plot a zamířil k bazénu. A kde je jeden pavián, tak tam jich bude celá tlupa. Jeden pavián za druhým pak začali skákat přes plot a mířit k bazénu s nebohou německou důchodkyní, která blížící se primáty právě zpozorovala.

Rýsovala se celkem zajímavá situace, a tak jsem si otevřel další pivo. Ozval se děsivý vřískot. Nejprve jsem si myslel, že to řvou paviáni, kteří se chystají důchodkyni roztrhat a uvolnit, tak bazén pro mě. Děsivý vřískot však nevycházel z milých opiček, ale z kruté důchodkyně, která začala na ubohé opičky cákat vodu, snad aby je rozehnala nebo vyprovokovala k boji. Napil jsem se piva a pomalu chtěl začít vybírat sázky. Opičky ale hladové nebyly, měly jen žízeň. Obklopily bazén a začaly hromadně pít chlorovanou vodu. Když měly dost, tak zas hromadně odskákaly přes plot do lesa. Stará paní si tak oddechla a plavala vesele dál.

Bazén pro opičky.
Zoufalý boj důchodkyně s paviány.

Večerní hra

Po večeři nás pozval ke hře One Night Ultimate Werewolf tou dobou již mírně otravný Australan Chris, který celou dobu cestoval s námi. Ve hře si každý vylosuje jeden charakter, který potom hraje. Cílem hry je odhalit ty hráče, kteří si vylosovali charakter vlkodlaků. Hra plynula, piva ubývala a Miky stále hru nechápal. Když jsme kolem půlnoci dohráli a belhali se zpět do chatiček, uslyšeli jsme najednou ránu a Lukášův výkřik. Po chvíli další hlas, “Hey man, you OK?” ” OK,” řekl Lukáš, ačkoliv mu tou dobou tekl z hlavy proud krve.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*