Transsibiřská magistrála

Ahoj Číno!

Náš klidný let z Úlánbátaru byl zakončen hladkým přistáním na pekingském mezinárodním letišti kolem druhé hodiny ranní. Pro dopravu po letišti jsme použili letištní vlak a po imigrační proceduře a vyzvednutí zavazadel jsme se ocitli v příletové hale. Náš problém byl v tom, že bylo teprve něco málo po třetí hodině ranní a náš hostel měl check-in time až v poledne ve dvanáct hodin. S jistotou jsme věděli, díky předchozí komunikaci s hostelem, že pokoj volný nebude dřív, než ve dvanáct a proto nemělo smysl spěchat.

Dali jsme menší svačinku v obchůdku řetězce 7/11 a začali hledat místo k přenocování na letišti. Usídlili jsme se v jakési zahrádce zavřené letištní restaurace s tím, že se pokusíme usnout na přistavených židlích. Na dvou židlích se ale dalo spát tak deset minut, než se židle staly nesnesitelnými, a bylo třeba změnit polohu. Toto naše utrpení trvalo asi hodinu. Nakonec jsme to vzdali a šli shánět taxi na hostel. Třeba budeme mít přeci jen štěstí a nějaký pokoj volný bude.

Na letišti byla k dispozici speciální služba na objednávání taxíků, kde po několika záludných otázkách v jazyce Chenglish obsluha vyhodnotila, jaký typ transportu potřebujeme. Následně požádala o peníze a transport objednala. Zřejmě měli jiné parametry pro Evropany nebo celý naddimenzovaný model vymyslel sám velký kormidelník, jelikož pro nás čtyři přijela dodávka hraničící s minibusem a tomu i odpovídala požadovaná cena, kterou jsem při placení v polospánku vůbec nevnímal. Alespoň jsme měli dostatek místa.

Čínská mučírna

Po hodině jízdy minibus zastavil u našeho hostelu. Rozednívalo se a k tomu vydatně pršelo. Popadli jsme proto bágly a utíkali se schovat pod střechu hostelu. Doufal jsem, že hostel bude mít nějakou odpočinkovou místnost, kde bychom se mohli na pár hodin uložit. Na recepci nám však řekli, že bohužel nic takového nemají, ale že si tu můžeme sednout ke stolu a počkat. Recepční ukázal prstem na stůl se čtyřmi plastovými židlemi. Představa, že bych měl šest hodin čekat zde u stolu mi ani v nejmenším nepřipadala proveditelná. Věděl jsem o historicky zakořeněné krutosti Asiatů, ale takové mučení jsem hned na úvod vskutku nečekal. Na recepci jsme tak nechali akorát krosny a vyrazili do deštivého ranního Pekingu na snídani a kávu.

X. díl - Ahoj Číno!
Domy pekingského sídliště.
Pekingské ulice.

Ačkoliv jsou Číňané ranní tvorové, což dokazují mimojiné svým cvičením taiči od pěti od rána, tak najít v Pekingu něco, co by připomínalo otevřenou kavárnu, je věc zcela nemožná. Naivně jsem si představoval, jak sedíme u kávy a croissantu, místo toho jsme bloudili v dešti a záplavou Číňanů. Chodili jsme asi hodinu od dveří ke dveřím, než padlo rozhodnutí, že jedinou alternativou je pobočka místního fast foodu na způsob McDonalds. Bohužel ani zde nic na způsob kávy a croissantu nenabízeli, a tak jsme se museli spokojit s čínskou kolou. Venku se mezitím spustil ještě ukrutnější liják, což nám v danou chvíli ani trochu nevadilo, jelikož jsme měli před sebou ještě asi šest hodin čekání do našeho check-inu.

Ahoj Číno!

Čínské rádoby McDonalds nám však vydrželo jen na slabou hodinku. Spát se tam nedalo ba dokonce ani pohodlně sedět. Venku byla hustota kapek stále úměrná počtu Číňanů na kilometr čtvereční v Pekingu. Bylo proto třeba někde sehnat deštník. Venku nám mezitím markýzy čínských obchůdku poskytly alespoň částečné krytí, než jsme doběhli do nedalekého supermarketu. Byl to řetězec supermarketů, který připomínal Tesco či Kaufland ale na čínský způsob. Uličky oddělení byly úzké a vinuly se jako těla čínských draků, ale našlo se tam snad úplně všechno.

