Transsibiřská magistrála

Velký čínský podvod a zeď

Ráno se počasí konečně umoudřilo a déšť ustal. Avšak vlhko a horko trvalo nadále, ale už jsem alespoň nemusel nosit deštník. Na tento den jsme měli v plánu se vydat na Velkou čínskou zeď, jeden z nových divů světa. Transport jsme si domluvili na recepci hostelu. Jednalo o čínský autobus, který stavěl asi u čtyřech hostelů či hotelů a sbíral lidi. Našim cílem byl úsek Mutianyu, který není tak turisticky deformován jako například úsek Badaling. Úsek je také poměrně nově zrekonstruovaný, ale je fyzicky náročnější, a proto není pro každého. Z Pekingu tam trvala autobusová cesta asi dvě a půl hodiny.

Skla oken autobusu se díky vlhkosti zamlžila hned po pár minutách, a tak jsme ani žádných zajímavých výhledů po cestě neužili. Po příjezdu na místo mne pak o to víc zamrazilo při pohledu na gigantické turistické centrum, které se zde zrovna stavělo. Patrně se zde chystali na návštěvu celé Číny naráz v jeden den. Proto to nezměrné množství rozestavěných restaurací, obchodů se suvenýry a hotelů, které má zřejmě tento nápor ubytovat a nakrmit. My jsme naštěstí potkali pouze pár místních autobusů.

Na zeď, která stojí na kopci bylo nutné se dopravit, a to buď lanovkou nebo pěšky. My se rozhodli pro levnější variantu. Nechtěli jsme jít jako stádo čínských turistů a čekat nekonečnou frontu na lanovku, a taky jsme nechtěli platit. Naše skrblivost se posléze neukázala jako uvážený tah. Bylo totiž nadále značné horko ale hlavně panovala obrovská vlhkost, proto každý krok stál nejen velké množství námahy ale i potu. Jít nahoru pěšky se tak nestalo tím nejlepším rozhodnutím našeho výletu. Po půl hodině utrpení a promočeném tričku jsme ale přeci jen nakonec dosáhli vstupní věže zdi.

Velká čínská zeď působá až mysticky.
Velká čínská zeď s mlžným mrakem.
Pár čínských turistů na počátku trasy po Velké čínské zdi.

Velká čínská zeď

Zeď se táhla a kroutila kam jen oko dohlédlo. Dokonce mi připadala spíše jako součást přírody než jako člověkem vytvořené dílo. Nad sytě zeleným údolím se vznášel jemný opar a dodával mu až mystický nádech. Turistů nebylo překvapivě tolik jako na čínských fotkách, ale i tak jsme chtěli jít po zdi bez nich a udělat si pár hezkých, autentických fotek. Úsek Mutianyu nabízel zhruba osmikilometrovou procházku po zrekonstruovaném úseku zdi podobného profilu jako lochneska na Matějské.

Stoupání po strmých čínských schodech bylo pravděpodobně tím důvodem, proč zde nebylo přelidněno a už po kilometru chůze jsme šli skoro sami. Výhledy byly fantastické, jen jsme podcenili zásoby vody na cestu. Došli jsme až na místo, kde zrekonstruovaný úsek končil a začínal ten původní, divoký a rozpadající se. Dalo se po něm také lézt a chodit, ale bylo to poměrně náročnější a asi i o dost nebezpečnější. My jsem se nakonec dál nepustili, a to z prozaického důvodu. Došla nám voda.

Pot už nebylo čím utírat, a tak přišel na řadu toaletní papír, který jsme s sebou táhli.  Jenže ten se pod vlivem vlhkosti solidně drolil a snadno pokryl naše čela i tváře svými útržky. Nápad to opět nebyl z těch nejlepších. Vypadali jsme jak nakažení neštovicemi a už se s námi nechtěli fotit ani Číňané. Byl proto čas se vrátit zpátky. Dolů jsme už jeli lanovkou. Náš stav už nám totiž nedovoloval jít pešky. Potřebovali jsme se nutně občerstvit a spláchnout ze sebe toaletní papír. Najít restauraci v místním staveništi nebylo však vůbec snadné. Po delší době hledání jsme se jako malomocní dobelhali do restaurace, která nebyla jen rozestavěná jako tisíc ostatních, ale normálně funkční, a kde díkybohu podávali Tsingtao, čínské pivo. Tam jsme pak snadno strávili zbytek času do odjezdu zpět.

