Rozmanitá Indonésie

Pandangaran – ráj na jihu Jávy

Bantungské slunce začalo pálit už od brzkých ranních hodin a částečně pomohlo uspíšit a zefektivnit náš odjezd. Čekala nás přeci jen dlouhá cesta, tedy alespoň podle výpočtu google maps, které odhadovaly náš příjezd až na pozdní večer. Osobně se mi odhad moc nezdál, jelikož šlo o něco přes dvě stě kilometrů a my si to zrovna šinuli po nové dálnici. Ta však měla pouze několik málo kilometrů a úspěšně na ní navázala cesta charakteru polního.

Po pár minutách mi pak došlo, že odhad google maps byl možná ještě optimistický. To bylo v okamžik, kdy několik mladíků vykládalo železné, rezavé trubky z plně naloženého náklaďáku stejné barvy jako trubky. Náš řidič na ně několikrát troubil, aby snad s vozidlem uhnuli, leč marně. Bylo třeba vyložit. Kdyby nebylo takové vedro, tak bych jim možná i pomohl. Práce naštěstí zabrala jen několik minut a mohli jsme pokračovat k našemu prvnímu cíli dne. Jednalo o sirné jezero Kawah Putih.

Kawah Putih česky znamená “bílý kráter” a vznikl výbuchem sopky mezi desátým a dvanáctým stoletím. Už na první pohled, kdy jsem jezero viděl z výšky, mne uhranulo svoji tyrkysovou až blankytně modrou barvou, která v člověku probudila představu tropického ráje. Tu však rychle zahnala na ústup postupující ranní mlha, která se nenápadně vznášela nad jeho hladinou. Šedé až hnědé pláže okolí vody mě z ráje vyhnaly nadobro a po závanu síry jsem se cítil jako Frodo na cestě do Mordoru. Byla nám dokonce věnována při sestupu dolů k jezeru rouška, která nás snad měla chránit před vdechnutí sirovodíku, avšak bránila Mikymu v kouření, a tak si ji raději sundal.

Kawah Putih – sirné jezero.
“mordorová” krajina kolem jezera.

Cesty indonéského venkova

Později jsme se ještě na cestě zastavili na chvilku u čajových plantáží, jejichž upravené řady čajových rostlin působily na oko i člověka samotného velice uklidňujícím dojmem. To se ale nedalo říci o zbytku cesty, který tvořila náhodně rozesetá obydlí u cesty zabraňující dalšímu výhledu. V jednu chvíli jsem měl i pocit, že jedeme stále dokola nebo jednou nekonečnou vesnicí. Náš řidič nepřekročil padesáti kilometrovou rychlost, ne že by nechtěl, ale díry, kameny, lidé a zvířata v okolí cesty to zkrátka nedovolili.

Hodiny jízdy ubíhaly pomalu, kromě výmolů cesty nás nenechal spát také řidič svým neustálým troubením, pomocí kterého si prorážel cestu. Jak jsme se počali našemu cíli blížit, rovníkové slunce se už zpola schovalo za obzor. Pandangaran nás následně přivítal vlahým tropickým večerem. S řidičem jsem se rozloučili u našeho hostelu, rychle se ubytovali a vydali hledat místo, kde se dobře najíst a pár indonéských Bintangů vypít. Avšak celý Pandangaran zel prázdnotou.

Nikomu se většinou normálně do zcela prázdné restaurace nechce, a tak jde dál a hledá tu, kde už nějací lidé už sedí. Zde však nebyl nikde nikdo, a tak jsme se v jedné prázdné restauraci holt uvelebili. Číšník ihned přiskočil. “Dáme si nasi goreng a pivo,” řekli jsme mu. “Ano, pivo nemáme, ale přivezu, přivezu, zůstaňte,” vykoktal ze sebe lámaně číšník. “Přivez hodně,” dodal jsem a číšník zmizel. Pak už jsme slyšeli jen jeho motorku, jak odjíždí pryč. Seděli jsme asi půl hodiny na suchu a už jsme se skoro zvedali k odchodu, když číšník dorazil zpět s obrovským úsměvem. “Mám hodně!” volal radostně s předtuchou prodejního úspěchu.

