Rozmanitá Indonésie

Kalvárie kráteru Ijen a modré lávy

Nikdy jsem nebyl příznivcem brzkého ranního vstávání, a proto mi na našem vstávání už před půlnocí přišlo něco nezdravého. Nakonec i náš samotný sestup do kráteru k jezeru Kawah Ijen nezdravý byl. Pár minut po půlnoci jsme již seděli připraveni v džípu, který nás měl ke kráteru přiblížit. Poučen z včerejšího ranního výstupu na Mt. Bromo jsem si vzal pár vrstev oblečení navíc. Co jsem ale podcenil byly boty. Až za jízdy jsem zjistil, že mám na nohou z neznámé příčiny sandály. Kupodivu jsem však nenásledoval mnohaletou českou tradici a neměl na noze ponožku.

Jeli jsme tmavou cestou, jež jen občas rozsvítily předjíždějící či protijedoucí skútry. Náš řidič soudě dle jeho chování na silnici a stylu jízdy znal celou cestu více než dobře a zhruba po půl hodině jsme byli na místě. Tady přišlo první vyvedení z omylu. Nebudeme jen sestupovat do kráteru, ale abychom do něho mohli sestoupit, musíme na něho nejprve vylézt. Pod kráterem se tak začala formovat menší skupina dalších odvážlivců. Nahoru i dolů tedy půjdeme s průvodcem a ve skupině.

První vyrazil průvodce s baterkou, zbytek v davu za ním. Noc byla jasná a teplá, po chladu včerejšího večera ani památky. Po pár krocích pochodu vzhůru jsem začínal pociťovat značné horko a vrstvy oblečení kvapně svlékat. Kopec se zdál nekonečným a jeho zdolání nám zabralo hodinu ostré chůze. Na vrcholu jsem byl samozřejmě úplně durch propocený a začal konečně vnímat slibovaný chlad. Poprvé jsme zde ucítili i sirné výpary. Naše skupina se zastavila před brankou, která byla vstupní branou do kráteru a jejího sirného dolu.

Cesta do kráteru Ijen.

Cesta do pekla

Závany síry byly čím dál tím více intenzivnější a před průchodem brankou jsme si už měli povinně nasadit roušku či respirátor. Naštěstí jsme měli schované ty respirátory, které jsme použili u sirného jezera, když jsme cestovali z Bandungu na jih Jávy. Prošli jsme brankou, průvodce měl ještě dvě plonkové baterky, a tak mi jednu dal. Součástí předávacího rituálu bylo i poučení, abychom dávali pozor, jelikož je cesta na určitých místech strmá.

Tak nějak nám zapomněl ukázat nápis na brance, který byl vypsán pod roztomilým znamení pirátů. Nápis, jak jsme zjistili po návratu zněl: “Zákaz vstupu, nebezpečí smrti.” Já však nevědomky, v sandálech a s baterkou jejíž dosah byl úctyhodné dva metry vstoupil do tmy strmé cesty. Tma se ukázala jako dobrý eliminátor strachu, jelikož člověk neviděl těch několik set metrů pod sebou a strmé cesty, jak pro kamzíky před sebou. Vidět to za světla, tak by mě dolů asi nikdo nedostal.

Pomalými krůčky jsem se sunul dolů. Mnohokrát jsem neváhal jít na čtyři nebo si zahrát na pavouka. A když se mi po deseti minutách vybila baterka, byl jsem v koncích. Musel jsem vytáhnout napůl vybitý mobil a svítit si displayem, a tak jsem se proměnil na pavouka či raka natrvalo. Nohou vpředu jsem si osahával okolí a hledal stupínky, cestičku či prohlubně, kde by se noha dala zapřít. Pak v okamžik, když jsem to nejméně čekal se přede mnou vynořil ze tmy obrys postavy.

Setkání s horníky po cestě dolů.

Horníci síry

Postava se po chvilce rozjasnila a zastavila u mne. Byl to menší, mladý muž, který na svém rameni táhl jakési vahadlo. Vahadlo v podobě tyče zakončené na každém konci velkým pleteným košíkem, z něhož vyčnívaly žluté kusy síry. Nebyl to nikdo jiný než místní horník sirných dolů. Byl zrovna na cestě nahoru se svým osmdesátikilovým nákladem. Tuto strastiplnou cestu vykoná dvakrát za den, ti nejlepší dokonce třikrát. Jeho výdělek je pak po této neuvěřitelné dřině opravdu směšný. V průměru si denně totiž vydělá patnáct dolarů.

