Rozmanitá Indonésie

Záchranná akce v Green Canyonu

S divným pocitem nad ztrátou mé GoPro kamery ve slaných vodách oceánu a úzkostí z potemnělé, zamračené oblohy jsem si nasadil helmu a nastartoval skútr, abychom se svižnou jízdou přesunuli k našemu cíli. Ačkoliv jsme jeli, co jen skútry dovolili, tropické průtrži mračen jsme neměli šanci ujet. Chytla nás na půli cesty. Štěstím v neštěstí pak byla plechová autobusová zastávka, která jako by z oka vypadla český luhům a vesnicím, a která nám stejně jako místnímu muži s jediným žlutým zubem poskytla na krátko útočiště.

Když pak déšť trochu ustal, usedli jsme znovu na skútry a dorazili úspěšně k cíli, tedy spíše jenom částečně. Dorazili jsme k místu, kde už čekalo pár dalších zájemců, a odkud bylo nutné nastoupit na člun, který nás k místu zvanému v místním jazyce Cukang Taneuh musel ještě dovézt. Kromě názvu Cukang Taneuh, což znamená půdní most, je také místo známé pod jménem Green Canyon neboli Zelený kaňon. Proč se mu říká zelený jsme měli možnost zřít za malou chvilku, když jsme na jeho břehu z člunu vystoupili.

Kaňon formovaný více než milión let půdní erozí a řekou Cijulang, která protéká přilehlými jeskyněmi se stalaktity a stalagmity, byl naplněn příjemně zelenou vodou. Nejednalo se však o žabinec hasičských nádrží zdobicí nejednu náves v Čechách ale o vodu průzračně čistou. Z okolních skalisek pak bujela, jak jinak než sytě zelená vegetace, a tak pojmenovat kaňon jakkoliv jinak, než zelený by bylo holé šílenství a neuváženost.

Schovaní před deště v čekárně.
Člunem na Green Canyon.

Záchranná akce v Green Canyonu

Po výstupu z lodi si nás převzal místní mladý průvodce, který vzhledem a zejména dredy připomínal reggae zpěváka Boba Marleyho, když mu bylo asi patnáct let. Řekl nám pár slov o kaňonu a poté nás vybídl ke vstupu do vody. Byli jsme sice docela promáčení z jízdy na skútrech, ale plavání v kaňonu odolat zkrátka nešlo. Mladý Bob ještě zmínil bezpečnost, ať plaveme dál od silných proudů u malého vodopádu v popředí kaňonu. To jsem ho ale už neposlouchal.

Asi proto jsem tak vlezl přímo do proudu, ve kterém jsem si hezky plaval, a který mě nevědomky táhl vstříc vodopádu. To samozřejmě neuniklo zraku lidí na břehu, jež se mě snažili na moji prekérní situaci upozornit voláním a máváním. Přes hluk hučící vody ke mě však nedolehla ani hláska. Až mocné “Bacha vole!” upoutalo moji pozornost, a já se dvěma či třemi mocnými tempy uvolnil z osidel silného proudu a dostal se včas do bezpečí.

Mezitím ale mladý Bob spustil záchranou, avšak nijak nekoordinovanou akci. Bezhlavě pro mne skočil přímo do proudu. V ten okamžik si zřejmě neuvědomil skutečnost, že jsem asi třikrát větší a dvakrát těžší než on, a tak chudáka Boba proud sebral takřka ihned a nedal mu šanci ze svých spárů uniknout, až ho nakonec vrhl do chřtánu vodopádu. Všichni zmlkli. Hrozivě vypadající scéna i dopad vyvolal v mnohých předtuchu příjezdu či spíše připlutí záchranné služby. Naštěstí mladý Bob ihned vstal a bez sebemenšího zranění se vrátil zpět na břeh dohlížet na ostatní návštěvníky.

Záchranná akce v Green Canyonu
Zelený kaňon – Green canyon.
Stěny Zeleného kaňonu.

Body rafting

Kromě plavání v průzračné vodě kaňon nabízel i možnost skoků z několikametrových skalnatých vyvýšenin přímo do průzračné vody. Vzhledem k faktu, jak blízko jsem byl před pár okamžiky nehodě, a když jsem ještě zřel, jak kluzká skaliska jsou, tak jsem raději vůbec z vody nevylezl. Voda byla sice chladnější, ale v to v tropickém počasí až tak nevadilo. Návštěvu kaňonu jsme pak plánovaně zakončili aktivitou, na kterou jsme si už ale museli povinně obléct záchranné vesty.

