Zastavili jsme naši Ladu za jiná již zastavená auta a čekali s čím policisté přijdou. Bylo více než pravděpodobné, že ať už jsme spáchali či nespáchali cokoliv, budou chtít přispět na soukromou svačinu. Čekali jsme několik minut a stále nikdo nepřicházel, už jsem chtěl skoro navrhnout ať odjedeme, když v tom se u okna objevil mužíček v bílé policejní uniformě. Zasalutoval, ukázal na tachometr a spustil rusky, že jsme překročili rychlost.

Pak už chtěl jen doklady k autu a Mikyho odvedl s sebou k radaru, kde mu náš hřích chtěl ukázat na videu. My jsme s Pepou čekali v Ladě a čas plynul. Miky se delší dobu nevracel, a tak jsem ho očima vyhledal zpětným zrcátkem. Koukal do policejního auta a rozhazoval rukama. Pak už jsem jen viděl, jak se vrací zpátky. „Pojď tam prosím tě se mnou oni chtějí nějaký hrozný prachy a já jim rusky nerozumím.“ Ne že bych ruštinu nějak ovládal, ale uměl jsem o pár slov víc než Miky, který uměl asi tři.

Pokuta, kterou nám policisté chtěli dát byla vskutku mastná. Rychlost byla překročena o zhruba deset kilometrů v hodině a mládenci nám naúčtovali pět a půl tisíce místních somů, což bylo v přepočtu přes dva tisíce korun. Na místní poměry to byla měsíční výplata. Bylo jasné, že je za tím něco jiného. Nebyli jsme také jediní, koho zastavili, ale byli jsme jediní cizinci, a tak nás začali grilovat.

Jak jsme vyzráli na kyrgyzskou policii

Z půjčovny jsme měli určité instrukce a tipy, jak se v takovéto situaci chovat a co se smí a co ne. Věděl jsem proto, že policisty můžu legálně natáčet při jejich výkonu akorát oni nevěděli o tom, že to vím. Takže jsem si vzal s sebou kameru do kapsy. Přišel jsem k autu a chlapci podávali Mikymi rukou vyplněný formulář v ruštině, ať ho podepíše, že souhlasí s pokutou. Snažil jsem se jim vysvětlit, že víme kolik se za podobný prohřešek platí, a že je to asi desetkrát méně.

Na jeden z policistů: „Ne, pět a půl tisíce s tiketem nebo…“ „Nebo?“otázal jsem se s jistou jízlivostí. „Nebo, tři tisíce bez tiketu,“ dodal policajt. A bylo to venku a i tak to bylo více než moc. „Nene, to je moc,“ říkám policistovi. „A kolik dáš?“ otázal se a podal mi kalkulačku, abych mu napsal kolik mu dám. V tu chvíli jsem si připadal jako někde v káhirském bazaru při smlouvání ceny o cetku, kterou nepotřebuji, a tak jsem do kalkulačky napsal pět set a podal ji policistovi.

Policista se na kalkulačku s opovržením podíval a začal se smát. A to neměl dělat, protože mě posedl maximální vztek a vytáhl jsem kameru a začal je natáčet. V tom momentě se celá situace otočila proti rádoby policistům. „Dej mi tu kameru.“ „Nedám!“ „Dej mi tu kameru.“ „Nedám, je to legální.“ „Dej kameru!“ Pravdou bylo, že jsem se bál aby mi ji nesebrali, ale hrál jsem statečného, a že vím co dělám. „Nedám a jdu volat svého kamaráda v Biškeku, on je advokát. Počkejte!“ A vyrazil jsem zpátky k našemu autu. Žádného advokáta jsem neznal, ale rozhodl jsem se, že zavolám do autopůjčovny, ať mi poradí co s nimi.

První pořádné nomádské dítě

Tato skutečnost však policisty vyděsila a raději vrátili Mikymu doklady od auta a ať prý jedeme, že je to v pořádku. Byl jsem upřímně rád, že to takhle dopadlo a my mohli mít zase radost z jízdy a svobodně čichat pach benzínu v kabině. Krajina kolem cesty opět prožívala takové obrození, že jsme museli čas od času zastavit a celou tu krásu si vychutnat a hlavně vyfotit. Jedna z našich zastávek byla v malebném údolí u dálnice na jejímž kraji se utábořila skupina nomádů a rozložila zde svou vesnici. Naše přítomnost přilákala i zvědavost nomádského chlapce, který nás na koni přijel pozdravit.

Vedlo mě to k myšlence, že tyto nomádské děti musí mít rozhodně zajímavé dětství. Jaké to asi je být obklopen zvířaty, jezdit od malička na koni, být spjatý s přírodou bez pokročilejších technologií. Určitě to má i svá negativa, ale o těch jsem nepřemýšlel. Pomalu se začínalo stmívat a my před sebou měli ještě docela dalekou cestu, a proto jsme pokračovali po silnici dál už bez zastávek a vyšší rychlostí. Rychlost ale nebyla nijak dramatická, Lada ze sebe vymáčkla maximálně stovku a to jenom z kopce. Úderem osmé jsme tak vjeli do Narynu.

