Hedvábná stezka

Almaty, náš začátek Hedvábné stezky

Znovu nadešel čas k prozkoumání další části světa, která má rozhodně co nabídnout, a kde jsem samozřejmě ještě nebyl. K mé další cestě mě inspirovala kniha od Petera Frankopana pod názvem The Silk Roads neboli Hedvábné stezky, kterou jsem si zakoupil před dvěma lety na letišti v Kuala Lumpur. Jak už název knihy napovídá, tak moje cesta povede zeměmi, přes které Hedvábná stezka v minulosti vedla a možná ještě v současnosti povede.

Trasa hedvábné stezky se po staletí měnila a to většinou v závislosti na lokální bezpečnosti a válkách. Vždy však měla počátek v Číně, respektive v čínském Xi’anu a její asijská část končila v Istanbulu či Damašku, odkud dále pokračovala do Evropy a to hlavně přes Itálii. Oblast mezi Čínou a Evropou po níž tento nervový systém světa vedl, byl vždy turbulentní a divokou oblastí zemí, jejichž současný název má koncovku -stán.

Do této oblasti jsme se společně s Pepou a Mikym vydali. Náš let od Turkish Airlines z Istanbulu nevedl přímo do některé z tepen hedvábné stezky, ale spíše do její cévy. Chtěli jsme začít pomalu, a proto jsme přistáli v kazašské Almaty, dříve Alma-Atě či ještě dříve městě známém jako Věrnyj. Naše letadlo dosedlo na almatskou runway kolem půl páté ráno, a tím i začalo celé naše dobrodružství, které dále vedlo do Kyrgyzstánu a končilo v uzbecké metropoli Taškent.

Přílet do Almaty

Půl páté není právě ten nejlepší čas příletu, ať už jste kdekoliv. Na ubytování v hotelu je to moc brzo a na večerní drink moc pozdě. My ale měli pro tentokrát domluvený ranní nocleh i odvoz do hotelu či penzionu, vlastně spíše domů k paní Leně. Když jsme posbírali zavazadla a dostali se do příletové haly letiště, zastavila nás obvyklá smečka čekajících příbuzných a kšeftu-chtivých taxikářů. Nás příbuzní  žádní nečekali, tak jsem raději hledal mezi taxikáři toho pravého.

Nenápadný postarší šedovlasý muž v bekovce a s cedulí s názvem našeho ubytování se krčil v rohu haly. Uměl pouze rusky, takže se naše konverzace a i celková komunikace omezila na pozdrav a jeho dotaz, zda jsme čtyři (což jsme původně měli být). Odpovědí “Nět my tri”, jsem tak naší konverzaci završil. Pak už následovala jen jeho zběsilá jízda dodávkou ulicemi Almaty. Oblast kde se náš penzion (jak bych asi naše ubytování nazval) nacházel, byla v nepříliš pohledné části města a samotný penzion ani nebyl nijak označen. Byl nejspíš načerno.

U paní Leny doma

Paní majitelka Lena byla dáma v letech s krátkým sestřihem a brýlemi. Uvítala nás dle jejího výrazu vřele. Ačkoliv bylo na internetu u tohoto ubytovacího zařízení napsáno, že hostitel hovoří anglicky, tak paní majitelka uměla anglicky asi jako já mongolsky. Vždy když hovořila něco, čemu jsem v ruštině neporozuměl, tak vytáhla google překladač a pouštěla nám překlady svých souvětí přes mobil. Avšak dlouhá přeložená souvětí často nedávala smysl a člověk musel dumat nad tím, co chce paní Lena asi říct.

Její penzion byl součástí domu, kde žila, a proto mi také právem připadalo, že bydlíme u někoho doma. Bylo půl šesté ráno, my jsme po vůbec žádném spánku a pár pivech v letadle chytli příjemný vzhled upírů nad ránem a museli se jít hned uložit. Ještě před uložením se na lůžko, se nás Lena otázala, jak jinak než s pomocí googlu, na kolikátou si přejeme snídani. Já hrdinně odvětil, že na desátou. Hrdinové jsme se nestali, protože ten první z nás se z pokoje vyhrabal až na dvanáctou.

Lena mezitím v kuchyni připravila omelety a my se po pozdní snídani vydali na průzkum města, které je považováno za nejvyspělejší v celé střední Asii. První dojem, který jsme vstřebali za vraty Lenina penzionu nebyl vskutku pozitivní. Stáli jsme uprostřed ne příliš čisté ulice oplocené z obou stran vysokým plotem, za nimž se tyčila svérázná, ne vždy udržovaná stavení. Cíl první almatské cesty byl naplánován do nejbližšího bankomatu, abychom získali místní měnu zvanou Tenge.

Hotel Kazachstán, který je dokonce na bankovkách.

Přestavba a vývoj

Šli jsme strašidelnou ulicí dál, kde jsme potkali jen místní babku sedící u nevzhledné nálevny, až jsme došli ke slavnému hotelu Kazachstán, kde byl i bankomat. Neměli jsme ale ponětí o tom jaké jsou v Kazachstánu ceny, a proto jsme si vybrali prostřední nabízenou částku, což se později ukázalo jako ne příliš prozíravé, jelikož jsme tam museli druhý den znovu. Z hotelu jsme se už snadno dostali na hlavní třídu s množstvím restaurací a obchodů.

