V Ulánbátaru jsme měli zamluvený hostel, který byl od nádraží vzdálený asi šest kilometrů, takže jsme udělali radost jednomu z dotírajících mongolských taxikářů a nechali se odvést. Ten den, co jsme do Ulánbátaru dorazili, probíhal i tradiční mongolský festival Nádam, což v překladu znamená něco jako „tři mužské hry“. Mezi tyto hry patří mongolský zápas, jízda na koni a lukostřelba. Údajně i ženy se však mohou festivalu zúčastnit, a to lukostřelby. Dívky pak jízdy na koni, ale nikdy se ženské pohlaví nezúčastňuje mongolského zápasu, což při pohledu na mongolské zápasníky dává smysl.
Chtěli jsme se festivalu zúčastnit, tedy alespoň jako diváci, ale bývá dlouho dopředu vyprodán. Do Ulánbátaru se na festival sjíždějí i obyvatelé z Vnitřního Mongolska v Číně či republiky Burjatsko v Rusku. Nedalo mi to a optal jsem se taxikáře, jestli neví, zda se lístky dají ještě někde sehnat. Jak to, tak bývá, taxikáři dokáží za určitý obnos sehnat cokoliv. Náš taxikář s kšiltovkou na hlavě a hvězdným úsměvem, kde půlka zubů byla zlatých a půlka žádných, skutečně zastavil před jakousi směnárnou, která byla evidentně zavřená. Vystoupil, zabouchal na sklo a začal někam telefonovat. Po chvíli se vyhrnula roleta, a za sklem stál obtloustlý Mongol ozdoben sumčími vousy. V ruce třímal několik vstupenek. Nabízená cena byla asi čtyřikrát vyšší než původní, ale i tak to nebylo nijak dramatické. Vstupenky jsme si tak po menším smlouvání nakonec koupili.
První setkání s Mongolskem
Následně jsme pokračovali do našeho hostelu. Projížděli jsme ranním Ulánbátarem, ulice byly podobné těm v Rusku, některé dokonce i těm v Česku. Za socialismu, v rámci družby sem jezdilo mnoho českých pracovníků a jejich ruka je zde stále znát. Obzvláště pak na ulánbátarských panelových sídlištích, které náramně připomínají ty české. Na jednom takovém nás vysadil i náš taxikář. Hostel se skutečně ukázal být v jednom z bytů v panelovém domě. Ten vedly dvě sestry, obě mluvily výborně anglicky, jelikož obě studovaly v USA. Holky zdědily byt, a protože mají rády cestování a propojování lidí z celého světa, tak byt předělaly na hostel. V bytě si nechaly i jednu místnost pro sebe.
Měli jsme už docela hlad a možnost zajít si na snídani do kavárny, byla více než lákavá. Obzvláště když jsme se od holek dozvěděli, že jedna poměrně kvalitní je nedaleko. Nalezli jsme ji asi po deseti minutách chůze podél hlavní dopravní tepny Ulánbátaru. V kavárně měli velikou nabídku nejrůznějšího druhu pečiva i kávy, a to vše za poměrně nízké mongolské ceny. Atmosféru v kavárně dokreslovala i místní hudba. Za ucho mě chytly zejména mongolské písně o koních s občasným zařehtáním a hrdelním zpěvem.
Po snídani a prvním kulturním setkání s Mongolskem jsme se vydali na obhlídku města. V Ulánbátaru toho kromě Čingischánova náměstí zas tak moc k vidění není, a tak prohlídka mnoho z našeho dne neukrojila. V Mongolsku se dodnes ctí odkaz Mongolské říše a Čingischána, proto je většina významných věcí po něm i pojmenována. Kromě již zmíněného Čingischánovo náměstí je to pak Čingischánovo letiště, Čingischán skoro na každé bankovce a nesmím zapomenout na pivo Čingisbeer.
Ulánbátar a festival Nádam
Festival Nádam už pomalu začal, a byla by škoda nechat lístky propadnout. Na národní stadion, kde se festival konal, jsme se rozhodli dojít pěšky. Cestu jsme snadno odhadli podle davů lidí a koní, které k stadionu směřovaly. Národní stadion vypadal jako fotbalový stánek českých druholigových klubů. Na stadionu se odehrával pouze mongolský zápas, lukostřelba byla umístěna kousek za stadionem a jezdecká soutěž byla úplně mimo za městem. Úvodní kola vyřazovací soutěže zápasů o 1024 závodnících úplně nejzábavnější nebyla, a nebyla ani moc dobře viditelná z tribuny stadionu.
