Hedvábná stezka

V Taškentu….

Ačkoliv bylo velmi brzy ráno, teplota už tehdy dosahovala velmi nepříjemných hodnot. Kromě jemného oparu na obloze, nic dalšího slunci nebránilo, aby vytvořilo peklo na zemi. Stanice metra se nacházela asi patnáct minut pěšky od hotelu, a tak nás čekala menší procházka. Cestou jsme se chtěli porozhlédnout po nějakém bankomatu, nasát trochu místní měny a stát se znovu na pár dní milionáři. Hned první bankomat nás trochu zklamal, jelikož přijímal pouze visu, a proto něco málo vybral pouze Pepa.

Došli jsme až na prostorné náměstí, kde se uprostřed tyčila socha s výjevem věnovaným kosmonautům, zejména pak jednomu, a to tomu v Uzbekistánu narozeném a v Uzbekistánu nejznámějšímu, Vladimíru Džabenikovovi. Přilehlá stanice metra se pak prozaicky jmenovala Kosmonavtlar, což mi připomnělo původní název stanice pražského metra Háje, která se do roku 1990 také jmenovala podobně a to Kosmonautů.

Svezli jsme se eskalátorem dolů očekávajíc, co se ve stanici metra bude dít. Přeci jenom bylo v metru zakázáno fotit a před samotným vstupem na stanici čekala skupinka ozbrojenců v maskáčích. Dost možná armáda nebo snad i nějaká místní soldateska problesklo mi hlavou při pohledu na ně. Nevěděli jsme jak a kde se dá jízdenka na metro sehnat, a proto jsme si to rovnou namířili k postávající a našim směrem zírající militantní skupince. Rusky jsme se pozdravili a voják na můj dotaz ohledně jízdenky s úsměvem ukázal kamsi za mě.

Kosmonautské náměstí v Taškentu.

Taškentské metro

Mlčky jsme se tak vydali do neznámého prostoru za námi, kde jsem tak trochu očekával automat na jízdenky či jiné jízdní dokumenty. Automat tam skutečně byl. Akorát se skládal z výdejního okénka a jeho lidské obsluhy, která tu ale jaksi chyběla. Nezbývalo než zaťukat na okénko a doufat, že se náš automat probudí. Chvíli jsme tam postávali a ťukali, až si našeho marného počínání všiml jeden z vojáků, který neváhal přispěchat nám na pomoc.

Nejprve se mě na něco otázal jazykem, který by nerozluštil ani klínopisec Bedřich Hrozný, na což začal pěstí mlátit do skla výdejního okénka. To už automat respektive paní pracovnici probudilo a zvedlo z jejího brlohu. Na náš pozdrav a vojákovo řev odpověděla vytřeštěním svých očí a usednutím na stoličku, které byla vzhledem k jejím tělesným proporcím značně poddimenzovaná. Značně korpulentní a postarší Uzbekyně pak po shlédnutí vysoké bankovky určené k platbě třech jízdenek, kterou ji mezitím Pepa nacpal do okénka, začala, dle mého odhadu, sprostě nadávat a gestikulovat ohledně nedostatečného množství drobných.

Drobné jsme ji vybrali všechny a za vojákova úsměvu jsme přišli k bezpečnostní kontrole před vstupem do metra. Vojáci nijak důslední nebyli a bez zbytečného povyku nás nechali projít až na liduprázdné ale překrásné až monumentální nástupiště. Do stanice Chorsu to byly jen čtyři zastávky bez přestupu, takže cesta skončila rychleji než začala. My pak vystoupali z betonového skeletu další nádherné stanice ven a stanuli před něčím, co velice nápadně připomínalo fotbalový stadion či sportovní halu. Jednalo se ale o tržnici Chorsu.

Taškentské monumentální stanice metra.

Taškent a trh Chorsu

Chorsu v perštině znamená křižovatka či čtyři proudy a je tak patrné, že sem lidé cestují za obchodem už od nepaměti. Důkazem toho byla i medresa Kukaldash (náboženská škola) z 16. století umístěná v jednom z rohů tržiště. Seznam zboží se kterým se zde obchoduje by sám o sobě vydal na několik stránek, a proto to raději shrnu do jedné věty. Dá se zde sehnat vše od ovoce, zeleniny a masa přes oblečení, šachy, cetky až po dřevěnou postýlku či skříň.

