Vrzání stropních ventilátorů a neskutečné horko mě probudilo do pozdního odpoledne všedního dne nejsvatějšího indického města. Zvuky sbíječky ani stavební práce již v tomto horku nepokračovaly a nás čekala odpolední návštěva ghátů s večerní zastávkou u náboženského rituálu poblíž řeky. Recepční se mi snažil namluvit, že nejlepší je sledovat rituál z lodi, a že mi může sehnat super lístky u kámoše, ale že se musím rozhodnout rychle, jinak že budou hned pryč.

Jeho zprávu jsem ze zkušenosti přeložil do řeči reality, která zněla asi takto: „Je úplně jedno, jestli jsi na lodi, a jestli budeš, tak nejspíš neuvidíš přes ostatní lodě, lístků je spousta a rozhodně to půjde sehnat daleko levněji na místě.“ Takže jsem mu poděkoval, že to proberu s kamarády a určitě mu dám vědět. Slunce venku se chystalo k ústupu a s ústupem slunce začal nástup života do uliček a ghátů. Prodavači zeleniny a ovoce zavlažovali své zboží rozprašovači vody, stánkaři míchali v hrncích a pánvích pro Evropana nestravitelné věci, a ještě střízliví opilci se tlačili u okénka na výdej alkoholu.

Ke ghátům jsme, už znajíc cesty, dorazili bez větších obtíží. Snad nás bylo jen o jednoho navíc. Cestou se k nám přidal, malý kníratý přítel, který nám chtěl dělat průvodce, ačkoliv jsem mu několikrát řekl, že průvodce nepotřebujeme a peníze nemáme. Nenechal se odbít a naléhal, že peníze nechce. Měl totiž daleko promyšlenější plán. Celou dobu nám tvrdil, že jeho rodina obstarává již po generace dřevo nebožtíkům na rituální spalování u řeky.

Příchod k ghátům

Náš nový přítel nám začal popisovat, jaké potíže má většina jeho klientů se zaplacením za dřevo ke spálení svého těla. „V této oblasti je málo dřeva, a proto je hodně drahé a ke spálení těla jeho třeba asi tři sta kilo. Budoucí nebožtík tak na svou kremaci musí šetřit mnoho let a kolikrát stejně požadované částky nikdy nedosáhne,“ pravil. Částka v přepočtu byla asi dvacet tisíc korun. Pak pokračoval dál: „Pro vás je to určitě levné, a proto by bylo dobré, kdybyste na kremace přispěli a peníze dali mě. Já je pak předám potřebným.“

„Já jsem ti říkal, že peníze nemáme a nic nechceme.“ „Ale já je nechci pro sebe.“ „Nemáme a nic od tebe už nechceme.“ „Tak pojďte se mnou do hospicu, ukážu vám staré lidi co tam bydlí a čekají až zemřou.“ „Hm, tak to je úplně nejlepší nápad, odtamtud vylezeme o pár kremací chudší,“ blesklo mi hlavou. „Hele, už s námi nechoď, díky za výklad a Ganeša s tebou,“ odpověděl jsem mu. Muž už nic neřekl, jen tam ještě chvíli postával a rozhlížel se po dalších hejlech. Pár měsíců na to jsem se na internetu dočetl o skupině cestovatelů, co naletěli a do hospicu šli. Návštěva je nakonec vyšla na půlku kremace a několik škrábanců od obyvatel hospicu chtějících po nich peníze.

Byl jsem upřímně rád, že jsme se ho zbavili a pokračovali podél řeky dál. Došli jsme až k obrovským hromadám nařezaného dřeva, které byly připraveny k prodeji. O kus dál už hořelo. Pro kremace není stanoven žádný řád a probíhají ve vybraných ghátech ráno i večer, takřka non-stop. Každá trvá okolo třech hodin, a to je doba, než se tělo natolik spálí, aby mohlo být vhozeno do řeky. Obřad jsme sledovali z uctivé dálky, přeci jenom by asi rodinným příslušníkům nebylo milé, kdyby na místo obřadu dorazila banda z Čech s kamerou.

Náboženský obřad

Ne že bych se někdy cítil v Indii vítaný, ale teď se na nás dívali místní se značnou nelibostí. Foťáky jsme raději schovali a za nějakou chvíli odešli úplně, protože se na nás nalepil další místní průvodce či spalovač. Slunce už zcela zapadlo za obzor a podél břehu se počala plížit vůně kadidel, hrát skoro až meditačně znějící hudba se zpěvem, a nakonec se připojilo i velké množství světla, které se šířilo ze zapálených ohňů a pouťových lamp. Večerní hinduistická mše právě začínala.