Velký čínský podvod a zeď
Velká čínská zeď – úsek Mutianyu.
Náročný Mutianyu s minimem turistů.

Procházka po Pekingu

Odpoledne jsme si chtěli dát hezkou procházku po Pekingu, prohlédnout si centrum a případně něco nakoupit. Do centra jsme se vydali pekingským metrem. Vystoupili jsme u velitelství China Central TV. Davy lidí proudily přes přechody z ulice na ulici, nekonečný zástup aut ucpal hlavní silnici a viditelnost díky smogu dosáhla minima. Původně jsme si mysleli, že bychom i vylezli na nějaký ten pekingský mrakodrap a udělali si pár fotek města z výšky. To ale vzhledem k úrovni smogu, který se dal krájet, nebylo možné.

Na druhou stranu je Peking světová metropole se vším všudy. Metro bylo moderní, poměrně plné, ale rozhodně nebylo plnější než to v pondělí osm ráno v Praze na Andělu. Město plně pohltily západní komerční proudy. Obchodním domům a řetězcům jako Starbucks, McDonalds, Subway či nejrůznějším steak housům, které rozhodně nejsou původní se zde vyhnout nedá. Původní čínská kultura i kuchyně se pak v centru nehledá snadno.

China Cetral TV headquarters
Velitelství China Central TV.
Doprava v Pekingu.

Velký čínský podvod a zeď

Došli jsme ke krámku se suvenýry a vstoupili dovnitř. V obchůdku měli všechny nejrůznější cetky od magnetek, náramků, čajů až po zlaté šperky. Chvíli jsme jen tak procházeli a prohlíželi si zboží, až k nám postupně ke každému přišel prodavač a nabídl z košíku výherní los. Samozřejmě, že ve své hrabivosti jsme si každý jeden vzali a setřeli. Kluci měli losy nevýherní, já jsem stíral jako poslední a ejhle, první cena!

Číňan se začal usmívat a spustil, “you very lucky, very lucky”(ty hodně štěstí). Přivedl mě k pultíku a položil na něj pár zlatých náušnic a říká: “Tohle vyhráváš”.  Vzal jsem náušnice do ruky, byla na nich cenovka 3300 RMB, což bylo v přepočtu asi 11000 Kč. Něco se mi na tom nějak nezdálo. V tom prodejce říká, “Jsou tvoje, akorát, abych ti je mohl dát, musíš zaplatit osmi procentní daň”. Což bylo 265 RMB (v přepočtu asi 900 Kč). Už mi bylo jasné, že je to podvod, náušnice jsou bezcenné a on chce vydělat 265 RMB. Začal jsem tak vymýšlet strategii, jak bych ho podvedl já.

Řekl jsem mu, že těch 265 RMB nemám. On mi poradil, ať si tedy půjčím od kamarádů, že náušnice potom mohu s nimi prodat a vyděláme na tom. Tak jsem se na chvíli zamyslel. Poté jsem mu náušnice nabídl já s tím, že mu je prodám za 1000 RMB. Daň 265 RMB ať zaplatí za mě on a ať mi jen vyplatí zbylých 735 RMB. Nabídka ho evidentně neoslovila, spíše ho vylekala, a nakonec i rozčílila. Chvíli jsem na něho naléhal. Nabídl jsem mu i slevu, jelikož mi byl sympatický. Ani zaručená věta, že dnes je jeho “lucky day” (šťastný den) nezabrala a naštvaný prodejce mi potom řekl, že když nemám na daň z výhry, tak nic nevyhrávám a uklidil náušnice zpět do krabice k dalším asi tisíci úplně stejným. Z obchodu jsem pak odcházel s širokým úsměvem a radostí s dobře odvedené práce.

XII. díl - Velká čínská zeď a pokus o podvod
Pekingský obchodní dům.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*