Bylo šest ráno a trh kmital v rytmu příprav na celodenní prodej. Jedni nosiči běhali s pytli zeleniny, další pak tlačili vozíky, rudlíky i kárky plné masa. Ne všichni byli dostatečně zruční, a tak se občas stalo, že nosič vysypal celý obsah pytle s cibulí. Další pak neměl dostatek sil na to, aby vozík přetékající masem dokázal dotlačit až do prostoru tržiště. Nechal ho proto uprostřed cesty a běžel shánět pomocnou ruku.

Prohlídka trhu nám nezabrala tolik času, kolik jsme zde potřebovali a také plánovali strávit. Takže nám pořád zbývalo asi pět hodin času, než jsme se mohli jít ubytovat do hotelu. Myslel jsem si v koutku duše na nějakou kavárnu, kde by se dalo příjemně odpočinout, ale ty se zde žádné nenacházely. Vydali jsme se proto do nedalekého centra města na jeho menší průzkum. Přeci jenom to bylo město z osmého století, takže by mělo mít co nabídnout.

Prodej masa na trhu Chorsu.
Před trhem…

V Taškentu….

Taškent byl za svou více než tisíciletou historii součástí mnoha říší a byl i několikrát zbořen. A to buď vpády nepřátelských vojsk či zemětřesením. V současné době se ve městě mísí tradiční uzbecká architektura s architekturou éry Sovětského svazu, kdy městu dominují široké bulváry a v jeho okrajových částech obrovská panelová sídliště. Letní teploty tu dosahují čtyřicítek a ty zimní pak mínus dvacítek a nám zrovna vrcholilo léto.

Slunce už počalo pořádně pálit, ačkoliv bylo stále brzy ráno. Ulice ožily čilým ruchem pracovního dne a silnice se zaplnily autobusy a bílými auty značky Chevrolet. Ty tvořily asi devadesát procent všech automobilů v Uzbekistánu, a to díky velké výrobní továrně General Motors nedaleko Taškentu. Kavárna ani žádná restaurace kde bychom si mohli sednout otevřena nebyla. Procházka se tak stávala velice úmornou, až jsme se uvelebili ve stínu na lavičce v parku. Když po nějaké době zmizel stín, zmizela i možnost dalšího odpočinku a my se vydali opět na křížovou cestu za kavárnou.

Šli jsme další hodinu peklem, prošli při tom jedno mamutí sídliště a našli jen pět zavřených restaurací. Začal jsem se proto sám sebe ptát, zda vlastně vůbec Uzbekové jedí a pijí. Nakonec jsme skončili na dalším bulváru, kde to už vypadalo alespoň opticky nadějně. Bylo tu živo a stála tu i menší fronta. To bude určitě na kavárnu! Kluci se postavili do fronty a já se šel podívat dopředu na co se to vlastně fronta stojí v tomto jediném otevřeném taškentském podniku. Fronta se stála skutečně na jídlo. Konkrétně na obsah obřího hrnce, který jedna pracovnice míchala a druhá vydávala do misek. Chvíli jsem se na to vše udiveně díval. Pak mi to došlo. Jednalo se o místní armádu spásy a výdej jídla chudým. Hlad jsme měli opravdu velký, ale nakonec si jsme si to rozmysleli a z fronty zase vylezli.

Fontána a městský park.
Na sídlišti se prodává to hlavní.
V Taškentu....
Výdej jídla.

Po několika dalších desítkách minut bloudění ulicemi se zavřenými obchody se přeci jen zadařilo a my tak našli jednu otevřenou cukrárnu. Sice neměli žádnou kávu a měli jenom tři židle, ale alespoň prodávali sladké pečivo. To že bylo značně odporné chuti v ten okamžik absolutně nevadilo a my se poprvé v Uzbekistánu do syta najedli. V cukrárně jsme pak strávili další hodinu, abychom si ukrátili čas před tím, než náš hotelový pokoj bude připraven a my se tak budeme moci vrátit a na chvíli prospat.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*