Hedvábná stezka

Uzbekistáne jsme tu!

Neměl jsem od mezinárodního letiště v Biškeku žádná očekávání a myslím, že se i všechna naplnila. Ale asi tím nejlepší zážitkem byl samotný vstup do letištní haly, kdy jsem musel projít prvním scannerem zavazadel. Jen co moje krosna projela, otočil se na mě sekuriťák a povídá: “Je to vaše?” “Jo.” “Můžete to otevřít, musím to zkontrolovat.” Otevřel jsem ji a začínal tušit, kde bude problém. Táhl jsem totiž s sebou poměrně veliký rambo nůž se skoro čtyřiceticentimetrovou čepelí.

Proto asi jen tak nezapomenu na vyděšenou tvář bezpečnostního pracovníka, který držel se svých rukou obnaženou kudlu. Vytáhl jí z krosny tak nešťastně, že kromě z krosny ji vytáhl i z pouzdra. “Na co to máte?” zakoktal. “Hmm, to je na táboření.” Mladík na chvíli zaváhal, zavolal si na pomoc i staršího kolegu, se kterým se chvíli radil, ale nakonec mi nůž vrátil a já pokračoval k odbavení. Byla jedna hodina ráno, na letišti nebyla ani noha, takže vše ostatní proběhlo poměrně hladce.

Následné čekání na odlet do Taškentu se ale nekonečně vleklo. V tuto nekřesťanskou hodinu byl otevřený pouze jeden obchůdek, který naštěstí nabízel i kávu. Sice by se v tento okamžik hodilo více pivo, to ale bohužel v nabídce nebylo. Samotný let se pak naplnil téměř do posledního místa. Musím přiznat, že společnost Uzbekistan Airlines se nijak nelišila od evropské konkurence, a my tak v půl čtvrté ráno úspěšně přistáli na taškentském mezinárodním letišti.

Imigrační kontrola v Uzbekistánu

Ještě předtím než jsme se pro cestování do Uzbekistánu rozhodli, snažil jsem se z nejrůznějších cestovatelských serverů a fór zjistit o této, jistě úžasné zemi co nejvíce a hlavně to, jak se do ní nejsnáze dostat, a jak se v ní patřičně chovat. Četl jsem mnohé temné až absurdní, kolikrát i orwellovské příběhy, které se nejrůznějším cestovatelům staly. Pravdou je, že naprostá většina byla datována před rokem 2016, kdy země byla zkoušena tvrdým diktátorským režimem Islama Karimova. Proto jsem byl hned po přistání zvědavý na to, co se nám bude dít. A skutečnost byla až šokující.

Po výstupu z letadla jsem čekal nekonečnou procházku po letišti, která by vedla ke stejně dlouhé frontě na imigrační a pasovou kontrolu. Opak byl však pravdou, imigrační budky s armádou usměvavých úředníků byly hned u gatu a fronta zde nebyla skoro žádná. Úředník se skoro na nic neptal a dokonce mi popřál hezký pobyt. Další šok nastal hned záhy, a to že zavazadla už jezdila na pásu bez žádného čekání. Naprosto jsem nechápal, jak to mohli ti kluci uzbečtí zvládnout tak rychle.

Korunu všemu nasadila pochodová kapela, která začala vyhrávat jakmile jsme se ocitli před letištní halou. Možná, že čekali na nějakou významnou oficiální návštěvu, ale možná, že začali hrát jenom pro nás, což se i jeví jako pravděpodobnější. A tak jsme s úsměvem vypochodovali až na parkoviště před letištěm, kde jsem čekal okamžitý útok hordy kšeftu chtivých taxikářů. Ale žádný taxikář se nám zde nepodbízel. Vlastně si nás nikdo nevšímal, a tak jsme si ho museli najít sami.

Taškentské sídliště z dob Sovětského svazu.
Taškentské metro. Ještě do nedávna bylo zakázané v metru fotit.

Uzbekistáne jsme tu!