U pokladny jsme tak třímali kromě deštníků i mnohé čínské sladkosti a drobné potraviny, které jsme nikdy předtím neviděli. Déšť venku už nám tolik s deštníkem nevadil, tedy alespoň do chvíle, než začaly deštníky prosakovat a voda kapat na hlavu. Vrátili jsme se proto raději zpět do hostelu a plně se poddali utrpení z plastových židlových ďáblů. Jakmile byl náš pokoj připraven, obsadili jsme postele a spali do pozdního odpoledne. Poté jsme se vydali prozkoumat okolí a konečně vyzkoušet něco z pravé čínské kuchyně.

Čínské ulice v dešti.
Pekingský smog.

Pekingská kachna

Jedna z věcí, na které jsem se v Pekingu opravdu těšil, byla pravá pekingská kachna. Tradice této čínské speciality sahá až do středověku a její příprava trvá mnoho hodin. Ne každá restaurace tuto pochoutku podává, takže jsme museli bloudit pekelnou dobu po pekingských ulicích, abychom nějakou našli. Bloudění ale nikam nevedlo, a tak jsem se rozhodl zužitkovat svoje zkušenosti a jazykové znalosti čínštiny ze svého pobytu na Tchaj-wanu. Snažil jsem se v restauracích doptat, zda kachnu mají nebo jestli neví, kde ji sehnat. Nebyla to úplně jednoduchá věc, jelikož moje čínština zrovna nejplynnější nebyla.

Čínská polévka.

Nakonec jsme za pomocí čínských božstev, draků, krtka, pandy a GPS navigace našli jednu restauraci, kde kachnu opravdu měli. Shodou okolností byla asi sto metrů od našeho hostelu. Co bylo hlavní, měli tam i menu s obrázky, což náš výběr hodně ulehčilo. Objednali jsme si pálivou polévku, pekingskou kachnu a čínské pivo. Polévky nám přinesli celý hrnec, ale kachnu jenom jednu. Na další kachnu a její přípravu se nám už nechtělo čekat, a tak jsme si ji museli podělit. Po zbytek večera jsme pak už jen posedávali u čínského piva, nadávali na počasí, zoufali a doufali, že druhý den už nebude tolik deštivý.

Pekingská kachna.
Čínské pivo.

Deštivý Peking

Další den jsme chtěli původně vyrazit na Velkou čínskou zeď, ale již od předchozího večera z nebe nepřestaly viset provazy deště nebo spíše čínské dešťové nudle. Nedalo se vyjít na krok, chudák  můj deštník se pod náporem vody ohýbal, jak záda otroka. Nebylo tak zbytí a museli jsme výlet odložit na další den. “A co budeme dělat dneska?”, ptali jsme se sami sebe. Napadla mě spásná myšlenka v podobě návštěvy čínského Národního muzea. Ne všichni sdíleli mé nadšení. A tak jsme do muzea vyrazili pouze ve dvou s Pepou. Cesta to nebyla daleká, ale hrozný déšť naše pohybové schopnosti značně limitoval. Rozhodli jsme se proto pro jízdu metrem.

XI. díl - Peking City Life
Náměstí nebeského klidu v dešti.
Vchod Zakázaného města.

U vstupu do metra nás přivítala bezpečnostní prohlídka a rentgen. Hned za rentgenem byla umístěna likvidační komora na bomby. Tato opatření zavedla Čína po teroristických útocích z října 2013 na náměstí Nebeského míru neboli náměstí Tchien-an-men, ke kterým se přihlásili muslimští separatisté z Východního Turkestánu. Muslimská menšina Ujgurů, která Turkestán obývá, si dlouhodobě stěžuje na přísné omezování své víry a kultury a na rozpínavost a zvýhodňování většinového čínského etnika Chanů. Na náměstí Nebeského míru jsme mířili i my, protože národní muzeum bylo nedaleko náměstí.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*