Ostrov Taquile se nachází zhruba čtyřicet pět kilometrů od města Puno na peruánské straně jezera Titicaca, a je poměrně hustě osídlen. Místní jsou v širokém okolí And známí ruční výrobou pestrobarevných textílií. Vylodili jsme se z člunu v malém přístavu, odkud vedla cesta do vesnice opticky nedaleko nad námi, kde byl i plánován oběd. Nevýhodou tohoto ostrova byl fakt, že naprosto vše se táhlo do kopce. Místní na to byli zřejmě již zvyklí, ale pro všechny ostatní návštěvníky výstup kamkoliv představoval peklo, které trvá dlouho a poměrně intenzivně.

Ve čtyřech tisících metrech je holt toho vzduchu trochu míň, než na co je člověk v Čechách zvyklý a velice snadno se tak zadýchá i maratonec. K tomu je nutno připočítat bolesti hlavy od výškové nemoci, které je projevují jako slušná opice. Výstup byl tedy opravdu těžký, ačkoliv kopec nebyl nijak prudký. K obědu jako zpestření nám průvodce s pomocí místních předvedl, jak se zde textílie vyrábí a barví. Nijak zvlášť se to ale nelišilo od toho, co jsme viděli během výletu mnohokrát na různých místech.

Před odjezdem jsme se ještě vydali úplně nahoru na náměstí, odkud byl krásný výhled. Ten zastřela akorát bolest hlavy způsobená trávením jídla. Náměstí se chystalo každou chvíli vypuknout v nějakou domorodou taškařici. Postávalo zde mnoho muzikantů a další komparzistů v domorodých hábitech a kloboucích, ale dlouhou se k ničemu neměli, tak jsme se pomalu vydali z pět na loď. Už jsme žádný další cíl neměli a loď zamířila zpět do přístavu v Punu.

Návrat na plovoucí ostrovy

My ale věděli na souši moc dlouho nezůstaneme. Na večer jsme měli dohodnuté spaní na jednom z ostrovů národa Uros. V Punu jsme svůj pobyt omezili jen na nezbytný nákup piv na večer a začali jsme zjišťovat, jak bychom ke svému noclehu nejsnáze dostali. Mezitím mi přišla zpráva od paní, která ubytování provozovala, abychom se dostavili do vesnického přístavu, že nás tam vyzvedne. Psala samozřejmě španělsky, a já se snažil španělsky odpovídat, takže jsem nebyl jistý významu jejich instrukcí ani správností mých doprovodných otázek.

Každopádně jsme si vzali taxi. Milý domorodý taxikář můj popis pochopil a vyjeli jsme směrem k vesnickému přístavu. Jeli jsme čtvrtí, která měla k čistotě a spořádanosti daleko jako místní potulní hudebníci k originalitě a talentu. Ve čtvrti pravděpodobně ani nikdo nežil, a kdyby taxikář cestou skutečně srazil psa, před kterým mohutně brzdil, tak zde nebylo ani živáčka. Že by byl přístav lepším místem, to se opravdu říci nedá.

Nejdřív jsem myslel, že jde o jakési vrakoviště aut a lodí, ale po chvilce jsem poznal, že z lodí vystupují a nastupují lidé, pravděpodobně turisté. Napsal jsem naší paní domácí, zda tu někde na nás čeká. Ta lakonicky odepsala, že uklízí. Měl jsem za to, že jsme se domluvili, ale asi jsem její vzkazy nepřeložil správně. Proto jsem ji poslal fotku přístavu, že jsme zde, a že čekáme. Foukal už studený vítr a slunce se pomalu loučilo se dnem, když se z rákosu vynořil motorový člun s indiánkou v klobouku.

Svéráz ostrovního života

Paní byla opravdu milá, i když jsme jí moc nerozuměli, tak jsme si u ní objednali večeři. Její člun byl poměrně pohodlný a rychle nás dovezl na náš ostrov k dnešnímu nocležišti. Ostrov to byl o něco menší, než ten který jsme navštívili ráno. Kromě naší chatky se na ostrově vyskytovaly ještě další dvě ubytovací zařízení. Z toho jedna byla obsazena dámskou výpravou z Litvy, kterou jsme potkali další den u snídaně. Slunce pomalu zapadalo, teplota byla poměrně příjemná, a tak jsme posedávali venku a popíjeli místní pivo.

Ubytování nebylo na ostrovní poměry zlé. Jednalo se a jakousi buňku o dvou místnostech na kůlech. V jedné místnosti byly postele a druhé koupelna se záchodem a sprchou. Což bylo vzhledem k tomu, kde jsme se nacházeli, na rákosovém ostrově, vskutku dech beroucí. Později jsem zjistil, že záchod je polosuchý a sprcha jen ledová, ale pokus se i tak cenil. Na postelích byla složena hromada několika teplých dek. „Ráno se budou hodit, bude hrozná zima,“ říkala paní domácí. To jsem ještě netušil, že budou třeba o mnoho dříve.

Po chvilce popíjení jsme zpozorovali, že mraky přicházející ze západu se zdají dosti černé. Byli jsme ale přesvědčeni o tom, že k nám určitě nedojdou. Po pár pivech bylo jasné, že mraky jdou k nám, respektive jsme je už měli nad hlavou, když se spustila pořádná fujavice a bouřka. Značně se ochladilo a z nebe počaly padat provazy vody. Raději jsme se rychle zdekovali dovnitř. Teplota uvnitř nevěstila nic dobrého a brzy došlo na zmíněné deky.

Zima jak na plovoucím ostrově

Ležel jsem v posteli v kalhotách, mikině a bundě, přes sebe tři deky a stejně jsem začínal mít pocit, že to nemůžeme dlouho zvládnout. Chlad se začal vtírat pod kůži a ovlivňovat mysl. Bylo nesmírně těžké udržet se při vědomí a okamžitě neusnout. Do piva se nikomu už moc nechtělo, a tak jsme se „doklimbali“ až do slíbené večeře. Ta se podávala v hlavní chatrči a my tak museli opustit svá vyhřátá doupata, což se samozřejmě nikomu nechtělo.

Nakonec jsme se odhodlali a do chatrče se dobelhali. Venku šlehal ukrutný vítr a liják, div že neodvál ostrovy dál do jezera. Posadili jsme se kolem jediného stolu v chatrči a čekali co nám bude paní domácí servírovat. Začala horkou polévkou z quinoi, za kterou následovalo smažené kuře a salát. Pravda, nebylo to bůhvíco, ale v ten okamžik to bylo nejlepší jídlo na světě. Po jídle jsme od paní domácí každý dostal ohřívací láhev do postele.

Přišla více než vhod. Myslím, že po návrat na pokoj jsem se na ní v důsledku okolní šílené zimy nalepil a přikryl čtyřmi dekami. Pozornost po jídle udržet nešla, a proto jsem velice snadno usnul. Ráno jsme se vzbudili velmi brzy i přes fakt, že jsme měli objednanou snídani až na osm hodin. Venku nebylo po bouřce ani památky. Blankytně modrá slunečná obloha nás přivítala do nového dne na rákosovém ostrově.

Pokračování – Příjezd do Posvátného údolí Inků

Předchozí díl – Život na ostrovech jezera Titicaca