Hedvábná stezka

Ztraceni v kyrgyzské pustině

Jen co jsme opustili Naryn, všechno se rázem změnilo. Silnice se stala liduprázdnou a pustá planina opanovala okolní krajinu, jen v dáli se tyčící velehory nám stále připomínaly, že jsme v Kyrgyzstánu. Cesta byla pohodlná a na mě v plné míře dopadlo vše příjemné, co cestování přináší, a řízení naší Lady jsem si opravdu užíval. Čas od času jsme zastavili u krajnice, abychom si pořídili pár fotek a záběrů na krajinu, která se jen tak nevidí a hlavně se těžko omrzí.

Cesta ubíhala ve svižném tempu a my dorazili na křižovatku, která nás nasměrovala na cestu, kterou už nepokrýval asfalt, ale pouze prach a kameny. Dostali jsme tak první příležitost vyzkoušet chování auta v terénu. “Silnice” byla v dobré kondici, a tak zkouška auta nebyla nijak náročná a my se po několika kilometrovém průjezdu horským průsmykem a několika nomádskými odpočívadly dostali k našemu cíli.

Nebyly jsme však jediní, kdo dorazil. Byl tu i automobil dánské rodiny a dvě dodávky veselých a značně přiopilých místních turistů. Zaparkovali jsme vedle nich a začali se rozhlížet po těžko uvěřitelné přírodní scenérii, která kombinovala obří skalnaté hory, sytou zeleň horských trávníků a v nich jako houby posazené jurty nomádů, kteří je nabízeli k přespání. V tom všem uprostřed se skvěl karavanseráj Taš Rabat.

Zastávka po cestě k Taš Rabat.
Liduprázdná cesta i krajina.

Taš Rabat

Taš Rabat je jedním z nejlépe zachovaných karanseráj na světě, leží ve výšce tři tisíce dvě stě metrů nad mořem a pochází z patnáctého století. Obchodníci kteří pendlovali po cestách Hedvábné stezky potřebovali občas někde složit hlavu, vyměnit koně, doplnit zásoby či najít útočiště před loupežnými bandami. Proto vznikaly na stezce nejrůznější stanice a pevnůstky, které měly tyto potřeby obchodníkům zajistit. A jelikož obchodníci cestovali z bezpečnostních důvodů v karavanách, proto tyto stanice dostaly název karavanseráj.

Karavanseráj – Taš Rabat

Pevnůstka, kterou jsme navštívili my, nepůsobila nijak mohutně, ale i tak měla třicet místností, které sloužily k ubytovacím účelům. Za vstup dovnitř jsme zaplatili spíše symbolickou částku, a starší paní bankovku znuděně strčila do kapsy. Překvapila mě úžasná práce původních architektů, kteří zajistili v uzavřené pevnosti dostatek světla díky chytře umístěným světlíkům a průzorům. Jinak byly místnosti  zcela prázdné a návštěva nám mnoho času nezabrala. Ani paní co nám prodala vstupenky náš odchod nezaznamenala a dál znuděně zírala do prázdna.

Ještě před tím než jsme se vrátili zpět k autu, tak jsme si prohlédli nomádský tábor a jeho kuchyňské vybavení včetně malého kotlíku, které bylo rozložené vedle protékajícího potoka. U auta jsme si pak dali značně cestovní oběd, a už jsme se chtěli skoro vydat dál, když v tom jsme zaslechli zpěv a harmoniku. Dvě skupinky místních turistů se totiž spolu spřátelily, a své přátelství stvrdily několika láhvemi ruské vodky.

Skupinka bavících se místních turistů.
Údolí u Taš Rabat.

Párty s opilými místními turisty

Zvuk harmoniky nás přilákal blíž k jejich hloučku, kde zpívali, tancovali a byli velice přátelsky naladěni. Tedy na můj vkus až moc a neustále nám podsouvali vodku nebo jejich jakýsi tanec. Vodku jsme nechtěli, tak jsme si s nimi alespoň “zatancovali”. Pravdou bylo, že podobný druh tance, co tancovali jsem viděl kdysi v Boratovi, a tak se dal hravě zvládnout. Přidal jsem k němu i trochu inovace a spojil ho s klasickým kozáčkem, což místním evidentně líbilo. Musím ale přiznat, že bez alkoholu mě to moc nešlo a ani nebavilo. Proto jsme se po chvilce rozhodli k jakémusi brexitu. Řekli jsme, že odcházíme, ale ještě jsme chvíli očumovali okolo.

Po chvilce řidiči dodávek zaveleli a opilé, veselé partičky se nasoukaly do dodávek a s velkým hlukem na nás opilci něco pořvávali z oken a emotivně mávali. Ruce v pěsti sevřené neměli, tak jsme to brali jako dobré znamení. My jsme se pak také nasoukali do Lady a vyrazili vstříc té nejdivočejší části naší cesty, která měla vést k vysokohorskému jezeru Sonkol, u kterého jsme chtěli strávit dvě noci v jurtách místních nomádů, kteří je zde pronajímali.

