Na skok do Maroka

Křivolakou uličkou do marrákešského hostelu

Loni jsem se rozhodl pro trochu netradiční dárek pro svoji přítelkyni Silvii, a to pro prosincový výlet do Maroka na čtyři noci. Ryanair nabízel letenky do Marrákeše za ceny, které by byl hřích odmítnout, a tak jsme se dva týdny před Vánocemi vydali trochu pozevlit do Maroka. Společně s námi se vydali i naši kamarádi Pepa s Míšou. Všichni jsme si mysleli, že se letíme do Maroka ohřát, avšak realita byla nakonec docela jiná, ale o tom až později.

Let byl takový, jaký se dá od Ryanairu čekat, ale myslím si, že poměr cena výkon byl více než příznivý, a proto nebyl důvod si na nic stěžovat. Přistáli jsme v Marrákeši pozdě odpoledne a na nebi nebyl ani mráček. Slunce posílalo poslední silné denní paprsky a místní taxikáři venku drkotali ve svetrech a vestách, zatímco já vyšel ven v tričku s krátkým rukávem. Nastal nám okamžik domluvit si vhodný transport do našeho hostelu v širším centru města.

U parkoviště před letištní halou se praktikoval systém pána prstenů, jeden rozděluje práci a přivádí klienty všem. A tak jsme nasedli k milému postaršímu muži s šedivým vousem, který nám ihned po nástupu předvedl své řidičské umění. Při vycouvávání se pro samý úsměv nestačil ani podívat do zrcátka a naboural projíždějící vůz. Rána to nebyla nijak velká, nikomu a ničemu se nic zásadního nestalo, a proto jsme po kontrole a nadávkách řidiče z nabouraného auta, na podruhé přeci jen vycouvali.

Křivolakou uličkou do marrákešského hostelu

Cesta taxíkem netrvala dlouho a za dvacet minut jsme dosáhli města, které se připravovalo na zítřejší návštěvu svého krále Muhammada VI. Všude byly proto k vidění národní vlajky a královo portréty. Taxikář přesně nevěděl, kde se náš hostel nachází. Musel pak několikrát zastavit, vystoupit a ptát se kolemjdoucích na cestu. Nakonec nás vysadil u jistého polorozpadlého domu s tím, že náš hostel máme hledat v křivolakých uličkách, které u zbořeniny začínaly.

Slunce se mezitím už pomalu přehouplo přes horizont a temné uličky působily vskutku nevlídně. Napadlo mě, že kdybych chtěl někdy někoho přepadnout, tak to udělám právě v takové uličce. My ale museli jít dál hledat hostel, a tak nezbývalo než doufat, že tam nikdo nečíhá. Nakonec se ukázalo, že se v uličkách nikdo neskrývá a hostel byl doslova za rohem. Byl to typický marocký dům jako vystřižený z obrázku historické knihy, v pískové barvě, se zdobenými dveřmi z koloniálních dob a zabedněným oknem. Zabouchal jsem klepadlem třikrát na dveře.

Dveře dvakrát zacvakaly a za nimi se objevil skřítek. To jsem si skutečně v prvním okamžiku myslel, než se jsme vstoupili dovnitř a světlo ozářilo usměvavou skřítkovu tvář, za kterou skrýval místní mladík malého vzrůstu a smutné postavy pracující zde jako hostelový recepční. Nabídl nám výborný pro Maroko typický mátový čaj a ihned se pustil do jeho přípravy, aniž by si ověřil, co vlastně chceme. Posadili jsme se na recepci kolem stolu a za chvíli se nesl první voňavý čaj.

Křivolakou uličkou do marrákešského hostelu
Křivolaká ulička v Marrákeši.

Čajový dýchánek

Mě to nedalo, a tak jsme se ozval: „My tu máme rezervaci…“ „Já vím, nejdřív čaj, pak rezervace,“ odvětil s opět s úsměvem recepční. Nechtěli jsme všechny noci strávit v Marrákeši, plánovali jsme výlet k historickému městečku Ait Ben Haddou, kde se točili snad všechny historické filmy a seriály v čele s Gladiátorem, a také nocování ve stanu na Sahaře neznělo špatně. Kolem dokola recepční místnosti visely obrázky a fotografie těchto míst a nástěnka zmiňovala možnost se přesně takového třídenního výletu zúčastnit.