Čajové plantáže.
Městečko Pandangaran.

Pandangaran – ráj na jihu Jávy

Moc jich nakonec nebylo, a tak jsme se probudili s čistou hlavou do tropického, slunečného rána. Vydali jsme se opět do městečka hledat, kde bychom se mohli nasnídat. Po včerejší liduprázdné noci jsem čekal, že ráno bude vše jiné a konečně potkáme nějaké lidi. Ale městečko bylo stále liduprázdné. Cestou jsme potkali jen pár místních a zavřené restaurace, až jsme narazili na plážový bar. Zde měli konečně otevřeno a udělali nám i snídani. Při jídle jsem pak přemýšleli, jak nejlépe strávíme tento den. Naše shoda byla jednoznačná. Surf a skútry.

Pandangaran leží u břehu Indického oceánu, kde se se svýmí nekonečnými bílými plážemi, průzračným mořem a vysokými vlnami se nabízí jako ideální místo pro surfaře. Ne, že bych byl nějaký surfař, vlastně jsem v životě surfoval jen dvakrát ve Španělsku, ale zde jsem dostal pocit, že mi to půjde. Shodou okolností v baru, kde jsme snídali, půjčovali i surfy. Ještě před tím jsme si v našem hostelu půjčili skútry a jeli se porozhlédnout po okolí a najít na surfování to správné místečko.

Kdekoliv jinde než v místě okolí baru byly vlny pro nás moc vysoké, a tak jsme se vrátili zpět do okolí baru. Měl jsem s sebou i novou Go Pro kameru, kterou jsme chtěl při surfování využít a natočit tak svoje surfařské “umění”. Trochu jsem se obával upevnit kameru jen tak na prkno, a tak jsem si připevnil popruhem na hrudník. Což se později ukázal být opravdu geniální nápad. Na pláži nebyl, kromě jednoho sběrače odpadu vůbec nikdo, a tak jsem se ani neobávali ostudy.

Krásné moře a pobřeží kolem Pandangaranu, které umí být i nebezpečné, v roce 2006 městečko spláchla vlna tsunami.
Pandangaran - ráj na jihu Jávy
Plážový bar v Pandangaranu.

Když si myslíte, že umíte surfovat…..

Vlny dosahovaly výšky kolem jednoho až jednoho a půl metru, což bylo pro surfaře naší úrovně  tak akorát. Tedy to jsem si myslel, než jsme vlezl do vody a první vlna se mnou vytřela dno. To mne ale neodradilo a znovu a znovu jsem se pouštěl do nerovného boje se surfem i oceánem. Po nesčetném množství nevydařených pokusů jsem se nakonec přeci jen dokázal na pár sekund postavit a spustit kameru na mé hrudi. Výška lomu vln se s časem nenápadně zvyšovala a hlavně sil ubývalo. Normálně by byl čas skončit, ale já si řekl ještě jednou naposledy.

Vyhlédl jsem si pěknou vlnu, která se ke mne kvapně blížila. Zapnul jsem kameru, abych si tu parádu natočil. Vlna byla k mému překvapení o dost vyšší než ty, které jsem normálně sjížděl, a tak jen co jsem vlnu chytil, tak jsem se poroučel pod hladinu, kde jsem prozkoumal kameny a písnek na dně. Chvíli trvalo než jsem se vlna přehnala a já se dostal opět na vzduch a na prkno. No to se mi moc nepovedlo, tak raději vypnu kameru, pomyslel jsem si. Kamera však nikde!

Na popruhu byl jen ulomený držák. Pokoušel jsem se kameru v divokém moři najít, ale tato práce byla předem odsouzena k nezdaru. Bylo mi jasné, že se s ní už neshledám. Na břehu jsem ještě zaúkoloval sběrače odpadu a slíbil mu bohatou odměnu, když kameru najde. Sběrače jsme pak už nikdy neviděl. Co se dalo dělat, holt mých několik sekund na prkně nikdo neocení. Pro dnešek byl se surfováním konec. Odpoledne nás čekal výlet do Green Canyon.

…když to někdo umí…
Sběrač a rybář na pobřeží.

Pokračování

Předchozí díl

 

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*