Gruzie, země krav, urbexu a chačapuri

Chudým jihem Gruzie do skalního města Vardzia

Druhou snídani v hotelu jsme už nechtěli riskovat, ani na ni čekat. Bylo sedm ráno a nás čekala předlouhá cesta zpět do Tbilisi. A jelikož jsme chtěli vidět ještě notný kus Gruzie, rozhodli jsme se pro tu asi úplně nejhorší cestu vedoucí přes skoro celý jih země. Cílem této cesty pak nebylo nic menšího než slavné skalní město Vardzia. Okamžik uvědomění, že naše volba cesty nebyla správná přišel asi pět minut poté, co jsme opustili Batumi.

Nikdo z nás, kromě navigace si nebyl jistý, zda jsme se vydali správně, protože silnice, respektive bahniště s mamutími jámami opravdu moc naděje na zdárné dokončení jízdy nedávalo. Neustále jsme v autě opakovali: „To jedeme blbě, tohle nemůže být ta hlavní silnice.“ Ale byla. Už tak velmi pomalou jízdu občas zastavil nevhodně stojící či zrovinka pracující bagr. Rostl i provoz a začaly se objevovat stroje proti kterým byl kutilem sestrojený malotraktor limuzínou.

Zbídačené cestě odpovídala i stavení kolem cesty. Chudoba jihu byla v kontrastu se zbytkem už tak chudé Gruzie. Stavení stlučená z toho, co se kde našlo. Nejčastějším stavebním materiálem tak byla prkna a plechy. Pozemky zřejmě patřící ke zmíněným stavením byly oploceny něčím, co kdysi asi plotem bylo. Všudypřítomné krávy nechyběly ani zde, a tak co chvíli cestu zatarasili místní kluci ženoucí stáda na pastvu.

Chudým jihem Gruzie do skalního města Vardzia
Gruzínský jih země.
Stavba čínských hotelů.
Špína našeho auta.

Chudým jihem Gruzie do skalního města Vardzia

Po pár hodinách jízdy, kdy jsme ujeli necelých sto kilometrů jsme se ocitli uprostřed staveniště a ne ledajakého. Vyrůstalo zde obří zimní středisko s luxusními hotely. Vše financované čínskou vládou. Zastavili jsme tak na krátké občerstvení, abychom se po okolí a stavbách trochu porozhlédli. Stavební stroje s čínskými nápisy, čínští inženýři v helmách a místní dělníci kolem, tak to na staveništi vypadalo. To vše jako důsledek čínského projektu nové Hedvábné stezky, v originále Belt and Road.

Road (angl. cesta) zatím ale moc nefungoval, tak i proto nám trvalo několik dalších hodin nepříjemné jízdy, než jsme skutečně do Vardzie dorazili. Nebylo divu, jak naše auto nakonec vypadalo, když změnilo svou barvu. Na druhou stranu, co také čekat od bílého auta. Vardzia byla ale tu. Jedno z nejznámějších a nejzachovalejších skalních měst na světě. Pochází z 12. století a bylo doslova vytesáno do stěny hory Erušetu.

Skalní komplex měl původně sloužit jako hraniční pevnost proti nájezdům Turků a Peršanů, avšak královna Tamara tu nechala vytesat klášter a přesunula sem celý svůj dvůr, když byla její země ve válce se seldžuckými Turky. Rozsah celého komplexu je poměrně těžko představitelný. V původní stavbě bylo totiž na tři tisíce bytů, a město poskytovalo ubytování až pro padesát tisíc obyvatel. Po mnohých zemětřeseních a dalšího působení zubu času se do dnešních dnů dochovalo něco přes sedm set původních místností.

Chudým jihem Gruzie do skalního města Vardzia
Skalní město a klášter Vardzia.
Chudým jihem Gruzie do skalního města Vardzia
Pohled na komplex.
Výhled z kláštera.