Když jsme všichni čaj dopili, tak jsme konečně vyřídili naši rezervaci a optal jsem se i na možnost výletu. Bezprostředně na to začal mladík telefonovat, aby zjistil stav věcí, protože byl v tomto případě pouze zprostředkovatelem. K našemu překvapení byl výlet možný hned druhý den ráno. Dva noclehy a tři dny na cestách. Ani jsme nemuseli o cenu smlouvat, protože sám jsem tak nízkou nečekal. Rovnou jsme si zarezervovali i poslední noc v hostelu, tu na kterou se z našeho výletu vrátíme.

Když jsme se ubytovali a prozkoumali hostel, který měl i příjemnou terasu, nastal čas si dát něco pravého marockého k večeři. Nevěděli jsme přesně kudy se vydat, a proto jsme začali cestou kudy jsme přišli. Pokračovali jsme podél hlavní cesty, až jsme došli ke slavné mešitě Kutubíja ze 12. století. Během cesty jsme skoro nepotkali živou duši, ale zde to opravdu žilo a pulzovalo nočním obchodem a životem. Pouliční prodejci na všech stranách cesty nabízeli vše od jídla, pití až po ty nejzbytečnější cetky.

Křivolakou uličkou do marrákešského hostelu
Výhled z hostelové terásky.
Mešita Kutubíja ze 12. století.

Seznámení s marockou kuchyňkou

Silnice byla přeplněna troubícími automobily nejrůznějšího ražení, od povozů až po luxusní západní značky. Hlad byl hlad a my narazili na solidně vyhlížející restauraci s teráskou a výhledem na nasvícenou mešitu. Na terásce byl poslední volný stůl, který čekal právě na nás. Tajně jsem doufal, že by mohlo být v menu mezi nápoji i pivo. Našlo se, ale jen to nealkoholické. O marocké kuchyni jsem toho moc nevěděl, ale byl jsem přesvědčen, že je bohatá alespoň na výběr. Opět jsme se mýlil, jak se později ukázalo.

Objednal jsem si pokrm zvaný tažín, jak se i shodou okolností nazývá speciální hliněná kónická nádoba ve které se podává. Uvnitř nádoby se nacházelo dušené kuře se zeleninou. Nebylo to úplně špatné, ale znovu jsem si to už dávat nechtěl. Nakonec jsem byl ale okolnostmi donucen jíst toto jídlo každý den mého pobytu v Maroku, protože kromě kuskusu nic jiného na výběr nebylo. Proto jsem si jeden den dával k obědu kuskus a k večeři tažín a další den naopak.

Po večeři jsme se ještě šli projít po centru města a šouravým krokem mířili na náměstí Djemaa El Fna. Jakmile jsme dorazili na místo, bylo mi jasné, že se jistě jedná pouze o divadlo a past na turisty. Náměstí bylo zcela zaplněno lidmi, z velké části turisty, na které místní prodejci a žebráci zkoušeli nejrůznější triky. Na druhou stranu musím podotknout, že se tam člověk rozhodně nenudil, akorát bylo třeba dávat pozor, aby nás neroztrhli, když nás tahali ke stánku s jídlem. Nutno zmínit, že všechny stánky s jídlem nabízely naprosto stejné pokrmy.

Marakešský súk

Stáli jsme přímo uprostřed náměstí, kde se naskytl zajímavý prostor pozorovat jaké strategie jednotlivý prodejci pro svůj úspěch volí. Ti průměrně a méně kreativní se mi snažili nalhat, že jejich jídlo je jednoduše nejlepší a nejčerstvější, další se snažili nabídnout něco zadarmo až přišel jeden, který zvolil naprosto odlišný postup. Vsadil na upřímnost a řekl: „Hele, prodávám stejný sračky jako všichni ostatní, ale myslím, že byste měli jít ke mně.“ Docela mě mrzelo, že jsme zrovna šli z večeře, rozhodně bychom se u něho zastavili.

Ještě před odchodem zpátky do hostelu jsme se trochu prošli po tržišti neboli súku. Cetky a věci z marocké kůže zlákaly Silvii natolik, že jsme museli jít jedny barevné boty koupit a mě čekalo smlouvání. Nejhorší bylo, že jsem neměl naprosto ponětí kolik takové boty můžou stát a bylo navýsost jasné, že mě odrbou. Cenu jsem usmlouval na půlku, ale i tak to zřejmě bylo více než dost, jelikož obchodník s částkou velice ochotně souhlasil, a dokonce mi i gratuloval. Na druhou stranu si ty peníze za trpělivost zasloužil, protože si Silvia vyzkoušela asi tak padesát párů.

Křivolakou uličkou do marrákešského hostelu
Stánek na náměstí Djemaa El Fna.

Pokračování(Ne)cestou po Maroku…

Něco o bezpečnosti pro sólo cestovatele

 

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*