Místní panelka.

Co zde nešlo přehlédnout byly panelové domy lemující snad všechny ulice. Nebyly to ale ty samé panelky, které známe z periferií českých měst. U těchto neproběhla nutná celková rekonstrukce, ale pouze individuální a na vzhledu domů se tak podepsala místní lidová tvořivost. Každý balkon panelového domu měl svůj specifický rukopis. Jeden byl obložený dřevem, další plechem, jiný jejich kombinací, zkrátka tím, co bylo asi k dispozici.

Věci se ale v Almaty dávají do pohybu a je vidět snaha rekonstruovat a vylepšovat. Postup k vylepšení je však zatím ještě dosti kostrbatý a chaotický. Důkazem toho byla rekonstrukce přechodů pro chodce na jedné hlavní křižovatce. Dělníci nejprve rozvrtali a rozbili všechny přechody naráz a pak začali rekonstruovat jeden po druhém, aniž by bylo nutné rozvrtat všechny dopředu a znemožnit tak jejich průjezd a průchod ze všech stran.

Almaty, náš začátek Hedvábné stezky
Další panelka s pomníkem.

Almaty, náš začátek Hedvábné stezky

Po zastávce na kávu jsme došli parkem až ke katedrále Nanebevstoupení Páně, která je asi tím nejkrásnějším svatostánkem v Almaty. Pochází z počátku dvacátého století a slouží místní početné komunitě pravoslavných křesťanů. Nejlepší kratochvíle však probíhaly vedle samotné katedrály, kde to vypadalo jako ve slavném Hitchcockově hororu. Ptáci, respektive holubi, kam jen mé nevyspalé oko dohlédlo a lidé radující se z jejich přítomnosti. Upřímně jsem netušil, že krmení holubů může být takovou zábavou, jakou u toho místní prožívali a prodej holubího krmiva výnosným byznysem.

Prodej krmiva pro holubi nebyl jediným zvláštním artiklem, který se na plácku vedle katedrály prodával. Sovětské vojenské čapky, plastové vodní pistole a automobily pro batolata tvořily základ dalšího sortimentu. Kromě stánků tu byla i informační kancelář, kam jsme také zašli pro další tipy na dnešní odpoledne. Mladík uvnitř šťastný, že se ten den konečně někdo objevil, nám radostně předal mapu a ukázal další dvě místa, kam se dá v Almaty jít.

Nebylo to mnoho, ale na dnešek by to snad mohlo stačit. Ještě jsem se ho otázal, jak se dá nejlépe odsud dostat do kyrgyzského Biškeku. Mladík chtěl zřejmě pomoci za každou cenu, i když neznal odpověď, a tak nám poradil, že na autobusovém nádraží je další informační kancelář, kde nám jistojistě poradí a transport seženou. Tento lotr si tu kancelář pouze vysnil a zadělal nám na malé trable, ale v ten okamžik mě uklidnil.

Chrám Nanebevstoupení Páně.
Holubí plácek.

Zelený bazar

Podle toho co nám mladík doporučil, naše další kroky směrovaly k Zelenému bazaru, kde se dá sehnat údajně vše, na co si jen vzpomeneme. Což se později ukázalo být pravdou, ale pouze za předpokladu, že máte hodně omezenou paměť a představivost nebo jste nikdy nepřekročili hranice Kazachstánu. Musí se ale nechat, že místo je to obrovské a dá se zde strávit mnoho hodin jen pozorováním ruchu kolem. Nejlepší místo pro takové pozorování je hlavní budova bazaru, která slouží k prodeji potravin.

Hned u vchodu začínaly dlouhé stoly s nejrůznějším kořením a sušeným ovocem, přes další s čerstvým ovocem a zeleninou, sýry, máslem až k tomu nejlepšímu, což byl prodej masa. Ten zabíral asi půlku celé budovy a bylo zde vidět vše od porcování, sekání, filetování a krájení masa až po přívoz čerstvých ovčích hlav. Maso nebylo uloženo v žádném chladícím zařízení. Leželo jen tak volně na pultech stánků. Vzduch zde nebyl proto nejčerstvější, a také bylo zakázáno fotografovat či natáčet, což se dalo snadno překonat.

Po bazarovém zážitku byl čas se osvěžit. Přeci jenom třicet pět stupňů není tak příjemná teplota na procházku, a tak jsme zašli do blízkého supermarketu, abychom zhodnotili nabídku místních nanuků. Byl jsem nadšen. Měli corneto s příchutí kiwi a melounový nanuk. Vzal jsem je oba a šel zaplatit ke kase, za kterou seděla nepříjemně vyhlížející mladá prodavačka. K mému osobnímu neštěstí a místnímu šlendriánu, nanuky nebyly v kase naskenované. Tudíž nešly koupit a drzá prodavačka mě pak dokonce chtěla poslat je vrátit do chladícího boxu. To vše byl zatím jen začátek 🙂

Hlavní budova Zeleného bazaru.
Prodej masa v Zeleném bazaru.

Pokračování

Nejčastější podvody při cestování

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*