Jeskynní komplex a klášter

V současné době je Vardzia kromě historické památky také funkčním klášterem se stálou posádkou několika mnichů, kteří se o komplex starají. My dorazili na parkoviště pod městem a po krátkém průzkumu stánků s cetkami a koupě vstupenek jsme zjistili, že nahoru jede vláček. Pravdou bylo, že kopec nahoru byl opravdu strmý a my po celodenním sezení v autě dost líní. Takže jako praví turisti jsme do vláčku nastoupili na nechali se vyvést.

K našemu neštěstí nás předběhla skupina polských důchodců, která vyjela vláčkem nahoru před námi a absolutně ucpala všechny prostory vstupu do skalního komplexu. Ono to nebylo snadné se jen tak se po skalním městě procházet, natož když jste o holích či s jiným pohybovým omezením, jako právě tento zájezd. Nezbývalo nám pak nic jiného se na chvíli stát účastníky zájezdu. Naštěstí jen do okamžiku, než se cesta trochu rozšířila a my mohli z této pasti uniknout.

Výhled z města dolů a na protější hory byl odzbrojující a zřejmě proto si staří Gruzínci vytesali město právě tady, aby se ochránili před vetřelci. Uvnitř komplexu jsme procházeli jednu vytesanou sluj za druhou. Jednotlivé místnosti či sluje propojovaly dlouhé chodby, které byly sice osvětlené, ale klaustrofobikovi by jistojistě vyvolaly záchvat. Asi nejzajímavější byla návštěva kostela, kde kolemjdoucí bavil místní pop, a kde bylo zakázáno fotit. Postupně jsme prošli navrženou trasu, která vedla přes všechny zajímavé místnosti, včetně trůnního sálu, respektive jeskyně, studny a dalších dnes již prázdných jeskyní.

Uvnitř kostela.
Vytesané sluje uvnitř komplexu.
Chudým jihem Gruzie do skalního města Vardzia
Zbytky původní podobizny města.
Pohled na cestičku s vláčkem.

Na cestě zpět do Tbilisi

Asi po hodině procházení se a kochání jsme došli k poslednímu strmému schodišti dolů, kterým prohlídka končila a návštěvník vystoupil z komplexu. Schody by samozřejmě v tunelu, který kopali hobiti, což bylo naprosto ideální pro skoro dvoumetrového člověka jako jsem já. Aby byla situace ještě o něco méně snesitelnější, tak se přede mnou vyskytl návštěvník z Arménie, kterého nenapadlo nic lepšího než si v tunelu zapálit cigáro patrně napěchované tabákem na vykuřování skleníků.

Když jsem přiotrávený v pozici skrčence šťastně nalezl světlo na konci tunelu, tak k nám tento zlotřilec přistoupil a začal se nás rusky dotazovat odkud jsme a podobné další fráze. Nezbylo mi říct, než že neumím rusky. Nato si Armén zapálil další čibuk a upřímně se podivoval: „Vy neumíte rusky? Vždyť je to světový jazyk, to byste měli umět.“ A tím naše konverzace skončila. Pokračovali jsme dolu po cestě, kde nás vyvezl vláček, který se ale mezitím porouchal, když vyvážel nahoru skupinu vážených turistů. Tedy na váze by jistě navážili víc, než je zdrávo.

Takže to vlastně bylo pro jejich dobro. Bylo už pozdní odpoledne a nás čekala ještě pořádná štreka do Tbilisi. Díkybohu vetší část cesty probíhala už po normální silnici a později dokonce dálnici. Tam jsem se dostali až za tmy. Výhodou gruzínské dálnice pak bylo jednoznačně osvětlení po její celé délce. I kvalita nebyla rozhodně špatná. Zastavili jsme se dokonce ještě na večeři ve městě Borjomi, odkud pochází i slavná minerální voda stejného názvu. Nakonec jsme dorazili i do Tbilisi po celodenní martýriu. Tbilisi nás přivítalo jak jinak než typickým hektickým chaosem a šíleným provozem.

PokračováníTbilisi, bleší trh a Pirosmani

Předchozí dílBatumi a hořké ryby

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*