Při body raftingu, jak už název napovídá se vaše tělo se změní v raft a nechá se unášet silným říčním proudem. Vylezli jsme proto z vody a šli po břehu proti proudu bystřiny, která končila ve vodopádu, který nasál a vyplivl Boba. Tam jsme měli doraftit i my. Akorát jsme se před vodopádem museli z proudu vymanit a nespadnout dolu. Na začátku asi čtvrthodinové jízdy byl proud pekelně silný a jakékoliv opuštění proudu nebylo v lidských silách.

Dostal jsem tak oprávněnou obavu, že přeci jen dnes špatně skončím. Řeka si se mnou pohrávala, jak chtěla a schválně nastavovala překážky, kterým jsem se nebyl schopný vyhnout. Proud ale začal slábnout, až dosáhl úrovně, kdy se převaha přehoupla na mou stranu. Já se tak snadno chytil větve před vodopádem a vylezl trochu potlučený na břeh. Byl čas pokračovat dál a myslím, že Bobovi se ulevilo, když jsme vypadli. Po návratu ke skútrům nám ještě zbývalo pár hodin světla, proto jsme se rozhodli pro průzkum okolí a návštěvu nedalekých rybářských vesnic.

Náš moto gang.

Výlov v rybářské vesnici

Déšť už ustal úplně a cesta se tak stala snesitelnou až do bodu, kdy jsme dorazili k provazovému mostu nad řekou. Sice měl prkennou podlahu, ale trochu se houpal a měřil asi deset metrů. Dá se takový most přejet na skútru? Moc se nám do toho nechtělo, ale nikdo nechtěl být ten zbabělý a vracet se zpátky. Chvíli jsme váhali, když vtom jsme uslyšeli přibližující se zvuk skútru z druhé strany mostu. Místní muž, dost neurčitého věku mezi patnácti a padesáti, který vezl kromě sebe i několik pytlů nákladu posazených za sebou.

On nezaváhal ani vteřinu a než bys řekl “dycky most”, tak byl na druhé straně, a ještě nám druhou rukou než řídil, tedy tou, kterou kouřil, pokynul na pozdrav. Jedem! Srdce bušilo, ruce se klepaly, v jednu chvíli jsem předním kolem vjel na hranu mostu, ale dokázal jsem to. S radostí jsme tedy pokračovali dál, až jsme dorazili do rybářské vesničky. Měli jsme štěstí, byl zrovna výlov a celá vesnice, mladí, staří, děti, psy, opice tahali společně těžké sítě z moře ven. “Uvidíme úlovek,” volal jsem nadšeně.

Když konec sítě dosáhl břehu, rozeběhli se všichni směrem k moři, aby se přesvědčili o tom, co vlastně vylovili. Samozřejmě toto jsme si nemohli nechat ujít a utíkali jsme s nimi. Výsledek to byl poměrně neslavný. Kromě pár drobných rybiček, které by se jistojistě vešly do sardinkové krabičky, pár rezavých plechovek a dalšího harampádí se v úplném cípu sítě mlátilo něco většího, něco živého. Po chvilce to jeden z rybářů vyprostil, byla to mořská želva. Chvilka napětí. Vesničané na ní hleděli se stejným zaujetím jako my, ale dost možná jiným zájmem. “Myslíte, že ji sežerou?” dotázal jsme se ostatních. “Určitě!”

Vytahování rybářské sítě.
Naše milá mořská želva.

Další dobrodružství

Místní vnímali náš zájem o želvu, jak si ji fotíme a pozorujeme, a tak ji po chvilce vzali a odnesli k vodě. Začínalo se stmívat a my se tak raději sebrali a zamířili zpět ke skútrům a do hostelu v Pandangaranu. Osud želvy je tak dodnes zahalen tajemstvím, zda opravdu skončila místním v žaludku se už nedozvíme. Další den ráno nás znovu čekal delší přesun vlakem, tentokráte města Yogyakarta, kde se podíváme na slavné chrámové komplexy Prambanan a Borobudur.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*