Rozmanitá Indonésie

Z Prambananu na Bromo

Stačilo pár úderů na okno a řidič byl vzhůru. Rychle jsme nastoupili a zavřeli dveře, jelikož prodejci nám byli stále v patách. “Prambanan, go, go,” zvolal jsem na řidiče, a ten bez váhání vycouval a rozjel se ke slavnému hinduistickému chrámu. Mezitím v Yogyakartě a okolí rozvinula ranní dopravní špička do celé své krásy, aby výrazně zpomalila náš přesun. Slunce se posunulo na obloze zas o něco výš a dopřálo nám naplno prožít nepříjemnost cestování autem během tropického dne.

Prambanan je jedním z nejznámějších hinduistických chrámových komplexů, taktéž je zapsaný na listině světového kulturního dědictví UNESCO. Komplex byl údajně postaven již na konci devátého století a tvoří jej šestice chrámů na čtvercovém půdorysu. Chrámy, jež jsou ukázkou typické hinduistické chrámové architektury nás vítaly už od parkoviště, a jejich tmavě šedá barva prosvítala stromovím kolem hlavní příjezdové cesty.

Za vstupní branou k nám nenápadně přistoupila dvojice dospívajících dívek v oranžových hidžábech na hlavě. Jedna podle knírku pod nosem připomínala tedy spíše chlapce, ale měla na sobě dívčí oblečení. “Ahoj, můžeme mít otázku?” otázala se jedna z dívek. Padla na mne obava, že nám budou chtít něco prodat nebo nabídnout nechtěné průvodcovské služby, ale i tak jsem řekl: “Jasně, co potřebujete?” “Dostali jsme ve škole úkol procvičit angličtinu, můžeme vám dělat průvodce? Nic za to nechceme.” “Jasně, proč ne,” odpověděl jsem a přistoupili jsme k prvnímu chrámu.

Hinduistický chrám Prambanan.
Chvilka focení se se zájezdy.

Prohlídka chrámu Prambanan

Upřímně řečeno, jako průvodkyně by se asi neuživily, ale alespoň se snažily. Dívka s knírkem se neustále dívala a usmívala na Lukáše. Když naše prohlídka díkybohu skončila, tak mu dívka povídá: “Můžu se s tebou vyfotit? Ty, totiž vypadáš jako manažer Justina Biebra!” Vybouchli jsme v smích, ale dívka to myslela smrtelně vážně. Nakonec jsme se s nimi vyfotili všichni, což neuniklo hledáčku výletu indonéských důchodkyň, které také prahli po fotce s manažerem Justina Biebra, a došlo tak na hromadné focení s místními zájezdy.

Odpoledne, když jsme se vrátili zpět do Yogyakarty, potkali jsme dalšího místního průvodce, který nabízel své služby. Tento však nabídl něco extra. Vezme nás do bývalého sultánova paláce, který je momentálně neobydlen. Asi to úplně legální nebylo, když jsme dovnitř lezli dírou v plotě, ale ani to nás neodradilo. Zub času se už na podobě paláce řádně podepsal, i přesto to byla zajímavá podívaná. Nebyla by ale tak zajímavá, kdyby nám průvodce neposkytl zajímavý komentář a neukázal prostory pro sultánův harém.

Po prohlídce jsme se rozloučili s průvodcem, zaplatili mu a vydali se poslední korzování po ulicích města, abychom se s ním také rozloučili, naposledy užili jeho výjimečné atmosféry, a také se trochu prošli. Druhý den ráno nás čekala osmihodinová jízda vlakem do městečka Probolinggo. Probolinggo totiž je vstupní branou na Mount Bromo, činnou sopku na východní straně ostrova Jáva, která je známá a populární krásnými výhledy do kraje. Mount Bromo byl proto jedním z hlavních cílů naší cesty.

Hinduistický chrám Prambanan v celé své kráse.
Lezeme do starého sultánova paláce…
Bazény sultánova paláce.

