Hedvábná stezka

Šachy a Samarkand!

Uzbekistán byl po staletí součástí perské říše a perské kultury, k níž neodmyslitelně patří i šachová hra. Samotné slovo šáh v perštině znamená král a i v zakončení šachové hry je pronesena perská formule “šach mat”, což doslova znamená král je mrtvý. Kdysi jsem četl, že nejstarší nalezené šachy byly vykopány právě v Uzbekistánu, ačkoliv prapůvod hry od níž  byly šachy odvozeny pochází ze severní Indie. Proto jsem nezatoužil po ničem jiném, než že si v Uzbekistánu musím šachy zakoupit a přivést domů.

Probudili jsme se po čtyřech hodinách spánku k pozdnímu odpoledni horkého taškentského dne. Tělo po probuzení žádalo znovu zalehnout a prospat tak zbytek dne. Srdce ale chtělo šachy, a proto nezbývalo nic jiného, než vstát a vyrazit pro ně do centra města. Ještě předtím než jsme opustili hotel, pokusili jsme se u recepčního domluvit řidiče, který by nás druhý den brzy ráno odvezl do Samarkandu. Mladík sice na všechno kýval, že není problém, ale cokoliv u něho zařídit se nakonec ukázalo jako nemožné. To jsme však ještě nevěděli.

Vydali jsme se tentokráte do samotného srdce muslimského Taškentu, jimž byl komplex zvaný Hast Imam nedaleko velké panelákové obytné čtvrti. Obří mešita komplexu byla postavena teprve nedávno a to v roce 2007. Největší zajímavostí komplexu je pak nejstarší dochovaný korán na světě, při jehož čtení byl zavražděn chalífa Uthmán v roce 656. Na koránu jsou tak zaschlé stopy jeho krve. Nás však více zajímala samotná stavba komplexu a hlavně jeho obchůdky kolem, kde by se mohly šachy prodávat.

Náboženský komplex Hast Imam.

Šachy a Samarkand!

Měli je! Každý druhý obchůdek nabízel nejrůznější druhy šachovnic a figurek. Ručně vyřezávané z mahagonového dřeva či pestrobarevně malované, jedny velké tak, že by se do kufru nevešly, druhé zase kapesní. Zkrátka šachy pro každého. Mě samozřejmě zaujaly ty největší a nejkrásnější. Obchodník jehož zjev nápadně připomínal mongolského vládce Čingischána se při spatření mého zájmu pustil do díla pohádek tisíce a jedné šachovnice. Nejprve začal o ryzím původu všech vystavených šachovnic a samozřejmě se nezapomněl zmínit i o původu jeho samotného. Jeden měl pak pocit, že vlastně celou hru vymyslel on sám.

Po příběhu došlo na lámání chleba. Smlouvání. Nejprve přišel Čingischán s horentní sumou, za kterou bych v Uzbekistánu mohl žít několik měsíců. Já mu vyrazil naproti z opačného konce, až jsme dospěli k částce pod kterou už milý prodejce jít nechtěl. Tam jsem poznal, že se blížím k hranici skutečné ceny. Ještě jsem se pokusil cenu snížit, načež jsem si zahrál na Moliérova Harpagona a řekl mu, že nemám dostatek peněz, a že si jdu šachy koupit do obchůdku vedle, kde je mají určitě levnější. To už obchodník nevydržel a o malinko se zamračeným obličejem cenu snížil.

Plácli jsme si. Sice to bylo více než jsem chtěl původně dát, to jsem ale neměl absolutně ponětí v jakých cenách se šachy pohybují. Já pak po zbytek dne hrdě vláčel obří krabici s šachovou hrou přes celý Taškent a nechával tak ve tvářích potkavších Uzbeků udivený výraz a zvědavost nad obsahem mého “balíčku”. Už se zdálo, že vše proběhne hladce, tedy až do okamžiku, kdy jsme se vrátili zpět do hotelu, a já se optal recepčního v kolik přesně náš ranní řidič dorazí.

Šachy a Samarkand!
Šachová hra z Uzbekistánu, kterou jsem úspěšně zakoupil.

Odjezd do Samarkandu

Na recepci byl už ale jiný mladík, který neměl absolutně ponětí o čem to mluvím. Pokusil jsem se mu situaci několikrát vysvětlit, když v tom prošel recepční, od kterého jsme si odvoz původně objednali. Viditelně překvapen faktem, že odvoz stále chceme ze sebe vykoktal, že ho jde shánět právě teď. Dvacet minut telefonoval až k nám vítězoslavně přišel a oznámil, že tu řidič bude v pět ráno. Cena byla poněkud vyšší, ale nikoho levnějšího už bychom stejně ten večer nesehnali.

