Hedvábná stezka

Nomádský život u jezera Sonkol

Ztracené Italy jsme opouštěli s divným pocitem v žaludku a s neblahým tušením, že něco podobného se může stát i nám. Pro jistotu jsem snížil rychlost a snažil se přizpůsobit jízdu cestě, na které teď přibylo kamenů a mamutích jam. Nakonec jsme do první civilizace, malé vesničky po cestě dorazili bez úhony a na malý okamžik i zaznamenali na telefonu signál. Takže jsme mohli odeslat video s natočenou závadou na automobilu Italů do autopůjčovny. Snažili jsme se do půjčovny i dovolat, ale telefon nikdo nezvedal.

V odeslané zprávě přes whatsapp se však zobrazilo znamení o přečtení, a tak byl náš úkol splněn. Jak dlouho Italové čekali na pomoc, a zda k nim vůbec dorazila, jsme se nikdy nedozvěděli. Popravdě, když vezmu v potaz kyrgyzskou dochvilnost, tak je dost pravděpodobné, že kostry Italů stále čekají na své objevení. Odeslaná zpráva byla naším posledním kontaktem s mobilním signálem na následující dva dny.

Jen co jsme vesničku opustili, přišla ta nejhorší část cesty. Nekonečné serpentiny s výškovým přesahem skoro tisíc metrů, kde si kvalita a průjezdnost cesty nezadala s obvyklým prosincovým stavem D1. S přeřazením na horský převodový stupeň jsme však směle postupovali dále a výše. Lada  sice křičela bolestí, jelikož otáčky motoru začínaly na třech tisících, ale vrcholu jsme radostně a ve zdraví dosáhli. Hned nahoře jsme Ladu zaparkovali, abychom se na tu hrůzu dolů, co jsme právě vyjeli pořádně podívali. Naše ústa pak do plna otevřelo několik strojů, které cestu vyjely zanedlouho po nás. Nechyběl mezi nimi klasický starý žigul či prastarý, rzí rozežraný ford transit napěchovaný  k prasknutí místními rodinami. Holt léta praxe se zde nezapřely.

Serpentiny jako přístupová cesta k jezeru.
Výhled po serpentinách.

Příjezd k panenskému jezeru

Zbývala nám k jezeru jen asi hodina cesty a slunce na nebi nám oznamovalo, že se jeho směna blíží ke konci. Prašná silnice k jezeru se vinula po sjízdné rovince a my v dálce konečně spatřili jezero Sonkol. Druhé největší a největší sladkovodní jezero v Kyrgyzstánu. Mnohokrát opěvované pro svou přírodní krásu a panenskost. Pravdou je, že pro svou komplikovanou dostupnost a přístupnost pouze tři měsíce v roce se sem davy opravdu nehrnou, a proto si zde za bezvětří užijete absolutní ticho.

Jak jsme se k jezeru přibližovali, začali jsme si všímat množství jurt rozesetých po jeho břehu. Teď si stačilo jen vybrat tu, ve které přenocujeme. Nechtěl jsem brát hned ten první jurtový tábor, který se objevil, a tak jsme asi tři stanoviště minuli a zatočili až ke čtvrtému, které vypadalo dostupně. Už jsem byl z celodenního řízení docela unavený, takže jsem si málem nevšiml obrovské díry, která se u jurtového tábora nacházela a málem do ní Ladu zaparkoval. Naštěstí brzy ještě trochu fungovaly.

Jakmile jsme u tábora zastavili a vylezli ven, přišla nás přivítat mladá kyrgyzská dívka, která mě velmi zaskočila svou perfektní angličtinou. Domluvili jsme se s ní na ceně za jurtu a jídlo a dívka nám posléze ukázala, kde máme zaparkovat auto, a která jurta bude na následující dva večery naše. Přeparkovali jsme auto a začali vykládat své věci, když v tom si Pepa všiml, že nám z brzd vytéká tmavá kapalina. Usoudili jsme, že bude lepší to nechat na zítra. Snad to nebude nic vážného.

Příjezd do tábora u jezera.

Nomádský život u jezera Sonkol

Tábor se skládal z asi deseti jurt, ze kterých dvě okupovala místní nomádská rodina, jedna sloužila jako jídelna a další jako kuchyň. Zbytek byl k dispozici hostům a návštěvníkům. Samotné jurty byly o poznání menší než ty, se kterými jsme se setkali v Mongolsku, ale zase o něco útulnější, a co víc, měly i vlastní kamínka s komínem. Ze začátku jsem si myslel, že vůbec nebudou třeba, ale jak jsem byl druhou noc rád, když nám je malí místní kluci přišli zapálit.

