Na skok do Maroka

Ait Ben Haddou, ksar kde spal i Brad Pitt

Marně jsem hledal brod, přes který by se dala řeka přejít. Vody nebylo moc, ale nohy si nikdo máčet nechtěl. Až náš berberský průvodce ukázal na několik pytlů naplněných pískem, které byly poměrně rovnoměrně rozprostřeny po celé šířce koryta řeky. Ukazoval na ně s úsměvem na rtech a hláškou: “Tohle je berberský most.” Přecházel se tak, že člověk musel přeskakovat z jednoho pytle na druhý, až se dostal na druhý břeh. Nebylo na tom nic složitého, akorát Silvii to moc nešlo a musel jsem ji chytat.

K mému osobnímu zklamání do vody nakonec nikdo nespadl a všichni úspěšně prošli branou ksaru. Ten den jsme měli docela štěstí na turisty. Skoro žádní tam nebyli, a tak jsme měli prostor si vše pohodlně prohlédnout sami. Nejprve jsme navštívili dílnu umělce, který svá díla maloval ohněm. Díla mi však svou nápaditostí připomínala marockou kuchyni, a tak jsem raději pokračoval dál. Vyšel jsem, až k horním chatrčím, kde zrovna probíhala rekonstrukce jedné z nich.

Ksar Ait Ben Haddou.

Rekonstrukce podléhala původním pracovním postupům a materiálům, které byly dostupné i před tisíci lety. To jest bláto či spíše hlína, voda, sláma a kámen. Když něco funguje, tak proč to měnit. Myslím, že i pracovní tempo se za ta staletí nijak zásadně nezměnilo, a tak rekonstrukce probíhaly pozvolna. Nejlepší výhled Ait Ben Haddou poskytoval z vrcholu kopce, kolem kterého je obestavěn. Bylo možné pozorovat vyprahlou krajinu s ostrůvky vegetace, protékající říčku a v dáli se tyčící zasněžené vrcholy Atlasu.

Ait Ben Haddou, ksar kde spal i Brad Pitt
Výhled z kopce nad Ait Ben Haddou.
Ait Ben Haddou.

Ait Ben Haddou, ksar kde spal i Brad Pitt

Průvodce nám následně ukázal chatrč, kde měl údajně přenocovat Brad Pitt, při příležitosti natáčení tuším, že filmu Babel. Nezapomněl zmínit, jak byl úžasný a odvážný, když tu jednu noc zvládl bez tekoucí vody a elektřiny. Dokonce i prý uvažoval o jeho koupi. To mě docela potěšilo, protože to znamenalo, že i já jsem byl v životě také mnohokrát odvážný a úžasný v očích tohoto smělého Berbera. Pak následoval sestup z kopce a odchod z vesnice přes gift shop, kde prodávali, pro nás nepostradatelný, pas na Saharu.

Ait Ben Haddou, ksar kde spal Brad Pitt
Jednu z těchto chatrčí chtěl koupit Brad Pitt 🙂

Pasem byl již dříve zmiňovaný šátek, který prodejce nabízel ve třech jakostech, tomu odpovídala i jejich cena. Bez šátku samozřejmě nešlo přežít na Sahaře ani minutu, slunce by nám roztavilo hlavu a písek by nás okamžitě udusil a ke všemu ještě oslepil. Alespoň, tak nějak znělo průvodcovo úvodní slovo, když se všichni z dodávky vtěsnali do malého obchodu. A jelikož nikdo nevlastnil svůj šátek, který by mu jistojistě zachránil život, tak se obchody jen hrnuly. Průvodce pak jen stál a s úsměvem Horsta Fuchse všemu přihlížel. V jednu chvíli se mi zdálo, že dokonce jemně přikyvuje hlavou.

I já si připadal jako důchodce, který jel na předváděcí akci a naletěl šmejdům, když jsem si zpět do dodávky nesl dva šátky. Čekala nás další část naší cesty, která vedla do pouštního hotelu, kam jsme dorazili těsně po setmění. Standard, který hotel nabízel odpovídal jedné, maximálně dvěma hvězdám. Spíše však jedné, když přihlédnu k faktu, že na pokoji byla taková zima, že člověk musel spát v oblečení a nejlépe ještě s někým, aby se zahřál.