Cesta do Samarkandu z Taškentu není nijak příjemná a autem trvá minimálně čtyři hodiny. Proto taky ten nepříjemný startovní čas v pět hodin ráno. Náš řidič dorazil asi s desetiminutovým zpožděním. Byl to typický uzbecký muslim s mizivou znalostí ruštiny a téměř nulovou znalostí angličtiny, zato uměl výborně uzbecky. Naše komunikace se tak omezila na neverbální část a na slova, která jsou shodná či podobná pro vícero jazyků jako třeba Samarkand či Taškent.

Jeho autem nebylo nic jiného než miniaturní chervolet spark samozřejmě bílé barvy. Pohodlí či prostor se tak staly věcmi vzdálenými asi jako poslední manikúra našeho řidiče. Jeho drápy působily na volantu stejnou hrůzu jako pařát postavy netvora na hrudi panny z legendární Herzovy pohádky. Cesta však poměrně rychle utekla i přes četné zastávky na benzín a modlení. Asi ale hlavně proto, že jsem ji většinu prospal.

Náměstí Registán

První naší zastávkou v Samarkandu nebylo nic jiného než náměstí Registán. Místo, kde se v minulosti i současnosti shromažďovalo velké množství lidí. Místo, kde se konaly popravy, ale hlavně jsou zde tři významné historické medresy (náboženské školy), které tvoří svými mozaikami a tvary úžasnou podívanou pro oči. Předtím bylo však potřeba vystát frontu, a proto jsme se postavili na její konec. Moc rychle nepostupovala, ale nějak mi to nevadilo. Náš řidič se mezitím vydal kamsi pro vstupenky. “Davajte, davajte!” volal na nás po chvilce z úplného začátku fronty a gestikuloval ať všechny předběhneme.

Nebylo mi to úplně příjemné, všechny předběhnout, ale když pro nás přišla i ochranka, která střežila bezpečnost a kontrolovala vstupenky, ať už sakra jdeme, nikdo nic nenamítal a my vstoupili dovnitř první navzdory faktu, že jsme se do fronty zařadili jako poslední. Stavby medres byly z venku neuvěřitelné, ale uvnitř neměly daleko k pohádce. Zlatem lemované stropy dodávaly každému pocítit nejen atmosféru pohádek tisíce a jedné noci, ale i těla ostatních turistů, která do něho narážela, když místo na cestu se všichni koukali do stropu.

Celou dobu s námi po Registánu chodil i náš řidič, který stále netrpělivě sledoval hodinky a postupem času se stával stále více nervózní. Až se osmělil a rusko-uzbecky mi sdělil, že si rychle odskočí. Nejprve jsem se domníval, že na záchod, ale pak mi došlo, že spěchal na modlitbu. Jeho modlitba se protáhla na hodinu, ale alespoň se vrátil s úsměvem ve vousech a dobrou náladou při přesunu do nekropole Shah-i-Zinda.

Náměstí Registán a okolí.
Uvnitř medresy.
S naším uzbeckým řidičem a kámošem.

Epilog

Shah-i-Zinda je komplex rituálních budov a mausoleí datovaných až do devátého století. Dokonce je tu i údajně pochován bratranec proroka Mohameda. Výhodou oproti Registánu byl fakt, že tu turistů bylo jen minimálně, a tak byla většina mausoleí a hrobek prázdných, tedy kromě jejich majitelů, a člověk se mohl v dotírajícím horku příjemně ochladit. Pestrá mozaiková výzdoba hrobek v odstínech modré a tyrkysové na jejich zdech působila dojmem, jakoby se o hrobky ani nejednalo.

Nakonec jsme se ještě přesunuli do dalšího mausolea, zvaného Gur-e-Amir, které nepatřilo nikomu menšímu, než samotnému Tamerlánovi. Tamerlán byl turkických dobyvatel čtrnáctého a patnáctého století, tedy zhruba v době kdy u nás vládli Karel IV. a poté jeho syn Václav IV. Podmanil si obrovské území střední Asie a Blízkého východu a při svém konání vyvraždil pět procent tehdejších obyvatel planety. Pověstné prý byly jeho pyramidy z lidských lebek. Tamerlán se tak stal pomyslným zakončením naší výpravy, na které jsme projeli Kazachstán, Kyrgyzstán, abychom se s Hedvábnou stezkou, tímto nervovým systém starého i nového světa, rozloučili právě v uzbeckém Samarkandu, který i Marco Polo popsal jako velký a nádherný.

Mausolea Shah-i-Zinda.
Shah-i-Zinda.
Šachy a Samarkand!
Mausoleum dobyvatele Tarmelána.

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*