Na skok do Maroka

(Ne)cestou po Maroku…

Brzké ranní vstávání tak nějak k cestování patří. Zejména když chce člověk vidět něco, co za to stojí nebo když transport odjíždí v čase, kdy ještě pomalu ani ráno nenastalo. Pro nás platilo samozřejmě to druhé. Měli jsme být vyzvednuti místním řidičem zánovního mikrobusu či dodávky už v pět hodin ráno, abychom se mohli vydat na menší okružní cestu Marokem, která začínala a poměrně dlouho vedla vrcholky pohoří Atlas. A tak můj budík zazvonil ještě před tím, než hlas muezzina začal svolávat k první ranní modlitbě.

Denní teplé počasí snadno zanechá v člověku očekávání příjemné, teplé noci. V prosincovém Maroku však přišlo naše první ráno zabalené do chladu jitra podzimních či brzkých jarních měsíců, tak jak jej známe z domova. Pěkně studené. Můj první dotyk s kamennou podlahou po zazvonění budíku tak vrátil moji ospalou nohu zpět do tepla postele. Bohužel jen na malou chvilku, protože jsme vstát už museli, transport nepočká. Nazul jsem si boty a vydal se do společné koupelny, která byla v rohu našeho patra. Nedělal jsem si žádné velké iluze o horké sprše, a tak jsem ani nebyl zklamaný, když voda ani po několika minutách nepřekročila hranici vlažnosti.

Nakonec jsem se překonal, sebral odvahu a pokusil se o otužilost. Nebylo to úplně perfektní, ale na probuzení to bohatě stačilo, na kompletní hygienu už ale ne. Pět minut před pátou jsme už všichni čekali u potemnělé recepce na osobu, která nás vyzvedne. Řidič na sebe nechal trochu čekat, až naše usínající hlavy probudila kakofonie zvuků klepadla. Byl tu. Vzali jsme naše zavazadla a vyrazili vstříc zavřeným dveřím. Řidič nás usadil do dodávky, kde zatím nikdo jiný nebyl, a proto jsme si zabrali ty nejlepší a nejpohodlnější místa. To jsme ještě netušili, že zbytečně.

(Ne)cestou po Maroku...
Ranní placková pekárna.

Sbírání cestujících a ranní město

Jeli jsme asi patnáct minut, až jsme dorazili do ulice, kde se to podobnými dodávkami a povozy jen hemžilo. Řidič nás zaparkoval, otevřel dveře, odešel a vůbec nic neřekl. Chvilku na to, z jiné dodávky přistoupili dva cestovatelé z Německa. Byli na tom podobně jako my, nikdo jim nic neřekl, neměli  nic k snídani a měli hlad. Přes ulici od naší dodávky bylo naštěstí otevřeno místní ranní bistro. Musím podotknout, že mělo ryze pouliční standard, ale hlad byl hlad. Několik čerstvě upečených placek přišlo více než vhod. Chyběla jen ranní káva, ale i ta na sebe nenechala dlouho čekat.

K dodávce se neohroženě blížil místní prodejce neuvěřitelně malého vzrůstu, který tlačil vozík s várnicemi kávy a čaje. Nechal jsem si od něho natočil kelímek kávy a čaje pro Silvii. Po prvním doušku kávy jsem hned věděl, že budu chtít ještě jednu. Nevím co přesně, respektive jaká koření tam ten prcek namíchal, ale káva byla božská. Nejvýrazněji z ní voněl kardamon. I čaj byl vskutku ucházející. Po kávičkách, cigaretě a začátku dobré nálady přišlo vystřízlivění. Přiběhl totiž další zřízenec se vzkazem, ať se rychle přesuneme do jiné dodávky.

Více než velmi neochotně jsme se vzdali našich míst a prázdné dodávky, popadli jsme krosny a svižným krokem se přemístili k dodávce, která měla být naším skutečným transportem. V dodávce se již tísnilo asi deset dalších turistů a skutečnost, že by mělo přibýt uvnitř dalších šest, jim musela být stejně příjemná jako nám. Nedalo se nic dělat a my se dovnitř vtěsnali, dokonce se nám i podařilo sedět vedle sebe. Umožnil nám to jeden hašišem vonící italský mládenec, který se přesunul na zadní sedadlo k turistovi z Brazílie. Brazilský turista byl zhruba ve středních letech, mírně kulatý a vskutku nevysoký. Italský mladík ho tak začal volat Bambíno a stali se z nich po dobu výletu a možná i po něm nejlepší přátelé, kteří spolu zažili mnoho hašišových dobrodružství.

Když přistoupil ještě jeden americký turista, který se později ukázal být pražákem, tak se dodávka  rozjela. Ve městě se už naplno rozbíhal pouliční ranní život a ruch. Lidé jdoucí za prací míjeli ulice a s nimi i pouliční prodejce, kteří vybalovali zboží či rozdělávali oheň v peci na placky. Uspořádané ulice města se pomalu začali měnit a chytat vesnický ráz a také přibývalo odpadků. Řidič si patrně myslel, že je na okruhu v italské Monze, a že řídí monopost F1 a neuvědomil si, že řídí dodávku plnou lidí. Obrovskou rychlostí předjížděl všechno co se dalo a já si nepřál zažít okamžik, aby se našel nějaký pošetilec, který by nás náhodou předjel.