Pouštní hotel

V hotelu byly ubytovány ještě dvě podobné dodávky jako ta naše, takže se na večeři sešla plná místnost lidí. Na výběr byl opět kuskus či tažín, a jelikož jsem kuskus měl k obědu, tak jsem zvolil tažín a nechal si kuskus znovu na oběd. Přemýšlel jsem, zda existuje i nějaká slavností verze kuskusu či tažínu, a zda v Marrakéši existuje nějaká restaurace, která nabízí i něco jiného. Odpověď jsem ale nenalezl ani na internetu. Pozitivem hotelu bylo, že se zde nacházel malý bar, kde měli i alkoholické pivo značky Casablanca.

Cena piva však neodpovídala standardu hotelu a mnohonásobně ho převyšovala. Žízeň však vykonala své a chvíli co chvíli se přede mnou objevila nová láhev tohoto moku. K pivu se přidali i ostatní spolucestující, jako Joao z Brazílie, který byl na služební cestě na Slovensku a cestou zpátky si odskočil do Maroka a pak také pár z Koreje, kterého se každý místní či prodejce dotazoval, zda jsou z Číny, což je už začínalo celkem otravovat.

Bar nevydržel otevřený dlouho, a tak nám nezbývalo, než se jít uložit do mrazivého pokoje. Ráno byl odjez opět velmi brzy, a my museli nařídit náš budík na 5:30. Do postele se nedalo jít jinak než s mikinou, Silvia si vzala dokonce i čepici na hlavu. Asi není třeba říkat, jak těžké bylo se z pod peřiny vyhrabat ven, jakmile do chladného marockého jitra zazvonil budík. Když jsme pak od hotelu odjížděli, teprve začalo svítat. Pro tento den jsme měli naplánováno několik zastávek na cestě za naším hlavním cílem, což byla Sahara.

Pouštní hotýlek.

Od soutěsky Todra až k Sahaře

Ještě před tím jsme zamířili k soutěsce Todra. I ta se objevila v nespočetném množství filmů a seriálů. Myslel jsem, že půjde o další rychlou, a ne příliš zábavnou ukázku s procházkou. Mýlil jsem se. Hned jak jsem se z dodávky dostal ven, tak začal foukat nesmírně silný a studený vítr, který by odhalil kouty i v účesu teenagera a soutěsku bylo třeba v tomto nečasu projít. Její skalnaté stěny se tyčily do úctyhodné výšky až tři sta metrů a šířka dosahovala deseti metrů. Jedinečnost místa dokresloval potok nebo spíše říčka, jejíž voda byla vlažná.

Soutěska Todra.

Jak jsme soutěskou procházeli a krčili se před větrem, přišli jsme k muži, jež se schovával za balvanem u cesty. V první chvíli vše nasvědčovalo tomu, že potřebuje pomoc. Opak byl pravdou a pomoc nabízel on nám. Byl to prodejce, který se zde schoval, aby prodával šátky lidem promrzlým od ledového větru. A měl věru úspěch. Totiž ti co odolali koupi šátku v prvním gift shopu u Ait Ben Haddou, tady už neodolali a myslím, že i něco ušetřili.

Nakonec jsme byli rádi, když jsme usedli zpátky v bezvětří naší dodávky a mířili k další, před Saharou poslední, zastávce ve městě Erfoud. Zde nás čekala tak trochu prodejní akce u místního výrobce koberců, kam nás náš další průvodce zavedl se jen “podívat”. Následoval oběd v dalším pouštním zájezdním hostinci, kde nám servírovali kupodivu tažín a kuskus. Celkem nás ale překvapili, jelikož podávali ještě jednu věc navíc a to byl dezert v podobě mandarinky. Když jsme pak z hostince odjížděli bylo už pozdní odpoledne a konečně se blížili k načervenalým dunám Sahary.

První saharské duny.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*