Město bylo položeno v údolí mezi pustými horami a nebylo nijak zvlášť pohledné. Zejména díky staré panelové zástavbě, kdy mnohé z panelových domů pokrývaly až bizarní odstíny dnes už vybledlých křiklavých barev. V jednom takovém jsme měli nocovat i my. Zaparkovali jsem auto před tímto naším tyrkysovým panelákem a po dlouhé době strávené v autě se začali protahovat a také se rozhlížet, jestli se v okolí nenachází nějaká prodejna. Naštěstí nacházela.

Testování komunikačních schopností v Narynu

Teď už zbývalo jen zavolat majitelce bytu, který jsme si zamluvili, aby nás přišla vyzvednout a ukázala co a jak. A jelikož majitelka měla v inzerátu na internetu uvedeno, že hovoří anglicky, tak jeden nepředpokládal, že v komunikaci může nastat nějaký zádrhel. Skutečnost byla však taková, že majitelka uměla anglicky akorát pozdravit a zbytek naší konverzace se odehrál v kakofonii polostřeků, ruských ukazovacích zájmen a nevšedních gest.

Mladá dívka nás po chvilce čekání vyzvedla před domem a gestem ukázala, že ji máme následovat. Přivedla nás do značně temného vchodu našeho nového tyrkysového domova. Ve vchodě svítila světla pouze na každém druhém poschodí, a proto jsme si museli dosvicovat mobilem, pokud jsme se s krosnami nechtěli rozplácnout na schodech. K naší smůle se náš byt nacházel až v posledním patře, takže jsme si cestu náramně vychutnali. Vstoupili jsme do bytu a mladá majitelka ukázala na boty a pak na místo, kde se mají zřejmě odkládat a vpustila nás dovnitř. Konverzace začala. Ukazovala na televizi, pak na postele a dále na sprchu. Obsah jejího sdělení mi ale zcela unikl. Ke konci našeho němého rozhovoru mi vrazila do ruky jakýsi papír zabalený v omatlané lepivé fólii.

Dalo mi to trochu práce, ale rozluštil jsem, že na papíře byla velmi špatnou angličtinou napsaná jídla k snídani, která jsme si mohli zvolit. Volba byla vskutku snadná, protože všechny možnosti byly vejce. Shodou okolností jsme si tak všichni vybrali to samé. Pak ukázala na hodinky. Toto gesto mělo znamenat, abychom si určili čas podávání jídla v kuchyni. Odpověděl jsem rusky osm, což už rozuměla.  Na nic dalšího se nezeptala, respektive na nic dalšího neukázala a zmizela. Vydali jsme se následně do nedaleké prodejny, která poskytovala kdysi i u nás hojný pultový prodej a nakoupili si zásoby místního piva na večer.

První tankování

Ráno padlo břímě řidiče Lady na mě a já jsem konečně pořádně okusil složitosti a krásny ovládání tohoto stroje. Čekal nás opravdu dlouhý den náročnou prašnou cestou, před kterou bylo třeba doplnit zásoby a hlavně benzín. Přišlo tak na řadu naše první čerpání paliva na místní benzinové pumpě. Když jsem k ní za nedlouho dojel a vystoupil ven, přivítal mě pumpař svým udiveným pohledem a dotazem, kterému jsem vůbec nerozuměl. Proto jsem jen jemně pokynul hlavou na znamení, že rozumím a řekl: „benzín.“ Otevřel jsem nádrž a vložil do ni pistoli s devadesáti pěti oktanovým benzínem. A ono nic.

Pumpař ke mě přišel a ještě jednou zopakoval svoji větu. Tentokrát ale ještě ukázal na budku pumpy a mě došlo, že bude nutné si benzín nejprve předplatit. Přišel jsem tedy dovnitř a po vzájemném pozdravení s dalším pumpařem se vyskytla šance použít nedávno vyzkoušený způsob komunikace, který na nás uplatnila majitelka bytu. Nejprve jsem se ho zkusil zeptat, zda nemluví anglicky, ale větu jsem ani nedokončil, jelikož pumpař se za pultem mírně přikrčil a svraštil obočí. Dost možná se bál kletby a tak jsem jen ukázal na naše auto venku a řekl slovo benzín a dal mu na stůl bankovku.

Pumpař pak pochopil, že nejsem klekánice a dokonce se i usmál. Venku se už jeho kolega pustil do práce a plnil naši nádrž a následně ještě kanystr. Když jsme odjížděli, tak nám celá posádka pumpy zamávala, což jsme jim na znamení přátelství oplatili. Chtěl jsem přidat i zatroubení, ale klakson byl již pár let na odpočinku, a tak zůstalo jen u mávání. Těsně před výjezdem z města jsme ještě učinili nákup potravin v místním konzumu, kde došlo k bizarní situaci u placení. Zrovna když jsem měl platit já, tak jaksi vypadl elektrický proud a chudák prodavačka si musela všechno psát a počítat ručně a to skoro potmě. To už ale byla poslední překážka na cestě za naším prvním dnešním cílem, zastávkou pro karavany na hedvábné stezce, neboli karavanserajem zvaným jako Taš Rabat.

Pokračování – Ztraceni v kyrgyzské pustině

Předchozí díl – Slavná kyrgyzská věž Burana a burani