Uvelebili jsme se uvnitř jurty, abychom za chvíli zase vylezli ven, protože paní domácí podávala večeři. Skutečností bylo, že jsem neměl ani čas zabývat se tím, co nám předložila na stůl, protože v ten okamžik byl hlad silnější než já, a jak se náhle jídlo objevilo, tak ještě rychleji zmizelo. Naše mikroflóra však na podobné hygienické nároky a experimenty nebyla připravena a dala nám další den pěkně za vyučenou. Naštěstí zde měli i krytou kadibudku, takže člověk nemusel hledat na rovinaté pláni kopeček či křoví, za které by se schoval, jako před léty v Mongolsku.

Po večeři jsem si sedli před jurtu a pozorovali jeden z nejkrásnějších západů slunce, co jsem kdy  v životě viděl. Mohutné a intenzivní paprsky slunce se odrážely od hladiny jezera a společně s lomem světla vytvářely barevné představení, které by si přál malovat snad každý impresionistický malíř. A takový zvláštní okamžik si žádal i malý přípitek, a proto jsme vytáhli láhev ruské vodky Stolichnaya, kterou jsme s sebou nosili už od istanbulského letiště, a kterou jsme zatím ještě neotevřeli.

Jurtový tábor u jezera.
Nomádský život u jezera Sonkol
Večerní relax u jezera.

Maďarsko-české setkání

Už se počalo viditelně stmívat, když se u nás objevily dvě postavy. “Ahoj, Češi?” “Eee, ahoj,” vysoukal jsem ze sebe překvapeně a otočil se směrem k postavám. Byl to mladý pár. “Vy jste Češi?” otázal jsem se. “Ne, my z Maďarska.” “Ale mluvíte česky?” “Ne, jen málo.” A tak jsme raději přešli do angličtiny. Mladý maďarský pár se nakonec ukázal jako ne zas tak mladý, ale přinesl místní koňak, abychom si s nimi připili. My zase na oplátku nabídli ruskou vodku a příjemný večer mohl začít.

Ištván a Noémi byli poměrně zcestovalí a vyprávěli o svých zážitcích z putování Uzbekistánem, kam jsme i my měli namířeno. Po Kyrgyzstánu měli v plánu se přesunout do Číny, a to přes pozemní hranici, což je prý docela oříšek. Láhve jsme vyprázdnili, když byla už skoro půlnoc a o slovo se přihlásil vysokohorský noční chlad. Byla taková zima, že se s námi naši maďarští přátelé museli rozloučit a jít se zabalit do tepla. My jsme je za chvíli následovali.

Zima byla i v jurtě, a proto jsme se do spacáku museli zabalit i s vrstvou oblečení. Pak už člověk neslyšel nic, jen úplné noční ticho. Ranní vstávání nebylo úplně snadné, jednak vlivem obsahu vypitých lahví a také vlivem o něco řidšího vzduchu. Nomádská paní domácí mezitím připravila snídani a my se sešli u stolu v jídelní jurtě. Ten den bylo trochu chladněji, a co čtvrt hodinku přicházely přeháňky. Měl to být pro nás čas pro malý odpočinek, a tak kromě procházky k nedalekému jezeru jsme na dopoledne nic víc v plánu neměli.

Průzračná voda jezera Sonkol.

Kolem jezera

Ačkoliv se jezero zdálo býti nedaleko, tak zdání klamalo jako káhirský trhovec nabízející výhodnou koupi. Z původní očekávané několika minutové procházky se stala docela náročná tůra přes pole koňských exkrementů. K jezeru jsme ale přece jen nakonec došli, abychom se přesvědčili, že je voda průzračně čistá, hodili do ní pár kamenů a šli opět odpočívat do závětří naší jurty. Pro odpoledne jsme ale naplánovali už složitější výšlap. A to na nejvyšší kopec v okolí, ze kterého jsme očekávali i pěkný výhled na okolí.

Náš odhad vzdálenosti a našich fyzických sil nebyl opět nejakurátnější a v jednu chvíli i hrozilo, že stádo, dle mého názoru rozzuřených ovcí a koz, nám v našem úmyslu zabrání. Byli jsme ale dost pomalí na naší cestě vzhůru, a tak se stádo znuděně přesunulo o kus dál a cestu nám uvolnilo. Nahoře se nám ukázalo jezero v celé své kráse, a kromě to toho i nestálost místního počasí, když jsme za pět minut utíkali dolů, abychom unikli bouřce. Bouřka ale přestala být pro nás aktuální v okamžik, když jsme zjistili, že jurta pod kopcem funguje i jako obchod a má na skladě místní koňak.

Výhled z kopce nad jezerem.
Jezero Sonkol.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

2 komentáře

  1. Muselo to být super, tichá závist 🙂

  2. Martina

    Krásné fotky!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*