Transsibiřská magistrála

Sbohem Čingischáne a nomádi

Ráno nás u snídaně Sonja překvapila vařeným vajíčkem. Vajíčko je v Mongolsku něco poměrně neobvyklého a stejně tak vzácného. Podobně tomu je i u ovoce. Absence možnosti pěstovat ovoce a zeleninu se výrazně podepsalo i na míře obezity obyvatelstva mongolských stepí a celkově na stavbě těla Mongolů, kteří po generace jedli výhradně maso a sýr. Vajíčko z mongolské kuchyně jsem však já po včerejší ovci nechtěl riskovat. Musel jsem odmítnout a nabídnout ho tak Sonje, které nečekala, že někdo může vajíčko odmítnout a nevěřícně kulila oči. Když jsem jí pak dal i jablko, tak už ani neskrývala svou nevýslovnou radost a ihned se do něho pustila.

Po snídani jsme se rozloučili s panem nomádem a jeho rodinou, nekonečnými stády ovcí a koz, smradlavými velbloudy a dali se na cestu. Čekal na nás park Khustain Nuruu, kde za výrazné české pomoci ze zoo Praha dosud žijí stáda koně Převalského, jediného druhu divoce žijícího koně. Krajina vyprahlé stepi se opět postupně proměnila v tu windowsovsky zelenou a my po několika hodinách úmorné jízdy projeli bránou parku. V parku jsme často zastavovali a rozhlíželi se po krajině, jestli náhodou divoké koně nezahlédneme. Viděli jsme ale pouze stromky, což bylo také dost neobvyklé a radostné shledání v této části světa. Nikdy bych nevěřil kolik stromek nebo spíše keřík může vyvolat radosti. Byl už čas oběda, tak náš řidič vybral hezké místo v údolí, kde jsme se na chvíli utábořili k obědu a oddychu.

IX. díl - Sbohem Čingischáne a nomádi
Krajina mongolské stepi.
Odpočinek v Khustain Nuruu.

Mongolský zápas

Po nějakém čase se k nám začala po horizontu přibližovat naprosto totožná dodávka, jako ta naše až dorazila k nám. Jednalo se o kolegy Sonji, kteří provázeli australsko-íránskou rodinu. Dali jsme se tak po chvilce do řeči s posádkou druhé dodávky a došli jsme k tématu mongolských zápasů, které jsme viděli na festivalu Nádam. Bavili jsme se o pravidlech, o tom jak je nejlepší zaútočit či chytit protivníka. Průvodce z druhé dodávky byl bývalý zápasník, a tak se v tomto sportu poměrně vyznal. Celá diskuze samozřejmě nemohla dopadnout jinak než, tak že si Petr s druhým průvodcem domluvil mongolský zápas. Pravidla byla poměrně jednoduchá. Vítězí ten, kdo druhého položí na zem. Bez úderů či kopů, pouze za pomoci hrubé síly.

Zápasníci si sundali trika a samotný zápas za malou chvíli začal. Petr byl asi o metr vyšší než jeho protivník, což byla v tomto druhu boje patrně nevýhoda. Do boje se ale oba pustili s vervou a po prvním vzájemném objetí, chytil jeden druhému trenky a začal je hrnout směrem vzhůru. Při tom si  vzájemně podráželi nohy a točili se dokola. Chvíli to vypadalo, že spadne Petr, poté zase že jeho protivník, většinu času však jako tanec Romana Skamene s Honzou Čenským. Nakonec se oba, vyčerpaní po několikaminutovém tahání se za trenky, domluvili na remíze. Petrovi pak ještě dlouho trvalo, než vrátil trenky do původní pozice.