(Ne)cestou po Maroku…

Po dvou hodinách jízdy přišla první přestávka a to na snídani. Zastavili u silničního, jiný by řekl prašného, občerstvení, abychom doplnili energii. Nabídka občerstvení byla pestrá jako výběr v místních restauracích, byly v ní jen káva, čaj a chipsy. Byl to ale dobrý okamžik k tomu se seznámit s ostatními cestujícími. Většina totiž postávala venku, popíjela kávu a přikusovala chipsy, jen Ital a Bambíno chyběli. V dodávce se nakonec sešla zajímavá parta, která pokrývala všechny světadíly. Samozřejmě vyjma Antarktidy.

My si vzali svoje chipsy s sebou do dodávky, a ta se za nedlouho opět rozjela. Řidič se neúprosnou rychlostí blížil k monumentálně vystupujícím vrcholům pohoří Atlas. Na úpatí jednoho z nich pak nastal čas zpomalit a zařadit se do kolony vozů, které se nezřídka kdy sotva vešli na úzkou silnici. I to však nebránilo našemu řidiči, aby i nadále předjížděl vše co mu stálo v cestě. Klikatá cesta nabízela i odpočívadla a vyhlídky. Já se po několika kávách opravdu těšil, až u některé zastavíme. Bral bych i nějakou bez výhledu. Když jsme pak dle řidiče vystoupali dostatečně vysoko, tak jsme u jedné vyhlídky přeci jen zastavili.

Utíkal jsem rychle za kámen, žádné jiné WC v dohledu nebylo, a až pak jsem přešel silnici, abych se mohl pokochat výhledem na ranní slunko na vrcholy pohoří. Slunce si hrálo s barvami zeleně a kamenů a vytvářelo doslova ráj pro fotografy panoramatických fotografií. Krom výhledu na hory se objevil i výhled výhodné koupě nejrůznějších nerostů a drahých kamenů. Vyhlídky byly totiž obšancované prodejci, kteří dosti vtíravým způsobem nabízeli zaručeně pravé zboží.

(Ne)cestou po Maroku...
Vyhlídka při průjezdu Atlasem.
(Ne)cestou po Maroku...
Pohoří Atlas.

Z Atlasu do Ait Ben Haddou

Zaručenou pravost zboží dokládala možnost slevy a to až o horní desítky procent. Později jsme zastavili ještě na další vyhlídce, které byla o pár set výškových metrů níže, a s výškou klesaly i ceny nabízených kamenů. Z Atlasu jsme mířili do místa, na které jsem se těšil ze všeho nejvíce, do Ait Ben Haddou. Cestou tam jsme se ještě zastavili na oběd v místním zájezdním hostinci. Nebylo pak žádným překvapením, co se objevilo na poledním menu. Na výběr byl tažín nebo kuskus. Jelikož tažín jsem měl předchozí den k večeři, tak jsem zvolil kuskus a možnost tažínu jsem nechal opět na večer.

(Ne)cestou po Maroku...
Zastávky při opouštění Atlasu.

Ait Ben Haddou je ksarem neboli tradiční venkovskou opevněnou vesnicí v oblasti Maghrebu. Tento ksar je však oproti všem ostatním výjimečně zachovalý, udržovaný a v původním tvaru, který má od začátku 17. století. Původní osídlení je však mnohem starší a nutno dodat, že tak jak vypadalo v 17. století našeho letopočtu se o mnoho neliší od podoby, kterou podobné vesnice měly v 17. století před naším letopočtem. Je také proto zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO a mají ho v oku všichni režiséři historických velkofilmů.

Z těch nejznámějším filmů, které se zde natáčeli je možno zmínit filmy jako Gladiátor, Království nebeské, Alexander Veliký a ze seriálů např. Hry o trůny či Marco Polo. Ještě před vesnicí do naší dodávky nastoupil průvodce, který byl najatý, aby nás po ksaru provedl. Tvrdil o sobě, že je Berberem (tedy původním obyvatelem severní Afriky z předarabské doby) z této vesnice, a že šátek, který má na hlavě je pro tuto vesnici typický. Nějak jsem mu nevěřil a ani moc nevěnoval pozornost. Až když začal tvrdit, že takový šátek potřebuje v Maroku každý, že je to pas na Saharu, bez kterého se tam nedostaneme.

Bylo mi jasné, kam tohle povede, na konci prohlídky nás určitě zavede do prodejny šátků, kterou vlastní někdo z jeho rodiny nebo známých. Naše dodávka konečně zastavila a my vystoupili na druhé straně řeky než byl ksar. Prošli jsme kolem několika zanedbaných a polorozpadlých chatrčí. Nepotkali jsme při tom ani živáčka. Nakonec jsme sešli provizorní schody a vyšly u řeky. Odtud jsme poprvé viděli Ait Ben Haddou v celé své kráse. Zbývalo jen přejít řeku, přes kterou ale nevedl žádný most.

Vesnička, kde jsme zastavili a prošli na cestě k Ait Ben Haddou.
Ait Ben Haddou.

PokračováníAit Ben Haddou, ksar kde spal i Brad Pitt

Předchozí dílKřivolakou uličkou do marrákešského hostelu

 

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*