Hedvábná stezka

Od jezera Issyk-kul do Karakolu, ráje trekařů

Když jsem se ráno vzbudil, ostatní cestovatelé byli už po vydatné snídani a pomalu opouštěli penzion paní Světlany, aby pokračovali dál na své cestě. Ještě jsme se ale stihli rozloučit a popřát si hodně  cestovatelského štěstí. Vydatnou snídani jsme si pak dopřáli i my, a začali se balit a chystat na další tentokráte krátký přesun do nedalekého Karakolu. Paní Světlana se nám ještě před odjezdem snažila prodat kbelík meruněk, ale byl pro nás více než nepraktický, a proto jsme s díky odmítli. Prvním cílem našeho nového dne byly ale nejprve pláže jezera Issyk-kul a hlavně koupačka v jezeře.

Počasí nemohlo být ke koupání příhodnější. Nebe nepokrýval jediný mrak, teplota vystoupala na příjemných dvacet pět stupňů a hladina jezera se třpytila do našich očí. Respektive oken naší Lady, kterou jsme kolem jezera znovu projížděli hledajíc pěknou pláž bez lidí a místo k parkování. S pláží bez lidí nebyl nakonec žádný problém, jelikož Issyk-kul je po jezeře Titicaca druhým největším horským jezerem na světě s rozlohou jeden a půl Slezska. A s ohledem na fakt, že většina turistů byla na druhé, turistické straně jezera. A protože se Kyrgyzové také moc nekoupali, byl jižní břeh jezera takřka pořád liduprázdný.

Zaparkovali jsme na přírodním parkovišti kousek od jezera a jen s pár drobnostmi vyrazili k vodě. Voda v jezeře byla krásně čistá a překvapivě, na horské jezero, nebyla ani očekávatelně studená. Nejteplejší také nebyla, ale osmnáct stupňů se už dalo snést. Zajímavostí je, že jezero díky slané vodě nikdy nezamrzá, ani v zimě kdy okolní teplota padá pod dvacet pět stupňů Celsia. Takže koupací sezóna zde trvá celoročně.

Pláže jezera Issyk-kul.

Pohádkový kaňon

Náš příchod do vody byl více než velice pomalý a myslím, že přímo můj příchod mi zabral více času než pak samotné koupání. Pár temp jsem ale nakonec udělal, a když jsem odcházel z vody, bylo mi i docela příjemně. Ještě příjemnějším okamžikem se pak stalo samotné povalování se na prázdné pláži. Už jsem i začínal přemýšlet o tomto jezeře jako o bezchybném místě na dovolenou, když v tom kolem prošel muž s odhaleným a zároveň vyvaleným obřím pupkem na jehož spodku se tísnila připnutá ledvinka.

Tento postrach chorvatských pláží zmizel tak rychle, jak se objevil a byl to i čas pro nás pokračovat dále do Karakolu. Po cestě jsme ale narazili na ceduli, která lákala na Fairy Tale Canyon (pohádkový kaňon). Nešlo odolat a zabočili jsme ke kaňonu. Nečekali jsme však, že toto místo se setkává s tak velkým zájmem turistů, a že nebude skoro kde zaparkovat. Po překonání prvního problému, nalezení parkovacího místa, jsme vesele překonali i prodavače suvenýrů a lapačů snů.

Cílem celé návštěvy kaňonu má být vždy výstup na nejvyšší bod a za odměnu si užít pohled na fantasmagoricky formované rudé skalní struktury, které kaňon nabízel. My se ale setkali při výstupu s druhým problémem, a to velkým množstvím dětí a důchodců, kteří se společně s námi také sápali nahoru, akorát ve značně pomalejším módu. Takže se občas vytvořila menší nepřekonatelná zácpa. Po pár přestávkách jsme se naštěstí nahoru dostali a odměna nahoře byla vskutku sladká. Seděl tam značně obtloustlý německý turista, který nadával na ostatní turisty. Není tak nic lepšího, než když turista nadává na ostatní turisty.

