Transsibiřská magistrála

Ztraceni u Bajkalu

Vzbudili jsme se do sychravého a vlhkého irkutského rána. Sice už naštěstí nepršelo a my mohli na naši slíbenou túru sibiřskou tajgou vyrazit, ale ideální počasí rozhodně nevládlo. Nebe bylo škaredě šedivé a hrozilo propuknout v déšť každým okamžikem. Avšak představa toho, že bychom strávili další den opět zavření uvnitř hostelu, nás děsila ještě více. Sraz jsme měli s Annou a ostatními na místním nádraží. Když jsme na nádraží dorazili, zjistili jsme, že kromě Anny žádní ostatní nejsou. Tedy spíš, že bude jen jeden, a že se k nám připojí v průběhu cesty. Annin bratranec Vladimír. Ano, skutečně se většina Rusů, co jsme na cestě potkali, jmenovala Vladimír.

Když jsme si koupili jízdenky, měli jsme ještě trochu času, a tak jsem bloumal po nádraží a chtěl si dát někde kávu, klasické to go. Zase jsem ale na chvíli zapomněl na to, že jsem uprostřed Sibiře, a že takové věci se zde na nádraží prostě neprodávají. Blížil se již čas příjezdu vlaku, proto jsme se šli připravit na nástupiště. K mému úžasu přijela souprava klasických motoráků. Sedačky uvnitř byly neuvěřitelně nepohodlné, ale o to větší jsem měl radost z jízdy.

vlak na Bajkal
Ruský motoráček.

Na další zastávce přistoupil Vladimír a náš expediční tým byl tak kompletní. Ptal jsem se Anny, jak dlouho tam pojedeme, říkala, že asi hodinu. Po hodině a půl jízdy začalo venku pršet, tak jsem se znovu zeptal: “Jak dlouho ještě pojedeme?” “Ještě asi hodinu,” odpověděla Anna. Dostal jsem podezření, že se jedná o nějakou ruskou standardizovanou odpověď. Ale skutečně asi za další hodinu jsme zastavili uprostřed lesa a Anna nám sdělila, že toto je naše zastávka. Upřímně se mi ven vůbec nechtělo, jelikož opět začalo mrholit.

Sibiřská příroda
Sibiřská tajga.

Začátek cesty

Vystoupil, respektive vyskočil jsem z vlaku, protože vzdálenost od posledního schodu vlaku a země byla více než jeden metr. Venku jsem hned pocítil svou chybu, že jsem si s sebou nevzal žádné trekové boty. Měl jsem jenom lehké plátěné letní botky, které byly po dvou krocích úplně promočené. Vzhledem k tomu, že náš plán byl ujít zhruba třicet kilometrů k další zastávce to neznačilo moc dobrý začátek výletu. Na cestu jsme měli asi osm hodin, což nebylo až zas tak moc, jak by se mohlo zdát.

Cesta byla bahnitá, s velkými loužemi, lemovaná hustým porostem a občas nějakým tím padlým stromem přes cestu. Terén byl zralý tak na gumové holiny, rozhodně ne na moje plážové botky. K prohloubení mého neštěstí se ještě pořádně rozpršelo. Cesta tedy nebyla snadná, ale na to jsme si už za celou dobu našeho výletu tak nějak zvykli. Po dvou hodinách cesty tajgou jsme zastavili na menším paloučku, abychom rozdělali oheň a ohřáli vodu na oběd, respektive na ruskou polévku. Pravdou bylo, že my jsme žádní zálesáci nebyli, ale Vladimír ano, takže rozdělání ohně padlo logicky na něho.

Naše civění na Vladimíra moc nepomohlo a vzhledem k mokru a dešti se tak oheň rozdělat nepodařilo. K obědu byl proto jen chleba s českou paštikou. Špatným terénem jsme postupně nabrali značné zpoždění. Snažili jsme se jít co nejrychleji to šlo, ale tajga se bránila. Cestu nám občas zpestřil přechod přes rozvodněnou říčku nebo potok. Její voda byla sibiřsky ledová a proud silný. Většinou jsme říčku přecházeli po provizorní lávce, přes kterou proudila voda. S krosnou na zádech nebylo vůbec lehké kluzkou lávku přejít, a ve vodě skončit nikdo nechtěl. Zachránily nás tak Vladimírovy trekové hůlky, o které jsme si při přechodu opírali. Boty všech skončily durch, což u mě nebylo nic nového.

Ztraceni u Bajkalu
Naše přestávka na oběd

Naše zpoždění

S tím naším zpožděním to nebylo jen tak. Za těch plánovaných osm hodin jsme skutečně museli být na třicet kilometrů vzdálené vlakové zastávce. Jelikož tam měl přijet poslední vlak, který nás mohl ten den odvést zpět do Irkutsku. Další vlak jel pak až druhý den ráno, což už by pro nás byla menší katastrofa, protože jsme měli na sedmou ráno koupené jízdenky na vlak do mongolského Ulánbátaru. Spěch byl skutečně na místě.

Po dalších čtyřech hodinách útrpné ale svižné chůze jsme už celkem znaveni cestou prošli starým viaduktem, po kterém původně magistrála vedla. Opět jsme tak spatřili průzračné vody nejstaršího jezera světa. Dali jsme si na tomto místě menší, několika minutovou pauzu. Původní myšlenka byla taková, že bychom se v jezeře mohli i vykoupat. Ovšem dvanáct stupňů, které voda měla mě od této aktivity odradilo. Neodradilo to však Vladimíra, který do jezera skočil s rozběhem. Člověku byla zima už jen z pouhého pohledu na něho. Naštěstí měl Vladimír s sebou láhev koňaku, takže jsem se mohl rychle zahřát.

