(Matné) vzpomínky na Afriku

Arusha a začínáme Safari!

Další den jsme se vzbudili tak akorát k obědu, ale z postele dolů se nikomu nechtělo. Venku bubnovaly kapky deště na naši plechovou střechu a nevypadalo to, že tato kakofonie jen tak přestane. Nakonec jsme ale přeci jen vylezli. Oběd už byl na stole a očekávali jsme příchod našeho průvodce Kelvina, který nás provede po Arushe a pomůže nám najít safari. Kelvin dorazil nečekaně přesně na čas, a my překročili hranice našeho hostelu.

Ocitli jsme se uprostřed slumu. Ještě trochu poprchávalo a po předchozí silnější průtrži mračen byly cesty v této části města bahnitější než jinde ve městě. Kolem nás pobíhala místní drobotina pokřikujíc “mzungu, mzungu”, což je svahilské označení pro bělocha. Domky nebo spíše “chýše” lemovaly bahnitou ulici po obou stranách. Všechny byly postaveny jen z hrubých cihel, kamenů a plechu. Tu chyběla výplň okna, tam chybělo okno celé, dveře jakbysmet. Místní obyvatelé na nás házeli poněkud překvapené pohledy, když nás v této části města spatřili. V hostelu jsme dostali instrukce, že jestli se budeme vracet za tmy, tak ať rozhodně nechodíme přes slum pěšky a vezmeme si taxi.

Těžké ranní vstávání.
“mzungu, mzungu”
Slum v Arushe.

Shopping v Arushe

Centrum Arushy bylo poměrně živé a plné lidí. Kromě safari jsme měli ještě v plánu zastavit se u místního obuvníka, protože Lukáš měl po předchozí ztrátě bot akorát žabky. Budovy v centru města byly skutečnými budovami a ne, jen provizorními boudami a pomalu, ale jistě se na nás začali lepit místní pouliční prodejci. Kelvin nám poradil univerzální frázi, jak se jich zbavit. Stačilo říct “hapana asante”, což je svahilsky něco jako “ne, děkuji”. Působí to na místní jako když už v zemi nějakou dobu žijete a že tedy jen tak na něco nenaletíte. Popravdě to docela fungovalo, alespoň u mě a Pepy.

Arusha a začínáme Safari!
S Kelvinem na trhu.

Miky s Lukášem se ale stali živoucím snem všech pouličních prodejců v Arushe. První naše zastávka měla být u místního obuvníka. Zapadli jsme proto hned k prvnímu přeprodejci čínského zboží, na kterého jsme narazili. Zatímco si Lukáš zkoušel a vybíral novou obuv, čekal jsem s ostatními venku před obchodem. Mikymu vystavené zboží nedalo a začal si u vedlejšího prodejce zkoušet sluneční brýle. Nakonec si jedny vybral a začal s prodejcem vyjednávat cenu. I když nevím, jestli slovo vyjednávat je zrovna ten správný výraz. Čínské brýle značky Riu Don ho vyšly na trojnásobnou cenu, než by stály u vietnamských obchodníků v holešovické tržnici.

Mezitím se vrátil s “pořízenou” i Lukáš. Vyšel z obchůdku s úsměvem a černou taštičkou v ruce. “Hádej, co jsem koupil?” ptal se. “Nevím,” odpověděl jsem.  “Tohle,” a vytáhl z taštičky pár mokasín. “Cos to koupil?” otázal jsem se zděšeně. “No, nic jiného mi nebylo,” dodal Lukáš. “A kolik jsi za to proboha dal?” ” No, 50 dolarů,”(ve skutečnosti dal 60) řekl trochu upejpavě Lukáš. Vytřeštil jsem oči při pohledu na pár čínských mokasín, na jejichž vložce se leskl zlatý nápis Hong. “Proč jsi to kupoval?” ptal jsem se nechápavě. “No, když nic jiného neměli.”  “No, tak jsme mohli jít jinam, ne?” “Hmmm, to je fakt,” ukončil sklesle Lukáš debatu. Myslím, že takto výhodný prodej nečekal ani sám prodejce obuvi. Lukáš se tak jistě stal mecenášem jeho celé rodiny a dodnes na něho v dobrém vzpomínají.

Centrum Arushy.
Zvířecí trh v Arushe.

Hledáme, kdo nás vezme na safari

Došli jsme do první kanceláře, která nabízela safari. Z nejrůznějších cestovatelských fór jsem věděl přibližnou cenu, o kterou budou pravděpodobně žádat. Nejedná se zrovna o nejlevnější záležitost. Běžná cena za stanové safari je kolem 200 dolarů za osobu na den. V případě, že by někdo chtěl spát v lodge, což je něco jako hotel v divočině, tak zaplatí nejméně dvojnásobek. Naším trumfem v rukávu byl fakt, že zrovna začínalo období dešťů, a tedy nebyla turistická sezóna. To nám dávalo určitý prostor k dalšímu smlouvání ceny. Náš původní plán byly dvě noci ve stanu v parku Serengeti za co nejmenší cenu. Chtěl jsem se dostat někam k 150 dolarům za den.

Vešli jsme do cestovní kanceláře, kde u stolu postávali dva muži. Menší, holohlavý muž, který rozhodně netrpěl na africkou podvýživu nás vyzval, abychom se posadili. Seděli jsme mlčky a koukali na něho. Byl to pravděpodobně majitel této kanceláře. “Co pro vás můžu udělat?” otázal se anglicky. “Chtěli bychom safari, dva dny ve stanech v Serengeti,” odpověděl jsem. “Není problém. Bude to 180 dolarů za noc,” říká majitel. “No, to je docela dost, já vám můžu dát tak 150 za den,” odvětil jsem. “OK, tak 150,” řekl majitel k překvapení nás všech. Byl jsem docela rozhozený, že nabídku přijal hned na první pokus. “Ok, díky, my jdeme zkusit ještě jednu kancelář, abychom měli porovnání, ale určitě se vrátíme”. “Ok, není problém,” řekl klidně majitel. Což mě také celkem dost překvapilo, čekal jsem, že nás už nebude chtít pustit a bude nás přemlouvat, vzhledem k mým zkušenostem z Asie. Ale ne.

