Na skok do Maroka

Mrazivá noc na Sahaře

Dodávka zastavila u trojice přízemních zaprášených budov kdesi mezi městem a písečnými dunami. Budovy vypadaly opuštěně až post-apokalypticky, a kromě většího stáda velbloudů nebylo nikoho vidět, ale zdání nás mělo klamat. Osedlaní dromedáři čekali na nás a ti nejsou v poušti nikdy sami. Řidič naší dodávky nám vydal instrukci, vzít si jen to nejnutnější na noc a velké krosny nechat v dodávce: „Dál pojedeme na velbloudech a bude se spát v pouštních stanech mezi dunami Sahary.“

To že jsme si mohli vzít jen to nejnutnější, nikdo nečekal a zpráva tak vzbudila menší paniku a rozruch. Většina si začala narychlo přendavat nutné věci z jednoho batohu do druhého a přemýšlet o tom, které z nich nebudou následující noc a ráno k potřebě. Nepotřebné věci jsme odložili v dodávce a s tím potřebným jsme šli k velbloudům. Já nepotřeboval nic kromě láhve lepšího ginu, který jsme s sebou táhli k oslavě Silviiných narozenin, které shodou okolností připadly na dnešek.

A jak to tak bývá u žen, ty vždy potřebují vše, a tak jsme táhli dva totálně nacpané batohy k velbloudům. Myslel jsem hodně na toho nebožáka velblouda, který mě ponese, a na to jaké bude mít problémy mě s tímto batohem unést. Vzpomněl jsem si totiž na jeho mongolského příbuzného, který mě odmítal nést při procházce pouští Gobi před dvěma lety, a to jsem na sobě žádný batoh neměl. Nakonec mu za to jeho majitel, mongolský pastevec namlátil, tedy namlátil jemu i mě, bral to hlava nehlava.

Mrazivá noc na Sahaře
Písečné duny Sahary.

Nasedat na velbloudy!

Postavili jsme se před vůdce velbloudí karavany s pasem na Saharu na hlavě, a ten zahájil přiřazování velbloudů na základě jejich fyzických schopností a stavby těla jejich budoucího nákladu. Selekce probíhala poměrně rychle. Skoro každý svůj koráb pouště dostal, i Silvia na jednom seděla, akorát mě s mými skoro dvěma metry vůdce karavany přehlížel. Na zemi zůstali sedět poslední dva velbloudi. „Hm, tak asi budu muset pěšky, na normální lidi velbloudy nemají,“ pomyslel jsem si smutně.

Vedoucí karavany několika údery klackem nechal jednoho z velbloudí dvojice se postavit. Byl to asi ten největší a nejsilnější dromedár, kterého jsem kdy v životě viděl. Vedoucí ho zase nechal posadit a gestem ruky mi ukázal, ať nasednu. Jakmile jsem seděl a držel se sedla, tak vedoucí karavany do velblouda opět praštil a ten postaviv se, mě vynesl do ohromné výšky. Jedno se musí všem velbloudům ať jednohrbým či dvouhrbým nechat, a to je odporný smrad a vylučování při jakékoliv příležitosti.

I tento můj nový společník ještě před tím, než udělal první krok se mnou na hrbu, tak vykonal svou potřebu. Vedoucí karavany mě pak zařadil na její chvost a velbloudi se dali do pohybu. O pohodlí jízdy se moc mluvit nedá, ale byl jsem rád, že jsem měl na velbloudovi sedlo, i když pěkně tvrdé. Před pár lety v Mongolsku jsem měl na velbloudovi pouze dečku, a pak jsem se po několikahodinové jízdě začal znovu učit chodit, jelikož mé pozadí poznalo mongolský středověk a zároveň současnost.

Naše výprava před nasednutím na velbloudy s pasy na Saharu.
Karavana před odjezdem.