Jedeme do Probolingga

Když jsme ráno dorazili na nádraží, čekal nás už známý rituál bezpečností kontroly a nudného čekání na perónu. O zábavu se postaral až vlak, který u našeho nástupiště zastavil. Ten se posléze ukázal totiž být i tím naším. Byl to prachobyčejný motorák o dvou vagónech s vnitřkem dimenzovaným pro výškové a tělesné proporce Indonésanů. Takže jsme se za boha na dvě dvou sedadla nevešli a místo čtyřech míst jsme jich obsadili osm. Navíc sedadla neměla žádné polstrování a dostávala nádech spíše mučícího nástroje než sedadla při představě osmihodinové cesty.

Nedalo se nic dělat a museli jsme to vydržet. Trochu nám s tím pomohli karty, ale ani ty se nedaly hrát celou dobu, takže v poslední hodině cesty došlo na odpočítávání každé minuty. Nevím, co jsme si mysleli, že Probolinggo bude, ale rozhodně ne to, co jsme viděli, když vlak dorazil. Malé provincionální nádraží rozhodně nevypadalo, jako brána k sopce Bromo, ani před nádražím nebylo obvyklý houf taxikářů a naháněčů. Tedy až a jednoho, který měl dle všeho monopol na vše.

“Tohle je jediná cesta do města, nastupte,” řekl a ukázal na dva právě přijevši tuk-tuky. V přepočtu to bylo jen pár desítek korun, a tak jsme nastoupili. Netušili jsme však, že pojedeme jen asi dvě stě metrů na místo, kde nás už čekal další vykutálený prodejce.  Náš problém byl v tom, že jsme neměli zarezervované žádné ubytovaní a doufali jsme, že seženeme něco na místě. S nabídkou ubytovaní přišel i prodejce. Nabídl i transport na sopku Bromo. “Vezmu vás na zítřejší východ slunce, bude to skvělý! ” chvástal se prodejce. Ceny nakonec nebyly nejhorší, už jsme se nechtěli trmácet po městečku a něco hledat, a tak jsme souhlasili.

Kam teď? (Probolinggo)

Z Prambananu na Bromo

Prodejce se dovtípil, že by z nás v současné situaci mohl vyždímat i víc. Proto přidal další nabídku. “Slyšeli jste o kráteru Ijen? Vezmu vás tam další den.” “Co to je?” otázal jsem se. “Je to důl na síru, kde je v noci vidět modrá láva, a ráno pak průzračné sirné jezero. Já když jsem to viděl poprvé, tak jsem z toho měl normálně husí kůži! To musíte vidět, podívejte, ukáži vám fotky,” řekl a prolistoval nám pár fotek. Uchváceni jsme sice nebyli, ale protože jsme po sopce Bromo neměli žádný přesný plán, tak jsme taky souhlasili. Ve skrytu duše jsem doufal, ať už nevytáhne nic dalšího, protože bychom taky souhlasili.

O deset minut později, když jsem poprvé spatřil náš pokoj, dostal jsme strach o to, jak budou následující dny probíhat. Sprchový kout tvořil sud s vodou a místa na postelích bylo při nejlepším pro tři, nikoliv však pro čtyři. V tom se znovu objevil náš prodejce, který nás sem dovezl, a povídá: “Odjezd na sopku je dneska ráno v jednu, teple se oblečte, nahoře může mrznout.” Jelikož už bylo osm večer, byl jsem rád, že na pokoji nebudeme trávit mnoho času.

Ulehli jsme na postel a pokusili se nabrat něco málo spánku. Neúspěšně, jen co jsem zavřel oči, probudil mě budík. Bylo půl jedné a museli jsme vstávat. Popravdě jsme s sebou moc teplého oblečení neměli. Jeli jsme přece do tropické Indonésie. Museli jsme tak teplé oblečení získat vrstvením oblečení neteplého a také pitím slivovice a horkého čaje, který nám náš řidič připravil. Řidič nepodcenil ani automobil a dorazil v obrovském džípu. V jednu ránu jsme už seděli uvnitř a vyrazili vstříc sopce.

Z Prambananu na Bromo
Východ slunce nad Mt. Bromo.

Pokračování

Předchozí díl

 

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*