Profil naší cesty se zásadně změnil. Teď jsme kráčeli po pražcích železnice vedoucí při břehu jezera. S cestou se proměnilo i počasí. Dešťové mraky odpluly a slunce rozzářilo letní oblohu. Vyvýšené břehy po nichž železnice vedla nám pak poskytovaly dechberoucí pohledy na jezerní scenérie. Pozorovali jsme hejna racků, a já očima prohlížel skalisté útvary vystupující z vody. Na těchto místech se údajně často vyvalují něrpy, jak místní obyvatelé nazývají tuleně bajkalského. Zázrak se později skutečně stal a my několik těchto vzácných tvorů spatřili.

transsibiřská magistrála
Viadukt u Bajkalu.

Chůze po kolejích

Kdo už někdy absolvoval delší chůzi po kolejích, tak ví, že to není nic příjemného. Vzdálenost pražců mezi sebou není zrovna v ideálním poměru pro chůzi, tedy pokud nejste hobit nebo obr. Když chcete jít stylem jako hobit, tedy jeden pražec za druhým, tak jsou pražce moc blízko u sebe, aby jste mohli udělat plnohodnotný krok. Kdybyste proto chtěli šlapat až na každý druhý pražec, což by byl styl obr, tak jsou zase pražce na jeden normální krok moc daleko a vy musíte skoro skákat.

Daleko větší nepříjemností byla skutečnost, že prostor mezi pražci byl vyplněn ostrými kameny. Já měl botky s měkkou podrážkou, proto mé utrpení bylo značné. Vymýšlel jsem nejrůznější způsoby jak si cestu ulehčit, leč marně. Chyběla nám ještě spousta kilometrů a do cíle stále daleko. Začínalo být docela možné, že nám vlak ujede. Z tohoto důvodu se naše tempo neustále zrychlovalo. Až když jsme asi po deseti kilometrech kolejové chůze dosáhli malé vesničky, kde už začínala schůdná lesní cesta, rozhodli jsme se k radikálnímu řešení. K běhu.

Ztraceni u Bajkalu

Krosna na zádech byla k běhu vskutku ideální. Po pár minutách běhu jsem byl úplně promočený. Při běhu po lesní cestě musel člověk dávat opravdu pozor, protože některé kořeny stromů prorůstaly skrz cestu a tvořily tak nepříjemné pasti. Do jedné z nich jsem se bohužel lapil. V nepřehledném terénu se má noha stala na chvíli kořenovým vězněm, a já se vší parádou a krosnou na zádech padl do bahnité louže. Rázem jsem připomínal bahenní bajkalské monstrum. Nohu se mi však podařilo snadno vyprosit, takže jsem se nemusel pomočit a strávit v kořenu celou noc jako paní Zdena ve známé reportáži TV Nova. Utíkal jsem kořen nekořen dál.

Expediční tým.

Nestihli jsme to. Pomalu jsme se tak vraceli zpět do vesničky, ze které jsme vybíhali a přemýšleli o tom, co budeme dělat dál. Byla to celkem zapeklitá situace. Vesnicí nevedla žádná silnice, pouze stará nepoužívaná železnice a kolem dokola bylo jen jezero. Nikdo sem pro nás nemohl přijet a žádný další vlak už ten den nejel. Neměli jsme už žádnou vodu ani jídlo, pouze cigarety. Nejbližší vesnice se silnicí byla dalších deset kilometrů po kolejích. Odtamtud jsme si mohli zavolat případný odvoz a možná i koupit něco k jídlu a pití. Nebylo proto nad čím dál přemýšlet a my se vydali znovu na kolejovou cestu.

Transsibiřská magistrála
Vlak nám na poslední zastávce ujel.

Moje chodidla začala ty kolejové ďábly z duše nenávidět. Šli jsme už jenom silou vůle a ke všemu se začínalo stmívat. Cestou se Anna s Vladimírem pokoušeli přivolat nějaký odvoz či pomoc, což se úplně nedařilo. Buď to nikdo nezvedal a nebo nebyl signál. Pokračovali jsme tak dál a neustále vymýšleli způsoby, jak si cestu po kolejích zpříjemnit. Bolest v chodidlech se už nedala snášet. Zázraky se ale dějí i na Sibiři a v dálce před námi začala prosvítat světla vesnice. Sice pořád ještě dost daleko, ale byla tam. Mezitím se podařil i druhý menší zázrak. Vladimír se dovolal a podařilo se mu domluvit odvoz, místní taxi. Když jsme se nakonec opravdu do vesnice doplazili, připadalo mi to jako něco neuvěřitelného, nemusel jsem už šlapat po kolejích. Ale ten největší výbuch čiré radosti nastal v okamžiku, když na nás náš transport skutečně čekal a hned vedle byl i otevřený obchod.

                                       transsibiřská magistrála   

Kolejoví ďáblové.

Záchrana

Naběhli jsme do obchodu jako banda trosečníků, která žila deset let mimo civilizaci. Obchod vypadal celkem čistě, byla to klasická pultovka. Příjemně mě překvapil rozsah sortimentu, hlavně toho pivního. Vzali jsme si pár kozlů a drobností a vyrazili naším transportem zpět. Venku už naplno propukla noc a my byli šťastní, že jsme to nakonec zvládli živí, a že i snad stihneme zítřejší vlak do Mongolska. To už mohl zhatit jenom náš zachránce řidič, když zohledním fakt, že svou zběsilou jízdou předjel i houkající sanitku. Naštěstí nás ale dovezl v pořádku. V Irkutsku jsme se hezky rozloučili s Vladimírem i Annou a nechali se odvést k našemu hostelu. Brzy ráno nás čekal odjezd do Mongolska.

transsibiřská magistrála
Vesnice, kam jsme nakonec došli.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*