Stála tu akorát skupinka osob čekajících na své blízké a známé, kde nikdo na taxikáře nevypadal. My ji proto museli několikrát obejít a projít, abychom snad nějaký taxík našli. Připadal jsem si jak tuzexový vekslák, když jsem se postávajících lidí nenápadně ptal, jestli náhodou nejsou taxi či zda o nějakém nevědí. Výsledek byl tristní, jelikož nikdo z nich taxikářem nebyl nebo vůbec nerozuměl co říkám. Dalším problém byl fakt, že jsme neměli žádné místní peníze, akorát dolary a žádný bankomat v dohledu veden nebyl.

S uzbeckou měnou jsme se tak seznámili až později. Zásadní změnu názvu však měna neprodělala a z kyrgyzského somu se transformovala na uzbecký sum. Dolary také nebyly v této zemi k zahození a šustění desetidolarovky nakonec jednoho taxikáře i přivolalo. Uzbek hřmotné postavy ve středních letech se slovní zásobou pěti anglických slov a lámané ruštiny se nás mile ujal a dovedl nás do svého bílého chevroletu zaparkovaného nedaleko.

Ukázali jsme mu adresu na kterou na znamení porozumění uznale kývl hlavou a my vyjeli do liduprázdných ulic taškentského brzkého rána. Uzbek během jízdy neustále něco vyprávěl svým roztodivným jazykovým mixem. Já, jelikož jsem seděl vepředu, se přepnul do módu “tučňák” a se zaujetím kýval na všechny Uzbekovo těžko srozumitelné příběhy. Myslím, že většina z nich byla o životě v Taškentu, ale ruku do ohně bych za to nedal. Všechno šlo hladce až do okamžiku, když jsme podle navigace v mobilu zjistili, že jedeme úplně na druhou stranu.

Uzbekistáne jsme tu!
Ulice Taškentu.

První dojmy v nové zemi

Tento fakt našeho milého Uzbeka naprosto šokoval a donutil ho náhle zastavit skoro uprostřed křižovatky. Ještě že v tento čas žádné jiné auto v celém městě po silnici nejelo. Kořenová příčina celého problému v podobě špatného směru byla poté záhy odhalena. Ve městě totiž existovaly dva hotely jejichž názvy byly naprosto totožné a náš řidič si vybral samozřejmě ten druhý, lepší a honosnější hotel než byl náš. Vše ale napravil a v pět hodin ráno nás vysadil na adrese hotelu, který jsme si skutečně zamluvili.

Ani v koutku duše jsem nedoufal, že nás hned v pět ráno v hotelu ubytují, ačkoliv jsem po spánku toužil jako fotbalová Dukla po plném stadionu na domácí utkání. Vešli jsme do areálu hotelu a já opatrně otevřel vchodové dveře. Hned od dveří byla vidět prázdná recepce. Vešli jsme dovnitř a spatřili naproti recepci gauč a na něm spícího mladičkého recepčního. Rachot našeho příchodu ho ze spánku vyrušil a probudil. Svoje nadšení nad naším nenadálým a jistě nečekaným příchodem dal velmi ochotně najevo svoji neochotou s námi prohodit jakékoliv slovo navíc.

Nakonec se ale trochu probral a řekl: “Pokoj teď plný, později.” “Můžeme si tu aspoň nechat krosny?” otázal jsem se. “Ano,” a ukázal na roh místnosti, kde jsme následně krosny poskládali. Mladík se už pomalu chystal zpátky na lože, když v tom Miky položil v ten okamžik životně důležitý dotaz: “Toilet?” Bohužel pro mladíka byly toalety docela daleko a bylo nutné cestu ukázat, a tak se před dalším spánkem vydal na menší procházku.

Mezitím, než se Miky z toalety stihl vrátit, ověřili jsem přes hotelovou wifi dostupnost okolních obchodů, kaváren a restaurací. Žádná z nich neotvírala “překvapivě” před devátou ba dokonce ani před desátou. Jediným místem, které mělo v tuto hodinu opilců vracejících se z flámu otevřeno byl místní trh Chorsu. Tam jsme se také rozhodli vydat a započít tak naše dobrodružství v Uzbekistánu.

Zeleninová sekce trhu Chorsu.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*