U nedalekého ghátu bylo vytvořené malé pódium, na které se postavila pětice mladých mnichů či kněží. Každý si přinesl plnou náruč nejrůznějších předmětů, a to od zapálené lampy, přes zvonky až po kadidla. Kolem dokola se začali hromadit lidé, někteří stáli, ale většina seděla. U břehu řeky si překážela asi dvacítka poloprázdných lodí s turisty. „Tam jsme mohli být i my,“ pomyslel jsem si s úlevou.

Mezitím se pětice mladíků pustila do určitých rituálních pohybů, sestav a manipulace s předměty, jež si donesli. Chvíli točili se zapálenou lampou, a když pak začali zvonit na zvonky, tak lampy položili před sebe. Lampy působily jako magnet na všechny nenechavce a spirituální osoby. Ti se vždy v nestřeženou chvíli k lampě přiblížili a do posvátného ohně namáčeli nejen své ruce ale i celý obličej. To vytáčelo nejednoho z kněžích do nepříčetnosti a občas některého nezbedného věřícího jednoduše nakopli.

Bábové a pivní záchrana

Zážitek to byl vskutku neobyčejný, a proto jsme vytrvali až do samotného konce. Na konec čekali i nakopaní nenechavci, protože cítili příležitost pro další setkání s lampou a jejím ohněm. Kněží si však dávali pozor a lampy tak byly hned po skončení obřadu uhašeny. Obřad a hudba utichly, lidé se rozcházeli. Někteří ale zůstali sedět. Byli to tzv. svatí muži nebo také indičtí bábové. Muži žijící asketicky zcela oproštěni od materiálního života, zaměření pouze na svůj duchovní rozvoj skrze modlitby a meditaci.

Poznali jsme je podle dlouhých vousů a vlasů a většinou oranžové bederní roušky. Seděli u ghátu a kouřili trávu. Hned jak je chtěl Miky z dálky vyfotit, tak žádali peníze. Až do té doby jsem měl o asketickém životě zcela jiné informace, pak ale vyšlo najevo, že se zcela jistě jednalo o podvodníky, kteří se za svaté muže jen vydávali, jelikož ti praví by si nikdy o peníze neřekli. Samozřejmě nic nedostali a raději jsme se klidili pryč, jelikož počet dalších osob žádajících o finanční podporu připomínal indickou populaci. Neustále a nekontrolovatelně rostl.

Došli jsme až na konec ghátů a žízeň, která nás sužovala měla jen jeden možný lék, a to vychlazené pivo Kingfisher. Díkybohům zde byl stánek či menší restaurace s posezením venku. Usadili jsme se a zanedlouho se připlížil číšník s menu. Řekli jsme mu, že jíst nebudeme, ale že chceme pivo. Mladík na chvíli znejistěl, ale pak ze sebe vysoukal: „Kolik jich chcete? Nikam nechoďte, já je seženu.“ Pak už jsme slyšely jen startovat jeho motorku. Asi za 5 pět minut se skutečně vrátil i s vychlazeným pivem. Určitě to pro něj byl životní byznys.

Kremace u svaté řeky Indie

Piv přivezl naštěstí jen po málu, takže nám kruté brzké ranní vstávání nevadilo tolik jako kdybychom se v restauraci zdrželi normálně. Vstávali jsme v půl páté, abychom pronajatou lodí i s převozníkem shlédli nejen východ slunce nad posvátnou řekou, ale i očistné rituály a koupele věřících v řece. Proto, aby jsme se dostali k loďce, bylo nutné znovu se pokusit o přechod minového pole záchodové planiny. Všiml jsem si určitého vzorce cesty mezi hromadami trusu a jen díky tomu jsme překonali pole bez úhony.

Naše loďka působila na první pohled vratce ale na vodě byla celkem stabilní. Posadili jsme se na příď a náš převozník nás několika mocnými tahy pádel dostal daleko od břehu. Růžové slunce už vylézalo nad obzor, když se nám odhalil krásný pohled na gháty, který jsme před tím neměli šanci vidět. Převozník pak zajel blíže ke břehu, což přineslo další zajímavý výhled. Tentokrát však na lidi, kteří přicházeli k ranní koupeli v řece. Muži se namáčeli jen v bederní roušce, občas i nějaký naháč, žen jsme na koupeli mnoho neviděli, respektive jen jednu.

Příznivců ranní koupele začalo geometricky přibývat, až jsem si uvědomil, že plavou všude kolem nás. Začínal mít strach abychom někoho nepřejeli nebo nepřetáhli pádlem a nemuseli pak kupovat hromadu dřeva. Převozník tak raději zamířil dále od břehu. Kromě koupelí a praní prádla probíhaly na břehu i kremace, ke kterým jsme dorazili zanedlouho. Převozník nám dal na srozuměnou, abychom kremace nefotili. Přesto jsem pár snímků udělal, bez nich by nebyl obrázek Indie kompletní.

Pokračování – Sárnáth a pak přes půl Indie vlakem se zlodějem

Předchozí díl – Mystické město Váránasí a bydlení na stavbě….