Hledání koní v Khustain Nuruu

Po komickém vystoupení jsme pokračovali v naší jízdě parkem a hledání divokých koní společně s druhou dodávkou. Teploměr ukazoval přes třicet stupňů, já už byl z pozorného prohlížení krajiny unavený a koně mi začínali být ukradení. Když v tom jsme zastavili, že jsou koně blízko. Všichni z dodávek vylezli, hleděli, ukazovali pak jedním směrem a půjčovali si dalekohled. Já v daném směru na vrcholu kopce viděl pouze kameny. Pak se ke mně ale dostal dalekohled. Skutečně jsem uviděl pod kopcem hnědou tečku, avšak nešla zaostřit. Dalekohled jsem pro jistotu prohlédl a zjistil, že tou hnědou tečkou bylo jen tabákové smítko na čočce.

Následně Miky vytáhl svůj foťák s extrémním zoomem a koně skutečně našel. Takže jsme nakonec tyto divoké potvory pozorovali přes display jeho foťáku. Po parku Khustain Nuruu náš výlet mongolskou pustinou končil a my se tak po mnoho hodinách jízdy ocitli zpět na ulánbátarském sídlišti, které nápadně připomínalo to mostecké. Jelikož jsme ale neměli ještě Mongolska dost, domluvili jsme si s mongolskými sestrami, u kterých jsme opět bydleli, na druhý den výlet do parku Gorkhi-Terelj a obří jezdecké soše Čingischána.

Národní park Khustain Nuruu.
Nekonečné holé pláně parku.

Obří socha Čingischána

Čingischánova socha a památník se nachází v Tsonjin Boldog v provincii Töw-Aimag. Je to místo, kde Čingischán podle legendy našel zlatý bič. Socha ho znázorňuje, jak sedí na hřbetu koně se zlatým bičem v pravé ruce. Ta je vysoká okolo třiceti metrů a stojí na budově, která tvoří její podstavec. V podstavci je menší muzeum a v hlavě koně je vyhlídka. Údajně se jedná o největší jezdeckou sochu na světě. Kolem sochy byla spousta dalších atrakcí a zajímavostí, jako třeba sochy Čingischánových generálů a lukostřelecká střelnice, které jsem v Mongolsku prostě odolat nemohl.

Sbohem Čingischáne a nomádi
Obří socha Čingischána.

Střelnice měla několik drah a v každé byly dva terče. První byl vzdálený asi patnáct metrů, ten druhý v podobě natažené zvířecí kůže padesát metrů. Mladá mongolská obsluhovačka střelnice mi dala luk a já si u ní zakoupil pět šípů. To zbystřila i skupinka postarších Mongolů, která u střelnice zevlovala. Můj první střelecký pokus na bližší terč ale dopadl přímo katastrofálně. Hlavně proto, že jsem luk držel jako prase pravítko. Šíp se zapíchl do země asi pět metrů od terče.

Nemohl jsem si tak nevšimnout zlomyslných úšklebků mongolské partičky. Mladá obsluhovačka ke mně s vyděšeným výrazem přistoupila a demonstrativně mi ukázala, jak se s takovým lukem a šípem zachází. Můj následující pokus pak sebral mongolské partičce úsměv ze rtů, protože jsem zasáhl střed prvního terče a vyhrál tak další tři šípy. Rozhodl jsem se tedy pro vyšší metu. Natáhl jsem luk pořádně a zamířil na vzdálenější terč. Minul jsem asi o metr. Vystřelil jsem tedy druhý šíp. Ze svého technického provedení střely jsem měl radost, šíp nabral výšku a začal se spouštět na zadní terč, až přistál v jeho středu. Po mém výbuchu radosti, jsem vyhledal očima opět mongolskou partičku, která už jen uznale pokyvovala hlavou.

Čingischánem na zkoušku.
Výhled z hlavy koně.

 Opět v Ulánbátaru

Náš poslední den v Mongolsku jsme se rozhodli strávit už jen po Ulánbátaru, chtěl jsem vidět mongolské národní muzeum. Cestou tam jsme opět potkali několik lidských kuželek, které se skácely, když jim nadměrná konzumace vodky podrazila nohy. My jsme se potřebovali stavit v bankomatu a vybrat si pár posledních tugriků, protože další den večer jsme odlétali do Číny a opouštěli Mongolsko nadobro. Našli jsme jeden v místním supermarketu.