Zlaté duny Sahary

Pozdně odpolední slunce se odráželo od zlatavých písečných saharských dun a pohrávalo si s jejich barvami. Chvíli zlatavě žluté až okrové, po chvíli cihlové až červené odstíny hlásily se mému zraku o svoji pozornost. Člověk v jeden okamžik nevěděl, kam se dívat dřív, když jsem ještě navíc musel dávat pozor na to, jakým směrem vede naše cesta, a jakým směrem se bude hýbat velbloud. Zachytit pak jakýkoliv obrázek na mobil či kameru nebylo v tomto nerovném terénu a souboji nejsnazší. Musel jsem se proto neustále jednou rukou držet sedla, abych z velblouda nespadl.

Naše putování pouští trvalo asi hodinu, než jsme dorazili k cíli naší výpravy. Měli jsme přenocovat v pouštních stanech, ale kde nic tu nic. Vedoucí karavany přesto nařídil zastavit a nechal všechny velbloudy sednout na zem, abychom mohli slézt dolů. „Náš tábor, tam za dunou. Duna velká, velbloudi nejít,“ vysoukal ze sebe vůdce karavany. Před námi se tyčila skutečně strmá a vysoká duna a my tu dunu měli pokořit po svých.  Šátek jsme tedy vůbec na cestu nepotřebovali.

Musím uznat, že i já měl co dělat se nahoru vyškrábat a docela jsem se přitom zapotil. Veškerá námaha spočívala v tom, že se člověk v písku bořil a sklouzával zpět dolů. Nakonec jsem se přeci jen nahoru dostal, a tak se mi dostalo příležitosti se posmívat ostatním, kteří s dunou ještě zápolili. Největší boj prožívala Míša, která byla ještě někde uprostřed, a kterou pár posměšných a povzbuzujících hlášek jistě potěšilo. I ona se pak přeci jen nahoru vyškrábala, avšak jako poslední z posledních.

Mrazivá noc na Sahaře
Večer na Sahaře.
Jo, chození po poušti není pro každého 🙂

Kouzlo pouštního táboru

Pouštní tábor ve tvaru kruhu se nacházel hned pod dunou a nám zbývalo už jen sejít dolů. Každý stan měl být obsazen čtyřmi nocležníky a pravdou je, že vnitřek stanu byl docela prostorný. A taky jsem byl rád, že náš počet byl akorát na obsazení jednoho stanu. Nevýhodou bylo, že jsme neměli nikdo svůj spacák ani karimatku, a proto jsme byli nuceni vzít za vděk dekami ve stanu. Počítal jsem, že stejně asi budeme spát oblečeni, a tak jsem se dek až tak moc neštítil.

Zanedlouho padla na Saharu a s ní i na náš tábor tma.  Tma znamenala večeři a hlavně saharskou noční oblohu. Ten den nebyl na nebi ani mráček, takže jsem se opravdu těšil. Večeře proběhla hromadně už ne však berberským stylem, ale přímo rovnou barbarským, ve velkém jídelním stanu. Z jednoho obřího hrnce byl samoservisem podáván, k mému překvapení, tažín a marocký chleba. Tažín byl ten večer obzvláště hnusný, a proto jsem zůstal jen u chleba.

Po večeři naši pouštní hostitelé zažehli před tábořištěm menší táborový ohýnek a počali hrát na berberské hudební nástroje a při tom zpívat. Zpěv se neskládal pouze z melodických slov, ale i nejrůznějších zvířecích zvuků, tedy aspoň myslím, že to tak bylo. Nejvíce mne zaujala píseň o velbloudech, to že byla o velbloudech jsem odvodil z tance jednoho účinkujícího Berbera, který dle mého názoru simuloval velbloudí běh a odfrkávání, ale dost možná jenom tancoval.

Mrazivá noc na Sahaře
Pouštní tábor.