Tribuny zely prázdnotou, jen pár hloučků diváků sledovalo úvodní kola. Většina lidí byla stále před stadionem, kde vznikl i velký improvizovaný trh. Vyrazili jsme se tedy také na trhy podívat. Asi jediným zajímavým artiklem byly tradiční mongolské pokrývky hlavy a oblečení. Jinak trh spíše připomínal holešovickou tržnici. Náhodou jsme ale narazili na finále lukostřelecké soutěže. Střelci zde stříleli na vzdálenost dobrých padesát metrů. Avšak nestříleli na klasický terč, ale na malé kovové válečky postavené na zemi.
Šípy létaly neskutečně přesně, až jeden ze střelců vystřelil úplně přesně. Ze své výhry měl evidentně velikou radost a začal neskrývaně plakat. Jeho vítězné slzy přilákaly televizní štáb a hejno novinářů. Když se poté náš vítěz po nějaké době prodral kordonem dychtivých novinářů a fotografů, kdosi z davu mu podal malé dítě, které si odnesl. Dodnes nevím, jestli bylo jeho vlastní nebo to byla hlavní cena. Vrátili jsme se zpět na tribuny, které se již pomalu naplnily. Naplněné tribuny však na zábavnosti mongolského zápasu nijak nepřidaly, a tak jsme přenechali svá místa mongolským mladíkům a navždy tak opustili mongolský národní stadion.
Kudy do mongolské divočiny?
V Mongolsku jsme rozhodně chtěli udělat nějaký výlet do pouště a divočiny, kde bychom přespali u místních nomádů v jurtách. Večer nad půllitrem Čingisbeeru jsme tak listovali prospekty a brožurami, které nám předala horda mongolských naháněčů, když jsme vystupovali z vlaku. Několik společností se jevilo celkem slibně. Druhý den ráno jsme tak do jedné vyrazili. Nevybrali jsme ji náhodou, byla prostě nejblíž. Společnost nebo spíše místní malá cestovka byla spojená i s hostelem. Dostat se dovnitř nebylo zrovna nejjednodušší.
Nakonec jsme se s pomocí lidí, kteří byli v hostelu ubytovaní dovnitř dostali. Uvnitř pak proběhlo celkem dojemné setkání, jelikož na recepci seděla jedna z nádražních naháněček, které jsem několikrát na nádraží opakoval, že opravdu o nic nemám zájem. Z jejího výrazu jsem tak četl něco ve smyslu: „Já věděla, že přilezete.“ K cestě do mongolské stepi je třeba mít průvodce, který zná místní jazyk, dobré auto a zásoby jídla a vody. To všechno nám naše naháněčka nabízela.
Našim cílem se stal národní park Khangai Nuruu, bývalé hlavní město Mongolské říše Karakorum, okraj pouště Gobi a park Khustain Nuruu, kde je možno spatřit divoké koně Převalského. Naháněčka se ještě optala, zdali by nám nevadila ještě jedna osoba ze Španělska, řekl jsem, že ne a domluvili jsme start naší expedice na druhý den v osm ráno. Po zbytek dne jsme bloumali po městě a vstřebávali místní kulturu.
Život v Úlánbátaru
Mongolskem obchází jedno velké strašidlo v podobě těžkého alkoholismu. Toto strašidlo je vidět na každém ulánbátarském rohu. Kdy se místní muži z nenadání kácejí na zem jako kuželky nebo když překračujete jejich bezvládná opilecká těla na ulici. Nejedno takové bezvládné tělo jsme spatřili i na přechodu pro chodce. Tady se ale plně projevila mongolská ohleduplnost. Projíždějící auta nechtěla budit opilce ze sladkého spánku a ochotně je objížděla.
V Ulánbátaru je i mnoho muzeí, a jelikož je poušť Gobi jedním z největších nalezišť koster prehistorických dinosaurů, čekal jsem v Mongolsku jejich muzeum. Muzeum jsme i také po několika neúspěšných pokusech nalezli. Již v uvítací hale nás zdravila obří kostra allosaura. Byl jsem proto docela nadšený a těšil se co uvidíme dále. Vstoupil jsem do uvítací haly, abych obdivoval obří kostru z různých úhlů. Byla vskutku impozantní.
Když jsem se dostatečně nabažil, rozhodl jsem se přejít do dalšího sálu. V uvítací hale byly jenom jedny další dveře, a tak jsem je logicky otevřel. Exponáty, které jsem zřel, mne pak zaskočily. Koště, hadr a kýbl. Musím ale přiznat, že alespoň zápach byl autenticky prehistorický. Vrátil jsem se zpět do uvítací haly, kde jsem objevil ještě jakýsi balkon. Na balkoně pár dalších exponátů skutečně bylo. Pravěká vejce. Další exponáty muzeum už nemělo, a tak se z uvítací haly stala i hala výstupní.
Pokračování – Náš život s mongolskými nomády
Předchozí díl – Cesta z Irkutsku do Mongolska