Vložil jsem kartu, navolil požadovanou částku. Bankomat částku nevydal. Byl asi prázdný. Nevydal zpět však ani mojí kartu. Tedy to jsem si alespoň myslel. Neváhal jsem a ihned zalarmoval obsluhu za kasou, která začala bez otálení volat jakýsi helpdesk. Dokonce se na helpdesku našla osoba, která částečně ovládala angličtinu. Bohužel byla neděle, a ten den mi už nikdo pomoci nemohl. Na mě teď leželo dilema, jestli kartu zablokovat nebo se ještě pokusit o její záchranu v pondělí ráno před odletem.

Socha Marca Pola.

Dilema jsem si nesl celou cestu do Muzea. To mě ale moc nenadchlo vzhledem k faktu, že se mělo jednat o muzeum národní. Prošli jsme ho celkem rychle. Kromě pár historických kostýmů, toho více nenabízelo. Ten večer jsme seděli v restauraci. Já pořád přemítal, co udělat se ztracenou kartou. Lustroval jsem svoji peněženku a počítal kolik mi zbylo ještě peněz. Náhle jsem z kapsičky peněženky, kde obvykle kartu mívám, vytáhl ztracenou kartu. K mému nevýslovnému úžasu se skutečně jednalo tu kartu, kterou mi bankomat nevrátil. Pravděpodobně mi ji tedy vrátil a já si ji nevědomky dal zpátky do peněženky. Problém byl vyřešen.

Čingischánovo náměstí
Ulice Ulánbátaru.

Sbohem Čingischáne a nomádi

Náš večerní odlet byl naplánován z Čingischánova letiště. Letiště připomínalo svou velikostí letiště v Pardubicích. I když to pardubické bude patrně vytíženější, zde na odletové tabuli svítily ten den pouhé dva odlety. V klidu a bez tlačení jsme se odbavili a prošli kontrolou, až jsme skončili v odletové hale, kde jsme chtěli utratit svoje poslední tugriky. Zrovna když jsem u výlohy knihkupectví uvažoval o koupi Čingischánova životopisu, tak mne z nenadání oslovila mongolská úřednice a otázala se, jestli nejsem Pepa. Udiveně a téměř beze slov jsem zavrtěl hlavou. Úřednici to však nestačilo a vychrlila druhý dotaz, jestli nevím kde Pepa je. Teď už jsme se vzmohl na svoje “no”. Na to konto odešla.

Nedalo mi to a vydal jsem se Pepu hledat, abych se mu oznámil, že ho hledá policie, a že ho nejspíše čeká mongolský žalář. Ale Pepa nikde, prošel jsem čtyři odchody a stále nic. V tom se ozvalo hlášení, které oznamovalo, aby se Pepa přihlásil úředníkům, že je to důležité. Začal jsem mít nepříjemný pocit, že to nedopadne dobře. Chudáka Pepu poté dopadli v jednom z obchodů. Odvedli ho haly se zavazadly, kde už čekala policie se psy. Chtěli zdůvodnit přítomnost kamenů v Pepovo krosně. Byly to obyčejné kameny, neobyčejné na nich bylo jen to, že byly z Bajkalu. Patrně to policisty pobavilo, a tak Pepa nebyl zatčen a dokonce stihl odletět i s krosnou a milými kameny.

Výzdoba úlánbátárského letiště.

Letěli jsme s mongolskou aerolinkou MIAT. Do té doby pro mě absolutně neznámou. Byl to pouze dvouhodinový let do Pekingu, ale MIAT příjemně překvapil. Letenky jsme kupovali poměrně pozdě a i tak za rozumnou cenu. Každé sedadlo mělo display, podávalo se i jídlo a pití a hlavně celkem dost místa na nohy. Let byl vskutku klidný a my tak za dvě hodiny přistáli v Číně. Nezbývalo než říci: “Sbohem Čingischáne a nomádi!”

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*