Mrazivá noc na Sahaře

Když oheň dohořel, tak pro nás nastal čas se trochu od táboru vzdálit, vychutnat si výhled na fantastickou noční oblohu a taky oslavit Silviiny narozeniny. Měli jsme pořád litrovou láhev ginu, kterou jsme rozhodně nemínili vést zpátky. Takže jsme leželi na písečných dunách pár set metrů za táborem, pili gin a pozorovali vesmír. S tím jak ubývalo v láhvi ginu, tak se i vesmír stával méně a méně čitelnějším a mlhoviny ho začaly zakrývat a to obzvláště v případě Silvie.

Gin zřejmě přilákal i náhodného nočního berberského kolemjdoucího, hezky pozdravil a přisedl si jen tak k nám. Nabídl jsem mu, zda si nechce s námi připít, což s vděčností přijal. Chvíli mi něco vyprávěl o velbloudech, tedy dodnes mám za to, že to bylo o velbloudech, protože neustále odfrkával jako můj zvířecí přítel, který mě sem donesl. Jakmile dopil, tak se rozloučil, a jak přišel, tak i odešel a zmizel znenadání v poušti. S jeho odchodem přišel nepříjemný noční chlad. Písek spíše zábl, než chladil a příjemný vánek se změnil v protivný vichr. Museli jsme proto zpátky do stanu.

Ve stanu nebylo o moc lépe, studený písek mrazil jako čerstvě napadlý sníh a rohož či koberec, na kterém jsme měli spát, skoro vůbec od chladu nechránil. Čekala nás mrazivá noc, která nás přesvědčila o tom, jak rozdílné jsou pouštní dny a noci. Naštěstí zde byla větší zásoba dek, kterých jsem se už neštítil ani trochu a pořádně se do nich zabalil a usnul. Spaní v mrazu je vždy lehčího rázu, a proto mě nejprve snadno vzbudilo hrozné chrápání, ze kterého jsem nejprve podezříval Pepu, ale jehož původcem se ukázala být Míša.

Mrazivá noc na Sahaře
Západ slunce nad dunami pouště.

Příchod stolu do stanu

A pak podruhé, když jsem zjistil, že ve stanu chybí Silvia. Na chvíli jsem znejistěl a přemýšlel, zda ji mám jít hledat. Když už jsem se k tomu kroku skoro odhodlal, tak vchod našeho stanu rozrazil stůl. Silvia narvala do našeho stanu, z nějakého a mě děsivého důvodu, stůl z jídelního stanu. Přemýšlel jsem, jestli se mi to nezdá. Nezdálo. Silvii byla od země zima, a tak se rozhodla, že si přinese stůl, na který si sedne zabalená do deky a stráví zbytek noci hráním her na mobilu, jelikož v zimě neusne.

Ranní budíček přišel ještě za tmy a nás čekala hodinová jízda na velbloudech zpět. Jelikož ve tmě nebylo nic moc vidět, tak i nasedání na velbloudy neprobíhalo úplně spořádaně a dokonce jeden německý cestovatel ze zvířete spadl. Naštěstí bez následků, a tudíž mohla karavana vyrazit. Při jízdě na velbloudu se člověk musel držet kovového úchytu sedla, což v této zimě nebylo nijak snadné. Střídal jsem tak ruce minutu co minutu. Opravdu jsem se těšil až dorazíme do cíle.

Jedinou pozitivní stránkou toho okamžiku byl výhled na východ slunce nad Saharou, kdy kaleidoskop barev ozařoval jak oblohu, tak i písky pod ní. Ten den nás už čekala jen celodenní cesta zpět, samozřejmě se zastávkou na tažín a kuskus. Na další den odpoledne jsme odlétali zpět do Prahy, a tak jsme naše poslední poledne strávili v poklidu marrakéšského ruchu a nechali se přemlouvat a otravovat od místních prodejců a falešných průvodců.

Na zpáteční cestě do Marrakéše.
Zaparkovaný povoz před bankou.

Předchozí dílAit Ben Haddou, ksar kde spal i Brad Pitt

One Comment

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*