Fairy Tale Canyon.
Na vrcholu kaňonu bylo na Kyrgyzstán docela rušno.
Pohled na Issyk-kul z vrcholu kaňonu.

Příjezd do Karakolu

Do Karakolu jsme dorazili po hodinové klidné jízdě i parkování před hostelem bylo více než snadné na poloprázdné a dosti široké silnici. Jediným neklidným místem byl tak okamžik, kdy Miky po cestě rozbil sponu bezpečnostního pásu, tak že nebylo možné pás dále zapnout. Abychom však navenek působili bezpečně a nepřitahovali pozornost místní policie, tak jsem ho omotal kolem ruční brzdy, což se i docela hodilo, protože od začátku naší jízdy nefungovala.

O Karakolu jsem slyšel po cestě mnoho dobrého, hlavně o jeho malebnosti, památkách a klidu. Bylo pro mne pak velkým překvapením kam jsme to dojeli. Dost možná, že všichni ti cestovatelé, kteří na město pěli chvalozpěvy, byli v jiném Karakolu. Jelikož ten náš připomínal spíše zaprášenou vesnici s velice hlučným a frekventovaným dopravním ruchem, která si může o malebnosti a klidu nechat leda tak zdát. A co hůř, byla neděle, všechno zavřené a my měli hlad.

Vydali jsme se tak hledat nějakou restauraci nebo obchůdek. Prošli jsme dvakrát celé městečko, ono to ostatně nedalo zas tak moc práce, ale na nic co by alespoň zdánlivě připomínalo jídlo jsme nenarazili. Začínalo jít do tuhého, protože není nic horšího než hladový chlap. A co teprve tři. Když už jsme chtěli naši pouť za jídlem vzdát a přehladovět den do rána, tak se objevila skoro až fata morgana. Mladík s pojízdným stánkem, ve kterém griloval kuřata. Byli jsme zachráněni.

Od jezera Issyk-kul do Karakolu, ráje trekařů
Katedrála Svaté trojice v Karakolu.

Od jezera Issyk-kul do Karakolu, ráje trekařů

Po vydatné obědo-večeři jsme se pustili za, nyní už ničím nerušeným, průzkumem města. Asi jedinou památkou, která za návštěvu stála byla dřevěná katedrála Svaté trojice ruské ortodoxní církve z konce devatenáctého století. Katedrála byla oplocena a dostat se za plot znamenalo zaplatit asi pět korun podnapilému dělníkovi, který šel kolem a vezl kolečko s kameny. Za to co jsme nakonec viděli bylo pět korun až moc, protože katedrála byla zavřená. A tak jsme ji akorát obešli, abychom se za několik málo minut ocitli opět za plotem.

Náš hostel byl podobně bizarní jako celé město. Tento pocit umocňoval i dojem z našeho pokoje bez oken a přítomnost staré, podnapilé, pravděpodobně ženy na dvorku hostelu, kde kradla cestovatelům právě vyprané věci visící na sušáku. V jednu nestřeženou chvíli se i snažila ukrást naše nedopitá piva, ale neúspěšně. Majitel hostelu bydlel v jeho recepci, kde většinu dne spal na gauči či sledoval jistě výborné akční filmy středoasijské produkce.

Na další den ráno byl naplánován náš první trek v Kyrgyzstánu a přesun Ladou do Jyrgalanu, kde také začínal. Jyrgalan bylo kdysi významné hornické město v oblasti, které se těšilo mnoha hornickým privilegiím sovětské éry. Jakmile ale vyhasla těžba, vyhasl v Jyrgalanu i život a město se téměř vylidnilo. V době naší návštěvy žilo v městečku několik rodin, které se snažily ve městě obnovit život a kdo ví, možná i jeho zašlou slávu.

Jyrgalan, dnes spíše vesnice.
Údolí za Jyrgalanem.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*