Další z věcí, která mě šokovala bylo jeho vybavení. Kam se hrabou Češi v Tatrách. Muž měl na sobě mikinu, kraťasy, na hlavě kulicha a na nohou žabky. Sirné výpary byly již značně cítit, to ale muži nevadilo, jelikož jeho ústa žádná rouška nezakrývala, ba co víc, on po cestě dokonce kouřil. Později jsem se od našeho průvodce dozvěděl, že životnost dělníka v tomto dole je jen pár let, než sirné výpary udělají své. S horníkem jsme se jen mlčky pozdravili, každý tak pokračoval sám.

Nebyl to jediný dělník, kterého jsem za svou cestu dolů potkal. Jejich počet s postupem do hlubin narůstal. Jejich oděv byl většinou podobný a nikdo z nich se proti síře nechránil. Občas horníci pozdravili či žádali cigaretu. Někdy se snažili prodat ručně dělané suvenýry, jak jinak než ze síry. Obdivoval jsem jak ladně a beze strachu tito muži zdolávají tuto pekelnou cestu, a to jejich bedra zatěžuje takto těžký náklad.

Jeden z horníků na cestě nahoru.

Kalvárie kráteru Ijen a modré lávy

Samotný Ijen je vulkanický komplex, který je tvořen asi dvacetikilometrovou kalderou. Nejaktivnějším vulkánem komplexu je Merapi. Indonésané nejsou moc kreativní, co se týče názvu sopek, a tak ten samý název přiřkli hned dalším dvěma sopkám ve své zemi, což jistě místní děti ve škole oceňují. Jezero Kawah Ijen, ke kterému jsme se blížili je pak největším vysoce kyselým kráterovým jezerem na světě. Sirný důl je pak v jeho blízkosti, díky otvorům na kraji jezera. Tudy unikají sopečné plyny a síra se tak získává v její čisté podobě.

Síra v plynné podobě zkondezuje do narudlé kapaliny, která vytéká nachystanými trubkami v otvorech. Nakonec kapalina na povrchu tuhne, kde ji dělníci či horníci dolují a odlamují, následně jí plní koše a vynášejí nahoru. V celém sirném dole, v těchto nesnesitelných podmínkách pracuje až dvě stě lidí. Vzhledem k tropickým denním teplotám, pracují dělníci do pozdních večerních hodin a s těžbou začínají velmi brzo ráno.

Nevím, jak dlouho jsem se dolů plazil, ale mě to připadalo jako věčnost. Dole jsme se opět radostně sešli s naším průvodcem a dalším lidmi ze skupiny. Ihned jsem vrátil průvodci baterku, kterou jsem pouze snesl dolů. Přišel čas na slibovaný zlatý hřeb výletu, modrou lávu. Neměl jsem žádná valná očekávání, a proto jsem asi nebyl tolik zklamán. Modrá láva nebyla ničím jiným než plameny hořící síry, které zrovna v době naší návštěvy nehořely. Tedy, až když jsme odcházeli, tak nám modrá láva přeci jen trochu blikla na pozdrav.

Kalvárie kráteru Ijen a modré lávy
Těžba síry na dně kráteru.
Pozdrav “modré lávy”.

Východ slunce

Do východu slunce ještě nějaká hodina chyběla, a tak jsme prohlídku okolí absolvovali s novou, tentokráte funkční baterkou od průvodce. Po krátké přestávce jsme se poté vydali znovu nahoru. Kolikrát bývá cesta nahoru snazší než cesta dolů, a tato cesta byla oním příkladem. Na nic jsem se neohlížel a urychleně stoupal nahoru. Slunce se pomalu probouzelo a vysílalo první paprsky světla, jež osvětlovaly tu hrůzu pode mnou. Nechtěl jsem nic vidět, nechtěl jsem se ohlížet.

Poprvé jsem se ohlédl, až když mi chybělo na vrchol jen pár výškových metrů. Byl jsem rád, že jsem to neudělal dřív. Propast to byla pekelná. Nahoře jsme s východem slunce pozorovali i tyrkysové sirné jezero, které se nám konečně, alespoň z části odkrylo. Nepozorovali jsme však dlouho, blížil se zástup horníků na směnu a nával prvních ranních turistů v jejich zádech. My proto raději pokračovali dále podle plánu cesty jejímž dalším cílem byl ostrov Bali.

Koše plné síry (až 90kg) a přestávka na cígo.
Turisté přicházejí.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*