Přešli jsme pouze o ulici dál a vešli do další kanceláře, kde nás usadili a podali nám láhve s vodou. Za chvilku přišel majitel v klobouku a potřásl si s námi všemi rukou. Vyslechl náš požadavek, cenu a spustil svou nabídku. Jednalo se o čtyřdenní safari namísto našeho třídenního. Celou cestu nám názorně ukázal na obří mapě Tanzánie, kterou měl v kanceláři zavěšenou. Tři národní parky, Tarangire, Ngorongoro a Serengeti. Dvakrát spaní ve stanu, a to jednou v Serengeti, jednou na úpatí kráteru Ngorongoro a jako bonus první noc spaní v lodge s bazénem s výhledem na jezero Manyara. A to vše za cenu 160 dolarů za den. Dostal nás. Podepsali jsme smlouvu, zaplatili a druhý den ráno nás měl vyzvednout jeep.

Tržiště v Arushe

Mezitím se venku spustil vydatný déšť. My měli celkem radost z našeho, zítřkem začínajícího dobrodružství a přemýšleli co dál s načatým dnem. Kelvin nám navrhl návštěvu místního trhu, který je krytý, a my návrh rychle přijali. Prošli jsme dvěma rušnými ulicemi, které byly plné stánků, prodejců a místních zevlů. Tuktuky, auta a dodávky hbitě projížděly kolem a my vešli do obřího plechového komplexu. Zvenku by mě vůbec nenapadlo, že se uvnitř nachází nějaké tržiště. Jakmile jsme však vstoupili, ocitli jsme se uprostřed lidského mraveniště, kde na nás spočinuli oči snad všech prodejců. Hned se k nám přidali dva trhovci a chtěli nám vnutit své průvodcovské služby.

Trh v Arushe

V každém ze sálů plechového komplexu se prodávalo trochu něco jiného. Od zeleniny a ovoce, přes sušené ryby, živou drůbež, menší hospodářská zvířata až po místní léčivé přípravky a rostliny. Kamkoliv jsme v komplexu přišli, všude jsme budili pozornost a stahovali se k nám nejrůznější rádoby průvodci a prodejci. Zajímavou sekcí komplexu byl ženský trh. Nejednalo však o trh se ženami, ale o trh, kde směly prodávat pouze ženy. Tanzanská vláda se tímto způsobem snaží zasadit o rovnější podmínky a příležitosti pro ženy. Celkově to byl zajímavý zážitek, ale dotěrných průvodců, už začínalo být až moc, tak jsme museli zmizet ven. Lukáš s Mikym služeb několika průvodců samozřejmě využili, a tak jim museli pár dolarů zaplatit. Průvodci se potom začali mezi sebou dohadovat a přetahovat o dolarové bankovky.

Arusha a začínáme Safari!

Chtěli jsme si na chvíli někde ve městě sednout a dát si v klidu kávu. Kelvin nám proto ukázal celkem dobrou kavárnu. Podávali místní, v Tanzánii vypěstovanou kávu. Jedinou absurditou této kavárny byl fakt, že se nacházela na náměstí Coca Coly. Ano, Coca Cola sponzoruje v Arushe náměstí. Po kávě jsme se s Kelvinem rozloučili, a pomalu se vraceli zpět do hostelu ve slumu. Večer jsme zasedli s ostatními ubytovanými cestovateli k večeři, kterou nám mezitím v hostelu uvařili. Při večeři nám majitel hostelu ukazoval plnou basu piv, kterou pro nás pořídil a následně dal do lednice. Myslím, že díky nám se pronájem pokojů stal jeho vedlejší činností a na pár dní se stal hospodským na plný úvazek.

Náměstí Coca Coly.

Druhý den nám v osm ráno před hostelem zastavil obří jeep s otevírací střechou. Vyzvedl nás náš řidič a průvodce v jedné osobě Juma. Interiér jeho auta byl vskutku prostorný a pohodlný. Naložili jsme naše bágly a spacáky dovnitř, a vyrazili společně k místnímu supermarketu, kde se k nám měli přidat ještě další dva účastnící safari. Supermarket jako by do Arushy vůbec nepatřil. Bylo totiž krásný a čistý s obrovským sortimentem zboží. Působil více než evropsky. Jídlo a vodu jsme měli na safari zajištěnou, takže bylo pouze na nás, jestli chceme něco navíc. Koupili jsme si jenom něco málo k snídani a něco hodně piv na večer.

Poznali jsme také naše spolucestující. Byl to mladý Australan Chris, který v Arushe učil na místní střední škole a jeho kolega Meleck. Meleck byl Tanzánec, což mě celkem udivilo, že i Tanzánci se vydávají na safari. Mít ale s sebou místního člověka, který navíc umí svahilsky je vždycky výhoda. V případě Chrise se sluší říci, že byl velmi zvídavý, v pozdější fázi safari by se dalo říct, že byl velmi otravný. Jakmile jsme všechno a všechny naložili, vyrazili jsme vstříc té Africe, kterou jsem doposud znal jen z přírodovědných dokumentů. Už tu nebyla Arusha, začali jsme Safari! Naše první zastávka byl národní park Tarangire.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*