Dvou set kilometrová cesta k jezeru byla čistě terénního charakteru a vedla skoro neobydlenou krajinou, přes hory a polopouště. Skoro uvádím proto, že čas od času tam člověk na nějakého nomáda narazil. Zkrátka částí země ve které vám nikdo z problému nepomůže. My jsme byli ale natěšeni, benzín jsme měli v kanystru připravený pro případ nouze, vody bylo taky dost, jen jídlo jsme trochu podcenili. Měli jsme i připravenou v navigaci v mobilu a místní sim kartu s daty, což bylo super opatření pro případ nouze, ale neměli jsme žádný signál, takže celkem k ničemu.

Jedeme do divočiny

První hodina cesty utekla docela rychle, prašná a kamenitá cesta se dala zdolat snadno. Dokonce jsme i potkali jeden protijedoucí náklaďák. Později jsme narazili ještě na další, avšak scénář byl vždy stejný. Cesta byla úzká, a proto jako každý normální řidič jsem zpomalil na minimum a stočil automobil úplně ke straně, abychom se vešli v pohodě oba. Protijedoucí řidič ale neučinil nikdy nic a projel kolem nás plnou rychlostí tak, že nás skoro odřel. Vrcholem všeho byl jiný náklaďák, který se zničeho nic vynořil za mnou a řítil se asi stokilometrovou rychlostí.

Dostal se těsně za mě, začal troubit a blikat jako šílený. Tak jsem mu uhnul a zastavil, aby mě mohl pohodlně předjet. Třeba veze něco akutního, pomyslel jsem si. Když mě předjel, jel jsem za ním asi padesát metrů, něž řidič odbočil. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, proč těch padesát metrů nemohl dojet za mnou, navíc vezl pouze suť. Krajina začala znovu trochu měnit, z polopouště osázené nízkými křovinami jsme se přesouvali do skalnaté části cesty a začínala první stoupání a také první pořádný test pro Ladu.

Myslel jsem si, že to pro auto s pohonem 4×4 nebude takový problém, ale docela jsem se zmýlil, když první trošku nepříjemný kopec jsem sotva vyjel na dvojku, a další musel jet už jen na jedničku. Začínal jsem mít trochu obavu, abychom vůbec dojeli do cíle, jelikož to nejhorší stoupání nás teprve čekalo. Auto dostávalo docela dost zabrat, a my byli teprve v půlce cesty. Pak nás ale napadla spásná myšlenka. Zkusíme použít i ty další dvě řadicí páky, které byly k dispozici. A Kyrgyzstáne div se, ony fungovaly!

 

Panorámata naší cesty.
Nejvyšší bod naší cesty.

Ztraceni v kyrgyzské pustině

S objevem a používáním nových převodů cesta do kopce přestala být utrpením a my jsme si s radostí vychutnávali panoramata horských hřebenů a skalních převisů, kolem kterých a také po kterých jsme přejížděli. Dostali jsme se až do nejvyššího bodu naší cesty a to do výšky třech a půl tisíce metrů nad mořem. Pak už vedla cesta jen dolů. Nahoru dostávala zabrat spojka, dolů brzdy. Chvílemi proto brzdy v důsledku opotřebení nefungovaly tak jak měly a to i přes přibržďování motorem.

Díkybohu jsme ten nejprudší kopec sjeli bez nehody a pokračovali dál po prašné rovince. Ale jen chvilku než jsme spatřili u cesty zaparkované veliké Mitsubishi a u něho dvě zoufalé postavy, jak na nás mávají, abychom zastavili. Zastavil jsem, a do okna u dveří, které mělo celou cestu stažené okénko strčil hlavu vousatý a zpocený muž. “Do you speak English?” (Mluvíte anglicky), křikl muž svým jihoevropským přízvukem. “Ano, co potřebujete, co se vám stalo?” otázal jsem se. “Máte místní simku?” “Jo.” “A máte data? My máme simku, ale nemáme kredit,” řekl sklesle muž. “Máme simku i data, ale nemáme signál. Co se vám stalo?” A pak nám italský pár, který si půjčil auto v té samé půjčovně jako my ukázal defekt, který na autě způsobil.

Přehřály se jim brzdy, což hrozilo i nám, a pak se jim brzdový kotouč trochu přitavil ke kolu a kolo se stalo nepohyblivým. Korunu tomu ještě nasadila parta místních dělníků, která na pár narazila před námi a ve snaze jim pomoci se pokusila kolo sundat. Což nebylo možné. Takže akorát zlomili šroub držící kolo takovým způsobem, že proto aby se kolo mohlo v budoucnu sundat, bude třeba šroub navrtat. Přestože jsme neměli signál, tak nás pár poprosil, abychom natočili na mobil závadu a video později až budeme mít signál poslali do autopůjčovny, a ta aby poslala nějakého opraváře. Páru ale bylo jasné, že tuto noc stráví v autě v poušti, ačkoliv jsme jim transport do nejbližší civilizace nabídli. Zásoby také měli, a tak se s námi rozloučili v naději, že video odešleme a pomoc přijede.

Ztraceni v kyrgyzské pustině
Výhledy do krajiny, které jen tak neomrzí.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*